JAPONSKO: Českou uhlíkovou stopou

Na rozdíl od evropských států Japonsko svodům zelené energie dlouho odolávalo. Ještě v roce 2011 patřilo mezi země s největším zastoupením jaderné složky ve svém energetickém portfoliu - z jádra jí získávalo plných 30 % a tento podíl se měl pozvolna zvyšovat. S tím, jak pozvolna vypouštělo čím dál méně tzv. skleníkových plynů, začala země brnkat na zelenú notečku i v mezinárodních vztazích - ne náhodou nese protokol zavazující země k omezení emisí zplodin pocházejících z fosilních paliv název kjótský. Hledání alternativních zdrojů pro výrobu elektřiny, jako je geotermální či větrná energie, bývalo považováno za víceméně neškodné hrátky neohrožující produkci elektřiny hlavními hráči.

Situace se obrátila naruby v březnu roku 2011. Ničivou vlnou tsunami vzniklou jako důsledek masívního zemětřesení byl vyřazen důležitý energetický zdroj, tři ze čtyř jaderných reaktorů elektrárny Fukušima 1 nacházející se na severovýchodním pobřeží největšího japonského ostrova Honšú. Pod tlakem veřejnosti a zřejmě i s vidinou zisku politických bodů nařídila tehdejší Demokratickou stranou sestavená japonská vláda odstavit veškeré v zemi provozované energetické reaktory a podrobit je zevrubné technické kontrole. Země se tak rázem octla bez téměř třetiny svých energetických kapacit. Společnost najela na úsporný režim. Omezilo se mnohdy nepotřebné osvětlení obchodů a veřejných prostranství, omezen byl i výkon klimatizačních jednotek, bezkonkurenčně nejnenasytnějších letních žroutů elektrické energie. Část výroby ve východní části země byla přesunuta z pracovních dnů na víkend nebo dokonce přesunuta do závodů v západní části země.

Trpělivost společnosti i exportuchtivých firem však takto nešlo napínat donekonečna. Nejakutnější potřeba byla poměrně brzo záplatována zvýšením importu tehdy dražších fosilních paliv, což se negativně promítlo do konkurenceschopnosti japonského zboží na světových trzích. Demokratická strana se během svého krátkého vládního působení stačila historicky znemožnit a opět se pravděpodobně na další desítky let ponořila do opozičních hlubin. Japonci jí její trestuhodnou zmatečnost a nerozhodnost ve fukušimské krizi ve volbách spočítali a dali zcela jasný mandát asi čtyři roky v opozici odpočívající konzervativní Liberální demokracii.

Liberální demokraté se svou podporou jaderné energetiky nijak netají, takže bylo jen otázkou času, kdy jimi vedená vláda nabídne již poměrně vychladlým Japoncům návrat k jádru, byť v počáteční fázi jen omezený. Úsilí bylo korunováno tento měsíc, kdy guvernér Kagošimské prefektury (ostrov Kjúšú) Jó-ičiró Itó schválil restart reaktorů v jaderné elektrárně Sendai. Revitalizovat celý jaderně energetický arzenál se však zřejmě hned tak nepodaří, a tak vláda chtě nechtě musela dát zelenou i rozvoji stejně zbarvených energetických náhrad.

Jako nejrychleji aplikovaná náplast na léčbu japonské energetiky se ukázaly solární panely. Během těch několika málo let, která uplynula od fukušimské havárie, spadla jejich cena na úroveň přijatelnou i pro soukromníka. Vláda dokonce podporu jejich rozvoji vyjádřila vytvořením systému, který adeptům sluneční energetiky jejich snahy ještě dále zlevňuje. Není proto divu, že se brzy našla řada zájemců, kteří ve výrobě elektřiny ze slunečního záření vidí pokud ne hlavní zdroj obživy, tak aspoň možnost vedlejšího příjmu. Myšlence byli nejčastěji nakloněni na venkově žijící a do důchodu se chystající šedesátníci. Ti si v minulosti často přivydělávali pěstováním zeleniny na svých záhumencích. Současná generace však s vidinou státem podporovaného výkupu jimi vyprodukované elektřiny často své úspory vložila do osazování záhonů křemíkem místo mrkví.

Problém, kam s vyrobenou elektřinou, neexistuje. Území celého státu je striktně rozděleno mezi devět elektrárenských společností, které si tak ani náhodou nekonkurují, a tudíž pouze jedné a jediné z nich lze produkci udat. V Japonsku dosud neproběhla odluka distribuce od výroby, tudíž električtí malovýrobci musí vyrobenou elektřinu po jejich drátech. Možnost, že by drobní energetičtí podnikatelé část své produkce doma prosvítili a protopili a elektrárenským prodali jen nadbytek, legálně neexistuje. S tím vším se ovšem počítalo, a tak po japonském venkově začaly jako houby po dešti vyrůstat drobné elektrické farmy. Typický instalovaný výkon je 50 až 100 kW.

Zájem o příjem z prodeje zelené energie roste. Jen v březnu se na Kjúšú přihlásilo rekordních 72 tisíc zájemců o připojení. Počínaje dubnem totiž přestal platit státem dotovaný (čti: z kapes neobnovitelných běžných spotřebitelů elektřiny) tarif pro výkup energie z obnovitelných zdrojů. Ránu zelenému úsilí jako první zasadila společnost Kyushu Electric Power Co., která tento měsíc přestala přijímat žádosti alternativních výrobců o připojení k síti. Společnost argumentuje tím, že nemá technické prostředky na to, aby příliv energie od nových výrobců absorbovala a také by nezvládla výkyvy ve výkonů, které výrobu solární elektřiny logicky doprovázejí. Čtyři další elektrárenské společnosti jejího příkladu následovaly, přestože nedošly tak daleko a jejich omezení je pouze částečné.

Přibližme si teď trochu na ekonomické rysy zelené energie: Běžná cena za kilowatthodinu elektřiny činí 23 jenů. Tatáž jednotka množství energie vyrobené z obnovitelných zdrojů byla do dubna vykupována za 36 jenů, od dubna dostávají električtí farmáři 32 jenů, což podle mě i tak nemravně moc. Pokud by k síti byly připojeny veškeré plánované křemíkové kapacity, podílely by se na celkovém výkonu osmi procenty. Těchto osm procent by se při dvaatřicetijenovém tarifu promítly do účtů za elektřinu neskutečnými třemi bilióny jenů. Není divu, že experti bijí na poplach a přesvědčují vládu, aby toto zelené dobrodružství co nejdříve ukončila.

Ke všemu je japonská energetická síť navíc izolovaná. S Japonskem nesousedí žádné Česko, do kterého by bylo možno tu a tam vychrstnout škopek s přebytečnou a tudíž ekonomicky škodlivou energií, či ji aspoň poslat z jednoho konce země na druhý. Sdílení elektrické energie mezi východní a západní částí Japonska není možné ani teoreticky - země je rozdělena na dvě nekompatibilní energetické soustavy, které se, majíce v zásuvkách stejné stovoltové napětí, liší ve frekvenci. Převést elektřinu z jedné soustavy do druhé by znamenalo proud nejdříve zestejnosměrnit a posléze ho rozkmitat na partnerovu frekvenci. Ztráty při takovéto konverzi jsou však tak značné, že podobná energetická směna je mimo diskusi.

Drobní energetičtí farmáři, kterým se sny o vedlejším příjmu z produkce solární elektřiny jako mávnutím proutku rozplynuly, považují změnu vládní strategie doprovázenou změnu přístupu energetickými giganty za zradu a podvod. Počítali totiž s tím, že podpora jejich úsilí potrvá alespoň deset let. Na realizaci svých energetických snů si často vypůjčili a nyní jim hrozí, že na stará kolena nebudou schopni dluh splácet a budou tak čelit hrozbě osobního bankrotu. Rozezleny jsou i rodiny, které si ve snaze ulehčit splácení hypotéky namontovaly solární panely na střechy svých rodinných domků.

Nabízí se vysvětlení, že Kyushu Electric narostla křidélka po tom, co má prakticky jistotu, že k návrat k jádru v blízké době přece jen dojde a že tím pádem může drobné energetické přispěvatele s klidným srdcem hodit přes palubu. Také lze očekávat, že časem přitvrdí i jiné energetické společnosti. Z morálního hlediska určitě nejde o nic kalého - nejdříve jsou drobní střádalové nalákáni na možnost přivydělat si a poté je jim ukázán dlouhý nos. Takže Japonsko se ve svých plánech se solární energií původně inspirovalo německou a španělskými zkušenostmi, aby nakonec zahrálo českou uličku. Ekonomické počty jsou však neúprosné. Je zřejmé, že chce-li mít Japonsko produkci konkurenceschopnou, nezbývá mu nic jiného, než se k jaderné energetice poslušně vrátit.

Převzato z webových stránek autora japonsko.jp ; publikováno v tištěných Lidových novinách