Tokijská Akihabara bývala mekkou elektrotechniky, kde jí posedlí fandové mohli nejen nakoupit, ale i poklábosit se zasvěceným personálem.

Mé cesty do tohoto elektronického ráje začaly zhruba před čtvrtstoletím. Tehdy se zákazníka hned u vchodu obchodu ujal ochotou a znalostmi překypující příručí, který si ho ještě předtím, než spolu dorazili do příslušného oddělení, stran jeho tužeb důkladně proklepnul. Před vitrínou s kýženými produkty tak stanul zákazník informačně vytěžený do té míry, že mu byl s velkou pravděpodobností nabídnut elektroprodukt jeho snů, nebo koupil i to, pro co původně nepřišel.

Hlavní třída Akihabary je o víkendech bez aut

Této bavlnkové péče spolu s možností smlouvat o otevřené ceně jsem se pokusil využít při kupování své první videokamery, která pracovala ve formátu Hi8. Vytipoval jsem si tři obchody, ve kterých byl kýžený model nabízen za přibližně stejně nízkou cenu, a prodavačů se zeptal, na jakou slevu by byli ochotni přistoupit. V každém obchodě proběhl stejný rituál s velkou kalkulačkou, kdy mi byl zhruba po minutě složitého výpočtu za pomoci paganiniovského kmitání prstů strčen pod nos šestimístný výsledek, který ve všech případech končil jako na potvoru devítkou a dvěma nulami. Nejnižší z nabídnutých cen jsem poté nabonzoval konkurenci. Ta kalkulačkový rituál zopakovala a před obligátní devítistovkou se ocitla o něco nižší cifra.

Nejznámější obchodní řetězec s elektronikou - Laox

Okružní pouť jsem ještě několikrát zopakoval. Výsledkem bylo, že mi byl zakázán vstup do jedné z prodejen, takže z obíhání trojúhelníku se mžikem oka stalo kmitání po úsečce. Po dvou kmitech ruply nervy zaměstnanci další prodejny. Roztřeseným hlasem mi sdělil, že pokud ještě někam odejdu lovit nižší cenu, už se nemusím vracet. Kvitoval jsem povděkem jeho náhlý odklon od pověstné japonské zdvořilosti, kterou zapříčinil mnou vyvolaný postupný úbytek půle kýble jeho nervů, a kameru nakonec zakoupil tam. Příručí zase ocenil mou cenotvornou houževnatost a následnou ochotu k cenovému příměří, takže při dalších návštěvách obchodu mně již zdálky a zeširoka běhal v ústrety jeho výstavní předkus.

Bastlířův ráj. Severokorejci tu nakupovali součástky do raket

Navštívím-li akihabarský obchod s elektronikou dnes, zavane na mě naprosto odlišná atmosféra. Prodavači si přišedšího zákazníka prakticky nevšimnou. Vítači zákazníků se nekonají, vítání si bez nároků na mzdu odpracuje čidlo s reproduktorem, případně robot. Nynější personál lze rozdělit na statiky a kinetiky. Statici postávají za pokladnou a do prodejního terénu se pro podání informace vydávají jen s krajním odporem. Technicky gramotnější kinetici bloumají mezi regály, které tu a tam doplní. Další pracovní disciplínou kinetiků je slalom mezi zákazníky. Nejlepším místem, kde je kinetiky možné odchytit, bývá zatáčka mezi regály, kde je odstředivá síla nutí zpomalit. Nesmí vás ovšem předběhnout jiný po informaci prahnoucí zákazník.

Temné zákoutí s prodejními automaty

Šetření na kvalifikované pracovní síle vede k tomu, že se nákup v kamenných obchodech odlidšťuje. Zákazník si své zboží zpravidla vybere sám a u pokladny ho smění za peníze. Není proto divu, že obchody již mnohdy slouží jen k tomu, aby si člověk zboží osahal a pak je podstatně levněji, často i s bezplatným doručením, nechal třeba doplavat domů po Amazonce.

Toto povídání dopisuji krátce po konci tzv. Zlatého týdne, což je klastr státních svátků spadajících na přelom dubna a května, skýtající podle kalendářní konstelace zhruba týden volna. Letos to díky korunovaci hodilo dnů deset. V televizi zrovna běží pořad, ve kterém lékař radí Japoncům, jak se zotavit ze zdravotních problémů způsobených tímto enormně dlouhým volnem. Čili přijde-li Japonec o možnost upracovat se k smrti, tak z toho onemocní...

Autor je výzkumník a podnikatel žijící už téměř třicet let v Japonsku. Převzato z jeho blogu na stránkách JAPONSKO.JP, kde je k dispozici i minigalerie