JAPONSKO: Konec jedné éry
Předevčírem jsem se vrátil z několikaměsíčního pobytu v místech, kde jsem hrával kuličky. V zemi mého dlouhodobého certifikovaného pobytu zrovna udeřila každoroční vlna letních svátků Obon. Japonci tou dobou hromadně opouštějí městské aglomerace, přeplňují dálnice a letištní haly, aby odjeli na venkov ke svým předkům, neboť i pro takové Tokio představuje většina jeho obyvatel takzvanou náplavu. Začátkem období Obon si země připomíná výročí porážky ve druhé světové válce a uzavření mírové smlouvy se Spojenými státy.
V těchto dnech, na které spadá i výročí ukončení druhé světové války, směřují davy Japonců ke chrámu Jasukuni, aby se poklonili jejím obětem. S nimi jdou anebo nejdou čelní japonští představitelé - rozhodnutí záleží na aktuální mezinárodní situaci a chuti politiků dráždit okolní svět. Jejich účast na bohoslužbách totiž v okolních zemích vyvolává vlnu nevole, protože mezi oběti jsou zařazeni i váleční zločinci prvního stupně. Poté zpravidla následuje vlna diplomatického vysvětlování a omluv. Letos vyslala delegaci i vláda, sestavená a provozovaná Demokratickou stranou. Ta se podobného kroku až doposud vyvarovávala. Proti zrušení návštěvy chrámu, které se má zúčastnit dvojice ministrů, vznesla protest jako první jihokorejská vláda. Ta po Japonsku navrch požaduje - jako nezbytný krok před plánovanou návštěvou japonského císaře v této zemi - omluvu za utrpěná válečná příkoří.
Sami Japonci návštěvu v chrámu nijak tragicky neberou. Řídí se evidentně Haškem, jehož Švejk je populární i zde, takže konají podle přikázání "Vinnej, nevinnej, berte to po řadě". Oběti jsou pro ně prostě oběti, bez ohledu na to, zda násilí nařizovali, páchali, či byli sami jeho obětí. Memoriálnost aktu podtrhuje i účast pitoreskně působících veteránů navlečených do historických stejnokrojů, jejichž řady jsou i díky pověstné japonské dlouhověkosti i po více než šedesáti letech početné. Šedovousé postavy v dávných uniformách jsou i vděčnou potravou pro fotoaparáty přihlížejících turistů.
Éru poválečné prosperity a do té doby s žádnou zemí neporovnatelného hospodářského rozmachu předznamenalo svržení nukleárních bomb na města Hirošima a Nagasaki. Teprve statisíce civilních obětí přivedly představitele fanatického militaristického systému k jednacímu stolu a uznat jeho porážku. Geniálně sepsaná a Japonsku posléze oktrojovaná McArthurova ústava nastavila demokratické principy, které tu platí dodnes, a nastartovala tak hospodářský rozkvět. Zřejmě díky tomu nepovažují Japonci Američany za nepřátele, takže tento národ obsazuje na žebříčku žebříčku popularity po dlouhá léta neochvějně první místo.
Japonsko z poválečných trosek doslova vlastníma rukama zvedla generace válkou nejvíce poznamenaných dříčů. Jejich skromnost byla úžasná - k obědu měli téměř každý den bentó - krabici s dušenou rýží, doprostřed které manželky vmáčkly červenou nakládanou blumku umeboši. Výtvor se podobá japonské vlajce, proto dostala název hi no maru, čili vycházející slunce. To už si dnešní generace hovězím místo ryb a hranolky místo rýže (ne)dobře živených a čím dále méně se pohybujících mladých Japonců nedovede představit. Nechci se stavět do role šedým vousem a pleší obrostlého mentora, ale za více než dvacet let mé přítomnosti zde nelze nezpozorovat postupnou a rychlou ztrátu iluzí i ambicí mladé generace, kterou značně nejistá budoucnost postupně stále hlouběji zahání do vnitřního exilu virtuální reality, který je v japonských hamburgrárnách jejich konzumentům přístupný zdarma.
Hospodářský rozkvět se totiž zdá být již pouhou historií. Ekonomické problémy, které se začaly objevovat v devadesátých letech minulého století, nastartovalo prasknutí bubliny obchodu s realitami, které vyjevilo zoufale špatné hospodaření bankovního sektoru zatíženého obrovským břemenem špatných úvěrů. Krize se promítla i do průmyslové sféry, kdy vlajkové lodi japonské ekonomiky - světově proslulí výrobci elektroniky a automobilů - jsou z trhů postupně vytlačováni firmami sousedních zemí. Osudový předěl pak představuje fukušimská jaderná katastrofa, která vleklou krizí zkoušenou zemi dovedla do situace, kdy se musí rozhodnout, jak s jádrem naloží a vůbec jakým směrem se bude ubírat.
Válečná katastrofa, která postihla plošně celou zemi, a havárie jaderných zařízení v jediné z místních prefektur - byť s celostátními dopadem - se co velikosti dopadu určitě nedají porovnat. Podle mého však obě události, symbolizované štěpnou jadernou reakcí, zřetelně ohraničují jednu z etap vývoje země. Ještě nevím, jaké jméno ponese éra příští - to ukáže až vzdálenější budoucnost. Pokud se Japonsko svého jaderného programu vzdá, budeme ji v méně špatném (zdráhám se použít termín lepší) případě označovat za etapu nejadernou, čili postnukleární, v případě horším ponese následující společnost nálepku druhobytně pospolná.
Převzato z osobních stránek autora