A je tu druhá dávka atributů, které podle anket cizincům na Japoncích a jejich zemi vadí nejvíce. Podle všeho mají hlubší kořeny než ty, které byly diskutovány v minulém příspěvku a zdá se, že ani cizinci nejsou vůči nim vysazeni tak zřetelně. Přesto je bylo možné nalézt na seznamu téměř všech hodnotících cizinců. Nutno zopakovat, že nejde o seznam reprezentativní ani vyčerpávající; položky v něm nejsou nijak statisticky řazeny.

Písmo: Řada cizinců žijících v Japonsku spoléhá na to, že si vystačí se znalostí angličtiny, kterou na různé úrovni dovedou Japonci hovořit. Je jasné, že se nesmírně ochuzují a přesto, že se jejich pobyt dá počítat na roky, ba desetiletí, pohybují se pouze po slupce společnosti. Tito lidé patří k nejčastějším stěžovatelům na to, že japonské nápisy nejsou dostatečně doprovázeny angličtinou a oni se tudíž v terénu ztrácejí. Zapomínají ovšem na to, že Japonsko je Reich a ne Protektorát, že podstatné je, aby psané informaci rozumělo domácí obyvatelstvo a že dvoj- či vícejazyčnost je pouze ústupkem a výrazem dobré vůle, nikoliv vymahatelným nárokem ze stran cizinců. Standardní písemná forma, sinojaponské znakové písmo kandži je sice standardem, avšak jeho osvojení vyžaduje dost času. Aby se v terénu dovedly orientovat i japonské děti, jsou například názvy stanic v metru či vlakových nádraží psány i slabikovou abecedou hiraganou, kterou na potřebné úrovni zvládne během měsíce i dospělý cizinec.

Neznalost cizích jazyků, zejména angličtiny: Původně jsem chtěl tento bod sloučit s předchozím, ale protože diskuse k němu je dostatečně výživná, dal jsem mu samostatný prostor. Stejně jako skoro všude jinde na světě, je angličtina lingua franca i v Japonsku. Našlápnuto k aspoň částečné bilingválnosti má země již od konce druhé světové války, kdy po porážce Spojenými státy byla povinná výuka angličtiny zařazena do školních osnov. Angličtina ale chudák dopadla podobně jako ruština v našem prostoru - nechuť studentů spojená s tristními pedagogickými metodami vydala svůj plod, takže stejně, jako jsme my kdysi popisovali místo bydliště větou "Ja bydláju za nadrážom", stupňují japonští školáci (často ne) žertem adjektivum "dobrý" stylem "good - gooder - (the) goodest". Škola Japonce sice naučí slušně rozumět psané angličtině a napsat obstojný text, ale vychová z něj prakticky němého tvora. Schopnost konverzovat mají zpravidla jen ti, kteří za studiem či prací vycestují do anglofonní země.

Přelidněnost, davy: Japonsko je souostroví s převážně hornatým terénem. Rovinatých oblastí, vhodných k osídlení, má jen omezeně, takže rostoucí populace země nemohla nikam expandovat, což nutně vedlo k jejímu zahušťování. I to bylo důsledkem častého stěhování jeho hlavního města. Rostoucí koncentrace obyvatel může vést pouze ke dvěma koncům - buďto se všichni vzájemně vykynoží a uvolní tak nedostatkový prostor, nebo přijmou za svůj takový model chování, který koexistenci zahuštěné populace umožní. To se Japoncům povedlo, avšak japonský model chování se setkává s nepochopením řady jedinců přibývajících sem ze zemí původně lesostepních kultur. Jejich výtky vůči Japoncům jsou uvedeny v dalším bodě.

Odosobněný život, nedostatek kritického myšlení, absence vlastní úvahy: Zde jsem sloučil tři nářky do jediného. Má totiž společný jmenovatel a tím je podstatně vyvinutější pocit sounáležitosti s celkem, na rozdíl od nás. Téměř vše osobní, individuální či privátní se ve zvýšené míře podřizuje nadřazené sociální jednotce - rodině, obci, zemi. Jde tedy o zcela opačný proces, kterým jsme prošli a procházíme my, jimž francouzská revoluce přinesla volnost, rovnost, bratrství, zduřelé ego a možnost odejít jinam. Nikoliv Japoncům - viz předchozí odstavec.

Vyčnívání mimo společnost, odlišnost: Cizinec je odevšud dobře viditelný. Už to není dáno ani tak vzrůstem - mezi mládeží se průměrný běloch s přehledem ztratí, ani barvou vlasů - už řadu let si je v duchu reklamního hesla jedné kosmetické firmy "Nebuďme havrani!" Japonky, ale i Japonci odbarvují často až do řvavě blonďatých odstínů. Cizinec bude v Japonsku stát mimo společnost vždy, i kdyby se rozkrájel na sašimi. Japonsko prostě není a nebude tavicím tyglíkem národů, jakým je třeba Amerika a jakým do jisté míry bylo i Rakousko-Uhersko za starého Procházky. Je to ostrovní země s ostrovní mentalitou a geneticky zahnízděným podvědomým strachem ze všeho cizího. A to přesto, že s pojmem kokusaika (internacionalizace) se lze setkat na každém kroku a není nad Japonce, pokud se týká vědomostí o zahraniční kultuře či politickém dění. Také japonská téměř až posedlost cestováním a poznáváním zahraničí na vlastní kůži je pověstná.

Tímto se uzavírá značně nesystematický seznam japonských vlastností, které vadí cizincům. S některými souhlasím, pro jiné bych našel vysvětlení, s dalšími nesouhlasím a něco málo bych možná i přidal. Třeba špatnou tepelnou a zvukovou izolovanost japonských staveb, jakkoliv omluvitelnou geofyzikálními parametry země. A stejně tak by si určitě přisadili i jiní expati.

Převzato z osobních stránek autora