JAPONSKO: Kaligrafie (1.)
Kaligrafie je jako hudba. Z obého lze mít požitek, aniž by člověk musel aktivně hrát či malovat písmenka. Oboje lze vychutnávat při živém představení nebo v zakonzervované formě nahrávky či svitku. Přes kulturní rozdíly východu a západu je možné kaligrafii porozumět. Vše, co je potřeba, je změna perspektivy, naučit se novému způsobu vnímání nových věcí. Japonci nepociťují žádné rozpaky při aplikování západních dovedností ve svém kulturním prostředí. Stejně tak my můžeme čerpat z jejich kuturního dědictví. Kaligrafie poskytuje pro naše oči a představivost tu samou službu, jakou poskytuje hudba našim uším a duši.
To jsou slova, která jsem poprvé uslyšel od svého učitele kaligrafie při jeho první návštěvě v Čechách. Uctivě jsem naslouchal a nechápavě sledoval, jak přesnými tahy kouzlí černou tuší na bílý rýžový papír jeden znak za druhým. Tak toto je kaligrafie. Jako vždy, něco úplně jiného, než co jsem si představoval a o co jsem se nešikovně, ale o to s větším nadšením sám pokoušel. A to byl též začátek mé dlouhé cesty, zvané Sho-do.
Shodo (Šodó), jedno z posledních bojových umění.
Vyprázdni mysl, namoč štětec do tuše a na bílý papír udělej čáru. Snadné? Pokud se podívate se zalíbením na své dílo a s nadějí v očích očekáváte pochvalu od učitele, jak dobře jste si vedli, zapomeňte. Hned se vám dostane první poučení. Čára je v kaligrafii základem všeho. Je jiná než čára, kterou jste namalovali. Správná čára má začátek, má tělo a má konec. Namalovat čáru tuší a štěcem je jak seknout mečem. Výsledek nelze opravit. Evropská čára nikde nezačíná a nikde nekončí.
A tak to zkoušíte znova a znova. Vodorovná čára, ani tenká, ani tlustá, ani rozpitá, ani suchá, ani příliš rovná, ani príliš zahnutá, ani vlevo, ani vpravo, tam, kde má být. Každá čára je opravena tuší sytě oranžové bravy a vrácena zpět. Opakovaně, zas a zas, je vám to předvedeno, učitel vás vezme za ruku a trpělivě vám ji vede. Frustrace nad vlastní nešikovností. Pak náhle prozření. Učitel jen kývne hlavou. Ano, dnes jsi udělal svou první vodorovnou čáru. Jen nezapomenout ten pocit. Rychle to zopakovat než pocit odezní, tělo zapomene. A tak to jde den za dnem. Jen už nekazíte tolik papíru, stále časteji se vám daří namalovat vodorovnou čáru.
Co je kaligrafie a co kaligrafie není? Je to vážně bojové umění? Vždyť stačí požádat japonského školáčka, ať vám namaluje čáru, a on namaluje takovou, jakou vy nezvládnete ani po letech cvičení.
Začněme tím, že to, co se děcka v japonsku učí ve škole a s čím se můžeme setkat i doma v různých kurzech kaligrafie, to kaligrafie není. Vypadá to krásně, jsou to znaky jak malované, ale kaligrafie to není. Je to něco, čemu se říká shuuji (šúdži), když píší štětcem, a pokud píší tužkou, pak je to koohitsu (kóhitsu). Česky bychom to nazvali krasopis. Čistá technika.
Shodo je něco úplně jiného. Je to cesta psaní štětcem. Musíte samořejmě zvládnout techniku psaní, podobně jako japonští školáci, ale musíte do psaní vložit něco navíc. To něco je kokoro. Vaše já. Pak vaše psaní získá novou kvalitu, kterou jsou schopni rozpoznat i lidé, kteří v životě kaligrafii neviděli, kteří japonsky neumí ani slovo, natož číst znaky.
Vložit kokoro, znamená vložit stejné úsilí jako v případě všech disciplín bojových umění. List papíru se stává vaším dódžó.
Pomalu balím psací potřeby. Štětec, tuš, kámen na roztírání tuše, těžítka a podložku. Ukládám je do příručního zavazadla a nezřízeně se těším. Zase budu moci na krátkou chvíli kráčet po uzké stezce do vnitrozemí a objevovat nová zákoutí země zvané Nippon.
