První důležitou studií o povaze a národním charakteru Japonců byla práce americké antropoložky Ruth Benedictové Chryzantéma a meč (1947). Začala psát na státní objednávku o tři roky dříve, protože Američané neměli tušení, jak s Japonci jednat. Kniha se stala velmi populární, i když se později ukázalo, že autorka, jež nikdy v Japonsku nebyla a své informace čerpala z filmů nebo rozhovorů s japonskými emigranty, se neubránila nepřesnostem. Od té doby vyšlo mnoho výborných publikací a dnes knihy a články o Japonsku již píše kdekdo. Zemí křižuje nepřetržité procesí zmlsaných turistů a výrobky Made in Japan znají lidé všude na světě. A nepřestávají žasnout nad umem, fantazií a smyslem pro detail japonských inženýrů. Japonsko je moderní a vyspělá země a obchody s ním jedou na plné obrátky. Přesto je stále zahaleno oparem záhadna a přes všechny vědecké studie i praktické zkušenosti cestovatelů a obchodníků jsou Japonci pro zbytek světa stále jaksi nečitelní, určitě daleko více než ostatní vyspělé země na podobné ekonomické úrovni. Teď k tomu přidejme poměrně chabou jazykovou vybavenost domorodců, jejich komplikovanou, introvertní a přitom výbušnou povahu a z toho vyplývající občasná nevyhnutelná nedorozumění a kulturní střety, a máme tu problém.
Je jasné, že Japonci cítí silný mezinárodní tlak a uvědomují si, že by s ním měli něco dělat.
A tak aby napomohli obchodu, zrychlili modernizaci, zvýšili životní úroveň a vůbec se otevřeli světu, vymysleli koncept kokusaika. Dodnes není úplně zřejmé, co přesně se jím myslí. Oficiální definice v různých výkladových slovnících jsou poměrně vágní a nejčastěji se můžeme setkat s vysvětlením ve smyslu: Rozšíření činnosti nad národní rámec, internacionalizace. Mnoho Japonců má ale pouze mlhavou představu, co znamená být kokusaidžin (nejvíce se mi zamlouvá slovo kosmopolitní člověk). Je jím žena, když si koupí nejnovější kabelku Louise Vuittona? Je jím muž trávící večery v karaoke baru ve společnosti mlaďoučkých blonďatých hostesek? Nebo jsou kosmopolitní děti, které na kolemjdoucího gaidžina mávají a volají bai-bai? Nebo je to celé o něčem úplně jiném? O vzájemné toleranci, odstraňování předsudků a respektování lidských práv?
V období blyštivě zlaté hospodářské bubliny Japonci došli k závěru, že je nutné zaměřit se na znalost angličtiny. Příští rok to bude už dvacet let, co tři ministerstva: Monbušó (vzdělání), Gaimušó (zahraničí) a Jičišó (vnitro) společně upekla ambiciózní plán JET program aka „Poznej svého gaidžina“. A tak započal masivní import rodilých mluvčích, mladých univerzitních absolventů, aby na rok, na dva, maximálně na tři přišli do japonských metropolí, měst i těch nejzapadlejších vísek a svou pomocí při výuce angličtiny či sportovních aktivitách podpořili kulturní výměnu na lokální úrovni. Japonsko každým rokem utratí obrovské sumy na propagaci programu v zahraničí, nábor a platy tisíců ALTů (assistant language teacher). A jaký je výsledek?
Člověk se mnohdy neubrání pocitu, že snaha o internacionalizaci má naprosto opačný účinek. Školský úřad dosadí na školu mladého nezkušeného gaidžina a doufá, že se svou angličtinou udělá zázraky na počkání. Ten s hlavou plnou ideálů a odhodlání nastoupí do zaměstnání a … ihned o ně přijde. Zjistí že neexistuje ucelená koncepce, osnovy se tvoří každý rok znovu a znovu a kromě nezájmu žáků narazí mnohdy i na zeď apatie samotných učitelů. Rigidní způsob výuky s důrazem na bezduché memorování textu a lpění na otrockém opakování gramatických výjimek mu situaci také neulehčí. Kromě toho učiní jeden zásadní poznatek: Místo aktivního rozvíjení myšlenky kokusaika se stává pouhou exotickou a leckdy téměř směšnou figurkou v povinných hodinách anglické konverzace a se svou vytáhlou postavou, velkým nosem a divnými zvyky je jen důkazem, že ničemu nemůžou být Japonci vzdálenější než západnímu světu.
I po dvaceti letech existence programu se nově příchozí učitel stále může setkat s tím, že během první hodiny najednou vstane některý z žáků a nečekaně jej zatahá za vlasy, aby zjistil, jestli má opravdu co do činění s lidskou bytostí. Také na něj i dnes číhá primitivismus hloupých předsudků v podobě stereotypních otázek „Můžete jíst natto?“ či obdivných zvolání „Ohaši wa džózu des né!“ (Krásně jíte hůlkami!). Japonci učí své děti jíst hůlkami již odmalička, takže mnohé se jimi ve třech letech bez problémů dokáží nakrmit. Podobná schopnost je u dospělých cizinců však stále zdrojem překvapení a jen ti Japonci, kteří jsou dostatečně kosmopolitní, jsou s to pochopit, jak může být podobná poznámka urážlivá, zvlášť když si ji vyslechnete desetkrát, stokrát.
Cizinci se stále setkávají s předsudky ze strany Japonců, kteří urputně brání svou zem přísnými imigračními zákony před přílivem křupanských a ziskuchtivých gaidžinů, svůj trh práce ztíženými podmínkami pro cizí pracovníky, brání vstupu cizích podnikatelů i jejich zboží vysokými kvótami a výmluvami na specifičnost japonských podmínek (zákaz dovozu sjezdových lyží kvůli odlišné kvalitě japonského sněhu) a nebo absencí antidiskriminačních paragrafů v japonském právním řádu.
Zdvořilý rasismus v podobě různých cedulek zakazujících vstup cizincům do japonských podniků stále přetrvává a své vypovídá i dlouholeté úsilí Davida Aldwinckla, naturalizovaného aktivisty za lidská práva, marně se domáhajícího nápravy a vytrvale prohrávajícího všechny soudní spory.
A tak ani astronomické sumy vynakládané na JET program nepřinesly očekávanou lepší jazykovou vybavenost společnosti a její proměnu ve více kosmopolitní. Japonci hovoří anglicky stále poměrně bídně a i když tuší, že by se měli otvírat světu, jde to pomalu a ztěžka. Japonská představa o tom, co znamená být kosmopolitní, se velmi liší od té západní. Japonci věří, že když se naučí perfektně angličtinu a světové reálie, musí to fungovat. Japonci k jakémukoli problému vůbec přistupují velmi analyticky. Do posledního šroubku jej rozeberou, prozkoumají a na základě malých součástek se snaží pochopit fungování celku. Tak jako je pevně strukturovaná sama japonská společnost, v níž jednotlivé součásti na sebe spoléhají a bez spolupráce by nic nezmohly. Představa promazaných koleček perfektně zapadajících do sebe a celého stroje spolehlivě šlapajícího, je pěkná. Ale jak je vidět, ani pečlivý rozbor jazyka na prvočástice nezaručuje, že budete schopni jej funkčně používat a dorozumívat se jím. A stejně tak selhává podobná snaha o porozumění světu.
Japonsko se musí učit o cizině! Zase se vrací ta stará známá dichotomie uči a soto - „my a oni“. Japonci se spíše utvrdí ve vlastní odlišnosti, než by nalezli cestu jiným národům. Ale neměla by být kokusaika spíše o bourání hranic mezi uči a soto? O poznání, že i cizinci jsou lidé, mají své životy, potřeby a práva. A že i práva cizinců je potřeba respektovat a chránit a je úplně jedno, kde žijí a jakou mají národnost. Takže ti, kteří si opravdu přejí stát se členy japonské společnosti, si zaslouží stejný respekt, jako její rodilí členové. Kokusaika není možná jen o tom, že se Japonci konečně naučí srozumitelně anglicky, ale o tom, že se zbaví starých předsudků a svou xenofobii přestanou řešit tak, že všem cizincům bez rozdílu zakážou vstup do svých podniků.
Japonci jdou svou cestou a je velmi těžké je z ní svést. Už žáci na střední škole mají velmi zažité vzorce chování a hodnoty, jež přejali od rodičů. Proč by se měli zajímat o cizí jazyky a kultury, když je to do ciziny ani trochu netáhne a stejně jako jejich rodiče se třeba ani jednou za život nepodívají za hranice? Myslíte si, že by pomohlo obrátit JET program naruby a posílat omladinu do světa na zkušenou? Kdepak. Zkazila by se tam. Důkazem je, že ti Japonci, kteří se po dlouhém pobytu v cizině byli schopni podívat na svou vlast nezaujatě a podrobit ji kritice, se nemohli přenést přes svazující tradice a přísný diktát společnosti a už se nevrátili. Stejně tak nadějní a vzdělaní mladí lidé, kteří by mohli zemi pomoci v jejím snažení, odcházejí. Proto je lepší vykázat snahu, pozvat si absolventskou omladinu z Cambridge nebo Harvardu a nechat ji za slušný peníz tajtrlíkovat před znuděnými japonskými pubescenty.
Jedna velká potíž s celým konceptem kokusaika totiž je, že sami Japonci vlastně nevědí, zda je to dobrá či špatná věc. Chtějí vůbec být kosmopolity? Není národní povahou tichá uzavřenost, jež se formovala staletou ostrovní izolací? Proč by měli být přáteli s celým světem, když sami mezi sebou šetří slovy? Takový obyčejný Japonec je ostrov sám o sobě, žije si svůj život a okolí jej zajímá málo. Japonci si žili dlouhá staletí poklidně, dokud k jejich břehům nedorazily lodě Evropanů lačnících po snadné a bohaté kořisti. A katolíci. I Japonci tak brzy poznali, zač je toho loket. A rázně zakročili. Mnoho křesťanů umučili pomalou a trýznivou smrtí a zemi hermeticky uzavřeli. A na dvě století bylo zase dobře. Japonci skřípěli zuby bezmocným vztekem, když v polovině devatenáctého století museli pod pohrůžkou vojenské síly otevřít zemi západním mocnostem a byli nuceni podepsat řadu velmi nevýhodných smluv. Jak byste se cítili vy, kdyby vám někdo rozrazil domovní dveře a domáhal se obchodů, míru a přátelství, jinak vám rozbije vaše ctěná ústa?
Japonci se zřejmě právem obávají, že ztratí své cenné dědictví a jejich národní identita se rozplyne v macdonaldech a jiných globalizačních vymoženostech. A možná je v dnešní době potřeba ocenit odvahu jít si vlastní cestou.
Proto mějme pochopení s Japonci.