Nedělejte si iluze. Pohádka o zemi zaslíbené netrvá věčně, jásavými barvami natřené kulisy japonského snu dostávají povážlivé trhliny a jednoho dne se dostaví Krize. Tiše a nepozorovaně, připlíží se a najednou na vás skočí ze zálohy, bestie zákeřná.

Stává se to často v období prvních vánoc; jste nemile překvapeni, že Japonci si z křesťanských svátků pranic nedělají, vánoce neslaví a jejich pojetí je velmi japonské – eklektické. Vyberou si prostě jen to, co se jim hodí. Vánoční dort, figurky santů a sem tam plastová větvička cesmíny – pár symbolů vhodných k dekoraci jejich domova. Cítíte se sami, opuštěni jak kůl v plotě. Ale není to jen obvyklý vánoční sentiment, který způsobuje, že se vám chce umřít steskem po vlasti.

Už jste v Japonsku nějakou dobu a víte, že ne všechno je takové, jak se zdá být na první pohled. Prvotní nadšení opadlo a vaše dny se ustálily v jakous takous rutinu. Už víte, že Japonci nejsou pořád vlídní a přátelští. Dokážou se hádat, intrikovat a vůbec se chovat dost nepěkně. A ne všechno, co řeknou, také tak myslí. Nezřídka se vám zdá, že myslí a jednají v naprostém rozporu a vy to prostě nechápete. Máte pocit, že Japonci jsou prohnaní a neupřímní puntičkáři se sklony k chorobné lhavosti. Doba hájení je pryč a okolí vám dává najevo, že byste se měli více snažit o integraci, ovšem současně také silně vnímáte svou odlišnost a neustálé poukazování na ni.

Zjišťujete, že zájem o vás opadá a Japonce zajímá spíše procvičování jejich angličtiny než vaše osoba. A ani skutečnost, že je někdo gaidžin jako vy, z něj automaticky nedělá dobrého přítele. A v práci?

Série nevyhnutelných kulturních kolizí váš pocit hluboké deziluze ještě umocní. Co mám na mysli? Podívejte se na jakoukoli epizodu seriálu The Office, porovnejte to se Strachem a chvěním a zkuste najít pět rozdílů.

Uvedu malý příklad. Stane se, že zaměstnanec je zčistajasna požádán, aby odevzdal detailní popis své trasy z domova do práce. Může to být třeba proto, aby firma mohla vyslat pomoc, pokud se po cestě stane nějaká nehoda. Ovšem to ten zaměstnanec neví a na odpověď proč? a co je komu do toho, kudy jedu do práce? se mu dostane jen zdvořilého mlčení a zopakování žádosti. Japonci totiž necítí potřebu takové věci vysvětlovat a podobné vyptávání pokládají za krajně nezdvořilé. Těchto drobných kolizí jsou desítky a stovky a pak stačí jen málo, aby se svobodomyslná gaidžinova dušička vzbouřila.

Snadno se dostanete do situace, kdy nenávidíte svou práci, svůj život mezi Japonci i Japonce samotné. Obviňujete je ze všech trablů a neúspěchů a jsou dny, kdy vás dráždí každá prkotina a každá věc, která se z vašeho západního pohledu zdá nepochopitelná, nesmyslná, směšná. Všechno japonské je náhle špatné.

Kulturní rozdíly už neobdivujete. Jste ve fázi, kdy vás strašně štvou. Pochybujete o Japonsku, pochybujete o sobě, že se kdy naučíte jazyk, že kdy tuto zemi pochopíte. Přemýšlíte, jestli vám to vůbec stojí za to.

Je to normální a je dobré o tom vědět, pokud se do Japonska chystáte na delší dobu. Blues vás zastihne nepřipravené, budete překvapeni a zaskočeni. Může trvat pár dní, týdnů i měsíců. Mnozí cizinci tuto expatskou zkoušku ohněm nezvládnou a odjíždějí rozzlobeni a zatrpklí. Ti pak na Japonsko vzpomínají ve zlém.

Zkuste to. Vydržte a uvidíte, ono to časem přejde.

Předchozí díly:
První den: Přistání na Marsu
První měsíc: Alenka v říši divů