Ministr průmyslu, Jukino Edano, se postupem doby profiluje stále zřetelněji jako advokát bezjaderného Japonska. Ve svém postoji zachází o podstatně delší krok dále než jeho nadřízený, Jošihiko Noda, kterého do premiérského křesla poněkud paradoxně vynesla právě celostátní protijaderná nálada, která ovládla japonskou společnost jako reakce na havárii tří fukušimských reaktorů a následný zmatek a informační mžení ze strany centrálních orgánů i provozovatele zařízení

Noda však během svého ročního fungování řádně vyměkl - od jara propaguje nejen obnovu provozu odstavených reaktorů, ale i výrazné prodloužení doby jejich fungování, pokud na nich revize neshledá závady. Oproti tomu Edano sdělil v úterý novinářům, že bezjadernost japonskou ekonomiku nijak neohrozí. Tohoto stavu může podle něho země dosáhnout do roku 2030. Edano v definitivním odchodu od jaderné energie vidí dokonce růstový faktor - údajně se tak nakopne ekonomický růst, založený na rozvoji výroby energie z obnovitelných zdrojů - především ze Slunce a větru. Autor těchto řádků je vůči Edanově nadšení značně skeptický - Japonsko je země izolovaná mimo jiné i energeticky a nemá tedy kam lifrovat případný přebytek energie či naopak ji odněkud sosat v době, kdy je zamračeno nebo nefouká.

Datum 6. srpna funguje jako jakýsi prubířský kámen, kdy politici musí vyložit své jaderné karty na stůl. Jde totiž o den, ve kterém byla v roce 1945 svržena atomová bomba na Hirošimu. Ten den se slavnostního vzpomínkového shromáždění shromažďují vedle hibakuša, což jsou lidé, kteří nukleární bombardování přežili a jejichž počet rok od roku podobně jako v případě veteránů klesá, lokální politici i delegace z Tokia. Podobné vzpomínkové shromáždění se konává i o tři dny později ve městě Nagasaki. Tento memoriál je doprovázen i bohoslužbami v řadě kostelů, protože v oblasti, kam Amerika poslala svou druhou atomovou pumu, žije nejhustější křesťanská komunita Japonska.

Jaderné potrestání tehdejšího militaristického Japonska mělo obrovský dopad na změnu myšlení společnosti - země se stala jedním z nejvýraznějších mírových aktivistů a sponsorů a patrně nejdůslednějším odpůrcem vývoje a držení nukleárních zbraní. O to překvapivěji vyzněla zpráva, že v Japonsku probíhá diskuse o tom, zda by země neměla mít pokud ne jaderné zbraně jako takové, tak alespoň prostředky k jejich zhotovení. Po pravdě řečeno, zpráva jako taková překvapivá není, o tom, že Japonsko takto v poslední době uvažuje, se šušká již dlouho. Jde tedy spíše o coming out jako takový.

Realisté však tuto zprávu za nijak alarmující nepovažují. Bývalý ministr obrany, Šigeru Išiba, například zcela logicky tvrdí, že země jako Japonsko, která má jeden z nejrozvinutějších jaderných programů na světě a zároveň disponuje širokou paletou vyspělých technologií, již vlastně takovými prostředky disponuje, avšak k vývoji a výrobě atomových zbraní se nechystá. Severokorejský jaderný program však podle Išiby Japonsko nutí ujistit své okolí, že na jaderné vyzbrojení má. Růst trávy slyšící však oponují a tvrdí, že Japonci už určitě minimálně v přípravných pracích, vedoucích ke zhotovení bomby, výrazně pokročili.

Současné Japonsko se ve srovnání s koncem druhé světové války nachází ve značně odlišném geopolitickém klimatu: Čína se změnila z polofeudální země na světovou ekonomickou velmoc, hospodářsky posílil i dávný jihokorejský rival. Bratrská pomoc poválečného Sovětského svazu a posléze Číny despotickému severokorejskému režimu postupně vyschla, takže dynastii Kimů nezbývá nic jiného, než své vnitřní problémy exportovat. Rusko se již oklepalo z kolapsu Sovětského svazu i Jelcinova vodkového řádění a hodlá své zájmy důsledně bránit i ve východoasijském teritoriu. Klid do této části světa nepřineslo ani nepokryté vyjádření Spojených států, které do Asie přenášejí fokus svého zájmu na úkor Evropy.

Na intenzitě nabývají i spory o hraniční teritoria, které má Japonsko se všemi sousedy - s Čínou si navzájem vyhrožuje ohledně ostrovů Senkaku (Diaoyutai), s Koreou se přetahuje o Takešimu (Dokudo). Rusko se podle všeho nehodlá vzdát nadvlády nad Severními teritorii (Jižními Kurilami). O všechna tato území Japonsko přišlo v důsledku prohrané války. Jako na potvoru se v jejich blízkosti nacházejí nezanedbatelné zdroje fosilních paliv, případně se kolem nich prohánějí hejna ryb. V každém případě vlastnictví sebezapadlejšího ostrůvku představuje významné rozšíření plochy teritoriálních vod.

Japonsko je v nelehké pozici. Nachází se v rozhádaném teritoriu, avšak americká podpora jeho zájmů postupně slábne, jak roste zájem Spojených států o spolupráci i s dalšími zeměmi této oblasti. Na jedné straně se Japonsko snaží hrát ve světě a potažmo v této oblasti nezávislejší roli, Spojené státy jeho emancipační nároky se zřetelnou úlevou tolerují a tiše odcházejí zadními dveřmi do poněkud vratké a nehotové stavby Transpacifického partnerství (TPP). Potenciál vyrobit jadernou bombu je tak jednou z mála trumfových karet, která může dávat japonským slovům větší mezinárodní váhu i v období zostřené samostatnosti. Pouze doufám, že nepůjde o jediný jaderný program, na kterém bude země pracovat.