V prvním dílu povídání o železné misce rýže jsem se pokusil nastínit příčiny vleklé krize, ze které se Japonsko ani po třiceti letech v podstatě nevymotalo, čili jsem se zaměřil na minulost. V pokračování uveřejněném minulý týden jsem se pokusil zhodnotit stav, ve kterém se země zhruba teď nachází. V dnešní, závěrečné části se od současnosti odrazím a pokusím se trochu zavěštit neboli odhadnout, co Japonsko čeká.
Začnu osobní zkušeností. Firma, v jejímž výzkumném ústavu jsem pracoval na počátku tisíciletí, se odhodlala snížit mzdové náklady revolučním způsobem. A sice nahrazováním do penze postupně odcházejících středně technických pracovníků v podstatě nekvalifikovanou silou, zpravidla maminami po mateřské dovolené. Maminy byly samozřejmě proškoleny, kterým knoflíkem experimentální či analytické aparatury jak otáčet a co a kdy zmáčknout. Většina z nich rutinu zvládla lehce, byly šikovné.
Během tří let většina zkušených a odborně fundovaných techniků postupně odešla na zasloužený odpočinek a v laborce vařily a pekly maminy, které se snažily dodat plody své práce s příslušným technickým komentářem svému šéfovi, panu výzkumníkovi. Jejich referáty sice byly obsahově přesné, analýzy snad jakbysmet, mikrofotografie pěkně ostré, ale chyběl tomu osobní prožitek, ty holky jen poctivě plnily to, co se od nich očekávalo.
Zde musím předeslat, že jak v kancelářích, tak v laborkách panuje ve velkých firmách přísná hierarchie. Vysokoškolsky vzdělaný výzkumník zpravidla sedí za kancelářským stolem, do laborky zavítá jen zřídka, a to zpravidla jen v trámci kontroly bezpečnosti práce. Středně technický kádr v laborce vaří, peče a analyzuje a panu výzkumníkovi dodává komentované výsledky. Ten potom z těchto informací podobně jako housenka bource morušového spřádající hedvábné vlákno ze sežraného listí spřádá výzkumné zprávy.
Domnívám se, že tento neblahý vývoj je jednou z příčin stagnace japonské technické úrovně a potažmo celé ekonomiky. Můžeme ho nazvat odosobněním výzkumu, kdy je osobní tvůrčí vklad potenciálních edisonů nahrazován mechanickou výzkumní mašinérií. Vedení výzkumáku ukazatele plnilo, výzkumných zpráv utěšeně přibývalo.
Tento trend mechanizace výzkumu hodlal dovést k dokonalosti můj přímý nadřízený, který snil o tom, že jednou bude mít k dispozici zařízení, do kterého z jedné strany poleze celý mendělejev, vevnitř se to všechno všelijak namíchá a upeče a na konci zanalyzuje. To by v tom byl čert, aby tu a tam z mašiny nějaký nobel nevypadl. Ani těch mamin by nebylo zapotřebí. Naštěstí brzy poté se i on odebral na zasloužený odpočinek. Jinak to byl hodný a slušný člověk, dodnes si vzájemně posíláme novoroční přání.
Důsledky odosobňování především technického a technologického výzkumu můžeme vidět na vlastní oči; celosvětově proslulé mamutí koncerny postupně likvidují či prodávají celá odvětví včetně těch, jichž byly symbolem. A to z jednoduchého důvodu, prostě prohrávají se světovou konkurencí. Paradoxní na celé situaci je, že právě tito dinosauři zůstávají posledními ostrůvky v ostrovní říši, které kmenovým zaměstnancům poskytují onu železnou misku rýže.
Tento komoditní prořez bude podle všeho bohužel pokračovat. Japonsko ztrácí především v segmentu, kde dříve kralovalo a který mu dělal jméno, a to v oblasti finálních výrobků. Označení „Made in Japan“ si postupně vydobylo renomé, ale poté se začalo pozvolna vytrácet. V současné době si jej lze přečíst především na součástkách a dílech, které zatím nedovede nikdo jiný vyrobit. Ty ovšem nyní bývají před zrakem koncového uživatele skryty v krabičkách či kisnách opatřených štítkem výrobce jiné země, takže zemi původu moc slávy nepřinášejí.
Upřímně řečeno, Japonci nikdy nebyli pionýry světového vědecko-technického pokroku, o čemž svědčí velmi malý počet nositelů Nobelovy ceny v přírodovědných oborech vztažený na celkový počet členů akademické obce a prostředků, které stát i firmy do výzkumu a vývoje vkládají. Doménou Japonska bylo již vynalezené dotlačit nikoliv snad na absolutní špici, ale do masově přístupné, slušnou kvalitu si zachovávající masové produkce. Neboli tam, kde se momentálně nachází Čína. Proto se obávám, že tato secese z výsluní bude pokračovat a budu moci být šťastný, pokud se nezmění v sešup.
Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem na JAPONEUM.CZ, jehož prázdninové vydání tentokrát obsahuje jen komentovaný týdenní přehled zpráv a pohled na supervychrtlou manekýnu.