Název dlouholetého televizního pořadu Marty Kubišové mi vytanul na mysli při pohledu na hodnocení popularity kabinetu Jošihika Nody, která se dostala na nebezpečnou úroveň devatenácti procent. Historie svědčí o tom, že se jedná o hodnotu skutečně kritickou, protože pokles popularity pod tuto hodnotu nepřežil prakticky žádný premiér. Naposledy se na této cifře octnuli a šuplíky premiérského stolu postupně vyklidili i Nodovi předchůdci - Naoto Kan a Jukio Hatojama.

Ještě smutněji dopadla Nodova domovská Demokratická strana Japonska, kterou v současnosti pozitivně hodnotí pouhých jedenáct procent populace. Strana totiž za svou dosavadní poměrně krátkou dobu zákonodárné moci nabídla zemi již neúnosně dlouhý zástup premiérů, jejichž doba použitelnosti v čele státu málokdy překročila dobu jednoho roku, avšak již nikoliv účinný recept na řešení nahromaděných problémů prakticky v každém aspektu života. A to přesto, že oběti, které si jejich řešení vyžádá, je ochotna přinést většina Japonců.

Dlouhá léta Japonci poněkud překvapivě souhlasili se zvýšením přispívání do státní kasy prostřednictvím spotřební daně. Ta byla zavedena koncem sedmdesátých let v tříprocentní výši a zvýšena v roce 2007 na současných pět procent. Návrh na další zvýšení, které by v roce 2015 mělo představovat plných deset procent, pochází poněkud překvapivě z kabinetu sestaveného předchozí pravicovější koalicí, v jejíž čele od konce světové války nepřetržitě stála Lidově demokratická strana. Tohoto politického dědictví se se vší ochotou ujala současná vládnoucí garnitura vedená levicověji orientovanou Demokratickou stranou. Prohlubující se ekonomické problémy přivodily zvrat v myšlení Japonců, kteří před jakýmkoliv případným zvýšením daní vládu varují.

Ochotni jsou Japonci i přinést oběť nejvyšší. Podle říjnového průzkumu je více než polovina obyvatel bránit územní svrchovanost či soudržnost země, která je od léta prostřednictvím výletů na odloučené ostrůvky testována japonskými sousedy - Čínou a Jižní Koreou. Ponechme tentokrát stranou diskusi o tom, která země je v právu či má na sporná území oprávněnější historický nárok. Japonci jsou prostě do případného sporu ochotni jít i se zbraní v ruce, přestože ve srovnání se svými rivaly disponují poněkud podměrečnými ozbrojenými silami. Prohraná světová válka znemožnila Japoncům remilitarizovat jejich zemi, takže spíše s ohněm v srdci než s puškou v ruce se případnému nepříteli může postavit pouze nedostatečně vyzbrojená a málo početná domobrana.

Loňská havárie reaktorů na severozápadě země způsobila pronikavý zvrat v přístupu k jaderné energii. Země, jejíž podíl jádra na celkové produkci patřil k nejvyšším na světě, se prakticky okamžitě a téměř dokonale tohoto zdroje zbavila. Bezjaderné Japonsko si do svého politického štítu vepsal i současný premiér. Díky tomu se přes noc stal miláčkem národa, takže převzetí premiérského žezla bylo již pouhou formalitou. Ekonomická realita, které vévodí téměř absolutní závislost země na externích energetických a surovinových zdrojích, přinutila Nodu zaujmout vůči jaderné energii podstatně vstřícnější postoj. Změna postoje mu ovšem poničila image a z bodového hodnocení užrala patrně nejvíce. Zvrat v náklonnosti Japonců dokládá přiložený snímek z demonstrace, kde je první slabika premiérova příjmení na plakátu ztotožněna s konsonantní anglickou částicí záporu.

Pod dvacetiprocentní hranici se Jošihiko Noda dostal poměrně ostrým pádem na počátku tohoto měsíce. A to přesto, že funkce premiéra se loni v létě ujímal téměř jako národní hrdina, který ukázal cestu, jak zemi vyvést z tíživého postfukušimského traumatu, což mu vyneslo podporu tří čtvrtin národa. Počáteční nadšení však brzy pohaslo, takže se jeho popularita půl roku držela těsně pod nijak oslnivou, ale celkem přežitelnou třicetiprocentní hranicí. Křivka vývoje jeho popularity naznačuje, že současné minimum ještě nebylo překonáno. Proto se nelze ptát jestli, ale kdy Jošihiko Noda vládě onu kubiščí otázku přednese před svými spolustraníky nebo dokonce před všemi zákonodárci.

To, že obrázek tokijského kabinetu připomíná pohled na staroměstský orloj v pravé poledne, není podle mého názoru způsobeno nedostatečnými kvalitami jednotlivých premiérů. Ve srovnání s individualistickým Západem je totiž role osobnosti v čelném státním úřadě podobně jako v ostatních vrcholných manažerských funkcích podstatně menší. Japonské rozhodnutí má proto výrazně kolektivnější povahu. Na jedné straně tento mechanismus poskytuje poměrně spolehlivou ochranu před excesy ujetých jedinců, avšak na straně druhé brání působení vizionářů a přirozených vůdců.

Do vedoucí funkce se tak zpravidla dostává jedinec s nejnižším koeficientem tření - pan Kompromis. Osoba, která absencí reálné politické moci připomíná spíše fackovacího panáka a která v případě potřeby slouží jako hříchy snímající beránek. Podoba s žhavou českou současností není ani trochu náhodná. Takhle to prostě dopadá, když chybí snaha a odvaha řešit.