JAPANORAMA: Šednoucí země
V minulém povídání jsem si posteskl nad rapidně klesající tělesnou zdatností mladých Japonců. Nyní se podíváme na opačný konec generačního spektra.
Japonci jsou světově proslulí svou dlouhověkostí a tím, že téměř nepřetržitě je některý z nich nejstarším člověkem, nebo alespoň mužem či ženou planety. Toto je ovšem pouze třpytivý vrcholek ohromného věkovitého ledovce. Vedle těchto rekord-osob má totiž země i nejvyšší světový podíl seniorů v celkové populaci. Podle loňského odhadu činí podíl osob starších 65 let 28 %, přičemž se odhaduje, že v roce 2050 jejich zastoupení vzroste o dalších 10 %.
Čilý stařík ve službách internetového obchodnictví
65 let již dnes není žádný věk, řada i podstatně starších Japonců pracuje i dlouho po dosažení sedmdesátky, a to i v manuálních zaměstnáních. Každopádně ne každému nadělila příroda pevné zdraví, řada neduhů se dostaví i „zaslouženě“ v důsledku zanedbávané životosprávy a nedostatku pohybu. Pak nezbývá nic jiného než obstarat pomoc.
S tím, jak stárne populace, roste i poptávka po pečovatelských profesích. Ta již před třemi lety představovala 800 tisíc takových pracovních míst! A od té doby se podíl seniorů v populaci dozajista zvýšil. To je pro srovnání stejné, jako kdyby Česko poptávalo zhruba 67 tisíc takových pracovnic. Neboli někde na zelené české louce by muselo být postaveno město o velikosti Kladna či Mostu, obývané samými sestřičkami a pečovatelkami.
Nedostatek pečovatelů a hlavně pečovatelek způsobil, že se Japonsko ohlíží po těchto profesích v zahraničí. Nejvíce příslušnic středního zdravotnického personálu se rekrutuje z Filipín. Vedle Japonska je o ně velký zájem i v Singapuru, ale i v evropských zemích. Přemýšlel jsem, proč jsou zrovna Filipíny nejoblíbenějším lovištěm sestřiček, a napadla mě dvě vysvětlení.
„My, filipínské sestřičky a bratříčci slibujeme, že ...“
Jedním je relativní láce, doma taková pracovnice pobírá v průměru 70 000 pesos čili necelých 34 000 Kč. Dalším důvodem (záměrně nepíšu druhým) je, že 90 % filipínské populace se hlásí ke křesťanství, především ke katolictví. Nechci nijak rozebírat vztah náboženství a milosrdenství nebo náboženství a postavení ženy ve společnosti, ale nemohu se zbavit otázky, proč ne blízká Indonésie? Proč ne blízká Malajsie? Navíc podstatně hůře než na Filipínách je zdravotnický personál placen třeba v Laosu – tamní měsíční mzda nepřevyšuje 10 tisíc korun.
Každopádně do Japonska z Filipín každoročně směřují desetitisíce budoucích pečovatelek. Složitost japonštiny a její odlišnost od ostatních asijských jazyků si však vybírá daň i zde. Než začnou pracovat, musí v dostatečné míře zvládnout základy jazyka. Prvními kurzy japonštiny procházejí sestřičky i pečovatelky ještě ve své domovině, po příjezdu do Japonska samozřejmě v učení pokračují.
Robotický zdravotník-manipulátor
Do Japonska musejí sestřičky přijet s nejméně tříletou zkušeností, u pečovatelek a pečovatelů je vyžadována minimálně dvouletá praxe. Bez praxe se určitě obejdou robotičtí pečovatelé, kteří se též chystají na pochod do japonských nemocnic. Nějak nevím, robota jako manipulátora si ještě dovedu představit, i když představa bakelito-kovového náručí ve mně moc nadšení nevyvolává. A píchnout injekci bych si od takové mechanické potvory určitě nenechal.
„Trošičku to píchne...“
Minulý týden proběhla tiskem další neveselá prognóza. A sice že v roce 2040 bude ve zdravotnictví a pečovatelství angažována plná pětina pracující populace. To představuje necelých jedenáct miliónů lidí v produktivním věku. Podle zprávy Ministerstva zdraví, práce a sociální péče musí Japonsko této výzvě čelit využitím nejnovějších technologií (to budou nejspíš ti roboti) a přijmout opatření pro podporu a výšení porodnosti. O filipínských sestřičkách se zpráva nezmiňuje.
Aby nebyl všem jobovkám konec, porodnost v letošním roce zaznamená další smutný rekord, očekává se, že klesne na 845 tisíc mimin. To bude o 20 tisíc mimin méně než v uplynulém roce. Pod magický milión novorozenců počet poprvé spadl v roce 2016. Na ta ministerská opatření jsem velice zvědav, protože současné nastavení sociálně ekonomických vazeb v Japonsku porodnosti ani trochu nesvědčí. Nějaké vládní porodné zasunuté do povijanu určitě společnost nespasí. Navíc není jasné, jak se statistikou zacvičí koronavirová krize. Ta se zřejmě naplno odrazí až v číslech z příštího roku.
Šedě a smutně působí vylidněný, avšak jinak malebný japonský venkov. Šedě a smutně působí bývalé promenády venkovských měst lemované staženými roletami obchůdků. Japonsko se tak ocitá v situaci, kdy se má na problém aplikovat řešení, které vlastně neexistuje. Celý stav pak připomíná proslulého Kekulého hada, který toče se dokola požírá svůj vlastní ocas.
Převzato z autorova blogu s jeho svolením. Článek vznikal souběžně s videoblogem zveřejněným na serveru JAPONEUM.CZ, který nás tentokrát zavede k ostrovu Enoshima.