Ve víru událostí v závěru uplynulého roku se tak trochu popelkou stalo oznámení japonské vlády o tom, že ruší embargo na vývoz zbraní, které na sebe sama dobrovolně v roce 1967 uvalila, respektive podstatně reviduje tři principy, na nichž bylo embargo založeno. Zákazu vývozu zbraní podléhaly tři nezájmové skupiny - země socialistického bloku, dále státy, na které podobné embargo uvalilo OSN, a konečně ty, které se angažují v mezinárodních konfliktech. Zajímavé je, že nejsou uvedeny státy, ve kterých se to mele uvnitř, to by už pro zbraně zřejmě nezbylo žádné odbytiště.

Prohlášení, které zaznělo z úst vládního tajemníka, Osamu Fudžimoriho, představuje významný obrat v japonské obranné politice. Podle něho bude moci Japonsko poskytovat zbraně pouze tehdy, budou-li tyto použity pro budování míru a pro humanitární pomoc. Tak zní doslovný překlad, hodnocení významu těchto slov daleko přesahuje poslání tohoto příspěvku. V prohlášení dále stojí, že japonským firmám bude povoleno účastnit se společného vývoje a výroby vojenské technologie. Tato na první pohled nevýznamná věta je podle mě klíčovým momentem v posunu stanoviska japonské vlády. Tím, že do vývoje a výroby zbrojních systému vstoupí japonské firmy, významnou měrou klesnou náklady na jejich pořizování a zemi se tak uleví ve šponování již tak silně deficitního státního rozpočtu. Navíc bude moci Japonsko nechat vydělávat nezanedbatelnou část prostředků, kterými štědře sponzoruje materiálový a jiný výzkum.

Od porážky v druhé světové válce a stažení z okupovaných území na Korejském poloostrově a čínském Mandžusku se Japonsko podobně jako Německo extrateritoriálně vojensky nikterak neangažovalo. Ostatně mu to neumožňovala poválečná, tvrdě mírová McArthurova ústava, která mimochodem byla strůjkyní japonského ekonomického zázraku. K zásadní změně došlo v průběhu irácké války, kdy Japonsko muselo opět na nátlak Ameriky ústavu změnit a povolit si vystupovat vojensky i mimo své území. Velká válečnická sláva to rozhodně nebyla, protože japonské jednotky pracovaly pouze v týle, takže se jim přezdívalo distributoři balené vody.

Jakožto ostrovní země Japonsko pozemské hranice, a tudíž ani potřebu výroby tanků nemá. V centru pozornosti vlády i výrobního sektoru proto stojí letectví. Japonsko ve vzdušné obraně vsadilo na bitevník F-35, ačkoliv toto rozhodnutí odborníci kritizují, protože projekt prý má spoustu technických nedostatků a neorganicky se nafukující rozpočet. Vládní prohlášení však umožňuje Japonsku vstup do tohoto projektu - země by měla přispět téměř pěti miliardami dolarů. Dosavadní spolupráce v oblasti civilního letectví tak zřejmě brzy dostane do maskáčů oděnou sestřičku.

Japonská vojenská letka stárne. Země doposud neměla příliš důvodů demonstrovat skrze ni dominanci ve vzdušném prostoru, ale i to se může brzy změnit - v sousedství Japonska z izolacionizmu rychle procitá čínský drak, který o své existenci na asijském nebi dává stále zřetelněji vědět. Zašlou slávu bitevníků řady Zero Fighter již zřejmě oprášit nelze, i když se dá předpokládat, že firma Mitsubishi, která tento letoun kdysi vyvinula, bude předním uchazečem o spolupráci s Lockheed Martin a dalšími členy konsorcia.

Vedle tohoto giganta s třemi diamanty ve znaku se ovšem na americkém leteckém programu podílí i řada malých japonských hi-tech firem. Nedávno jsem v televizi viděl pořad o jedné z nich. Vyrábí lehké a pevné profily na bázi uhlíkových kompozitů, které jsou v Boeingu požívány jako výztuhy. Firmička s asi dvaceti zaměstnanci je jejich výhradním dodavatelem. Dílna zobrazená v reportáži ponejvíce připomínala Bierhanzlovu výrobnu masti proti plešatění. Při sledování pořadu se přede mnou ve ve vzduchu vznášel otazník s vykřičníkem - dotírali na mě, jestli prý toto není dobrý příklad pro české střední a malé podnikání.

Převzato z osobních stránek autora.