Tento týden fukušimské trampoty opustíme. Křesťanský svět se chystá oslavit Velikonoce, které zatím nebyly v Japonsku patřičně komercionalizovány, a stojí tedy stranou zájmu prodejních řetězců. Japonci mezitím zahájili školní a fiskální rok, a tak se můžeme věnovat trochu rozmarně bilančnímu tématu - a sice, co na Japonsku a Japoncích nejvíce vadí cizincům. Na toto téma probíhá v japonském tisku řada anket, výsledky se navzájem docela podobají. Řada negativně vnímaných jevů má však společný kořen, takové jsem se snažil sjednotit. V tomto článku je řetězím víceméně náhodně, nejedná se o žádnou top ten. Také jde pouze o názory určitého vzorku komunity zde žijících cizinců, přestože často opakované. S některými výtkami souhlasím, s jinými nikoliv a tam, kde to půjde, se pokusím o komentář či o vysvětlení.

Hlučnost: Ta má podobně jako marxismus tři zdroje - BGM, neboli hudba na pozadí obchodů a obchodních domů, která bývá hlasitá a dotěrná a dost často reprodukovaná z málo kvalitních akustických souprav. Dalším zdrojem hluku, především v pozdně nočních a brzkých ranních hodinách bývá bósózoku, neboli mladiství motorkáři, sdružující se v mnohohlavá stáda. Řev jejich motocyklů dovede přerušit i ten nejsladší spánek. Kdysi dávno moje americká sousedka bojovala proti bósozoku tak, že vybíhala v noční košili s plechovkou hřebíků, které rozsévala po silnici. Její úsilí však více připomínalo házení hrachu na zeď. Třetím zdrojem jsou podomní obchodníci pomalu projíždějící obytnými čtvrtěmi v malých dodávkách, nesoucích na střechách tlampače, ze kterých se do zbláznění line monotónní nabídka jejich služeb. Zpravidla se jedná o sběr nefunkčních elektrických spotřebičů, prodej zmrzliny, topné nafty a tyčí na věšení prádla, které kdysi bývaly zhotovovány z bambusu (saodake). Do této kategorie patří i předvolební auťáky, ze kterých se nese řev planých slibů a mávání rukou sličných hostitutek.

Opakování hodnotících přídavných jmen či hodnocení vůbec: Každé jídlo je oišii (chutné), při venkovní teplotě nad 20 °C je atsui (horko), při naopak samui (chladno). Každé dosažení cíle je sugoi (děsné, tedy děsně dobré i děsně špatné). Vypraví-li cizinec ze sebe souvisle dvě japonská slova, je džózu (dovedný), jde-li dokonce o slova tři, je jeho japonština perapera (plynulá). Jistý Belgičan se domnívá, že pokud se naučíte těchto několik málo slov, s přehledem zvládnete 25 % konverzace v japonštině. Tady se musím Japonců zastat - svět vnímají odlišně, jazyk slouží spíše pro sdělování pocitů než pro transfer informace. Před ventilací vlastních pocitů se snaží o vcítění do myšlení partnera tak, aby v něm nevzbuzovali nelibé pocity. Sem si dovolím zařadit i pochvalu za údajně zručné používání jídelních hůlek (viz opět pojem džózu). Nezbývá mi než poradit, aby čtenář tyto pochvaly nebral vážně a neusnul na (neexistujících) vavřínech. Jde pouze o konverzační rituál.

Studenti na kolech a chodci v provozu: Japonci se rodí s nohou na pedálu - zpravidla jsou dobří, opatrní a hlavně ohleduplní řidiči. Pokud však z auta vylezou a vydají se na cestu pěšky nebo na bicyklu, jejich dopravní myšlení se mění, odpovědnost mizí. Skupinky studentů jedoucích pomalu v chumlu a nevěnující jakoukoliv pozornost okolí, přičemž vy nemáte jinou možnost než zatroubit a čekat, než vám pomalu umožní průjezd, dovedou přivést k šílenství, zvláště v hodinách, kdy končí výuka. Nahrává jim policie, soudy i pojišťovny, které ctí "pravidlo slabšího", t.j. v případě kolize nadržují těm se slabší kubaturou. Nejvýhodnější je tedy býti pěšákem.

Nekonečné čekání na zelenou: Tento jev nazývám "červená vlna". Asynchronizace či načasování dopravních světel je zpravidla takové, že vám dovolí plynule projet dvě křižovatky, v případě tří křižovatek lze mluvit o výhře v loterii. My jsme zvyklí, že semafory bývají osázeny jen městské křižovatky či dálniční nájezdy a že v divočině se musíme řídit dopravními značkami či pravidlem příjezdu zprava. V Japonsku vás semafory uvítají prakticky na každé křižovatce i mimo obydlená území, takže se leckdy musí na zelenou čekat i v autoprázdné krajině uprostřed polí. Japonci prostě neradi improvizují. Neochotou improvizovat se dá vysvětlit i přítomnost uniformovaných a větrem ošlehaných "praporčíků" či "praporčic", kteří navlečeni do blikajících vest signalizují u každé i sebemenší silniční práce. Řada cizinců tento jev, kterému se s oblibou vysmívají, vysvětluje snahou o umělou zaměstnanost. Pro řadu Japonců však představuje neočekávaná překážka na každodenní cestě do práce vážnou komplikaci a potenciální příčinu nehody.