Nepokoje v Izraeli a na okupovaných územích se rozmáhají, neprobíhají však podle jasného vzoru. Útoky končící smrtí jsou zřejmě neorganizované. Pachatelé jsou většinou svobodní a mladí, mnozí si už poseděli v izraelském vězení a jinak jsou „bezúhonní“. Teprve když je někdo zabije, ozve se Hamás nebo Islámský džihád a oslavuje je jako mučedníky. Prezident Mahmúd Abbás se k tomu mumraji přidává a posílá rodinným příslušníkům „mučedníků“ soustrastné dopisy.

K zasažení izraelských obětí dochází většinou nahodile, jako tomu bylo u tříměsíčního děcka na jedné jeruzalémské zastávce nebo u mladé ženy na autobusové zastávce u osady Alon Švut. Nějaký Palestinec najede autem do davu a kdo se mu připlete do cesty, toho přejede. Ve dvou případech vystoupí: jednou uštědřuje chodcům rány železnou tyčí tak dlouho, dokud ho neusmrtí střela, podruhé zas nožem ubodá k smrti mladou ženu, kterou přejel a která leží bezbranně na zemi, načež se s nožem začne vrhat na další chodce, až jej konečně příslušník bezpečnostní složky „neutralizuje“ výstřely.

A pak jsou tu ještě palestinské oběti. V městečku Kafr Kanna selhaly policistovi nervy, takže zastřelil mladého Palestince, který ozbrojen nožem vyrazil proti hlídkovému vozu. K dalším případům smrti Palestinců dochází při těžkých nepokojích na Západním břehu Jordánu, kde demonstranti bojují proti příslušníkům bezpečnostních sil kameny, světlicemi a praky.

Jiným případem je voják, jehož probodli nedaleko jednoho telavivského nádraží. Izraelská metropole není „okupovaným územím“ jako Hebron nebo východní Jeruzalém. Pachatelem je „ilegál“ z Náblusu, jenž se bez povolení přesunul do Izraele. Tento vražedný útok může mít dramatické následky pro desetitisíce Palestinců, kteří denně cestují přes „zelenou linii“ za prací do Izraele. Mohlo by se stát, že Izrael - stejně jako za první intifády počínaje rokem 1987 a ještě více od druhé intifády počínaje podzimem 2000 - zesílí hon na další narušitele hranic, zostří kontroly nebo případně příjezdy pracovníků zcela zarazí. Utrpěly by tím desítky tisíců lidí, z nichž by se pak na palestinských územích stali nezaměstnaní. Pro Abbáse a pro Úřad Autonomie by to znamenalo smrtelnou ránu, neboť kdyby tito „zahraniční dělníci“ přišli o práci v Izraeli, stejně jako dalších asi třicet tisíc o zaměstnání v „z hlediska mezinárodního práva ilegálních“ osadách, pak by se už i tak zkomírající hospodářství Úřadu Autonomie rychle zhroutilo.

Z tohoto rámce se vymyká atentát na rabína Jehudu Glicka, kde šlo o cílený útok na veřejně známou osobnost. Glick patří k „Věrným Chrámové hory“, drobné radikální okrajové skupině usilující o vybudování židovského chrámu na této hoře.

Na izraelské straně došlo k provokacím, jež podle palestinských představ zavinily rozbouření nálady. Například v jeruzalémské čtvrti Silvan se několik židovských rodin nastěhovalo do svých legálně od Palestinců získaných obydlí. Palestinci to považují za urážku, neboť podle jejich představy nemá v jejich čtvrti žádný Žid co dělat. I spor o Chrámovou horu vznikl uměle. Pravicoví izraelští politici a aktivisté ji navštěvují, aby ukázali, že jsou zde, a aby demonstrovali „izraelskou svrchovanost“. To jim nemůže nikdo zakázat, je to však podnětem k rozbouření palestinských emocí.

Od roku 1967 platí „status quo“. Nemuslimové smějí posvátný okrsek navštěvovat. Skupiny návštěvníků doprovází zpravidla policie, která bdí nad tím, aby u sebe Židé či křesťané neměli modlitební knihy nebo aby se nemodlili. Od vypuknutí Druhé intifády však muslimové tato práva návštěv stále více omezovali a dnes chtějí veškeré návštěvy „nevěřících“ zakázat. To oni porušují status quo, nikoli Izrael.

Není jasné, čeho chtějí Palestinci dosáhnout a jak by mohl Izrael těm „nepokojům“ stanovit meze. Pokud je cílem Palestinců konec okupace nebo - podle Hamásu - nahrazení Izraele islámským chalífátem, pak je to v rozporu se „spontánními“, neplánovanými a shora neřízenými teroristickými útoky. Chybí tomu jakákoli koncepce, třebaže sociální sítě a prezident Abbás velebí „intifádu přejížděním“ a označují mučedníky za hrdiny. Abbás se chce vézt na „nacionalistické“ vlně a prosadit se tak proti Hamásu. Na druhé straně nadále funguje „bezpečnostní spolupráce“. Palestinské bezpečnostní síly udržují mezi demonstranty a izraelskými oddíly odstup, aby zabránily krvavým střetům.

Abbás musí strpět, že ho Izrael očerňuje jako pokrytce a štváče. V desátém roce svého čtyřletého působení v úřadě nemá žádný mandát, který by ho opravňoval uchylovat se ke kompromisům a současně by ho chránil před tím, že mu národ nadává do zrádců.

Premiér Netanjahu se mezitím rozhodl „tvrdě“ zakročit: Rodiče budou ručit za své nezletilé ratolesti pokud budou napadat příslušníky bezpečnostních složek nebo auta kamením či světlicemi. Ministr vnitra obdržel pokyn zabavit Arabům s izraelskou státní příslušností pas v případě, že budou vyzývat k zničení Izraele a mají ještě jiný pas. Dále se mají zakázat organizace financované radikálními islamisty. Je ovšem otázkou, zda a kdy se tato a jiná opatření prosadí a zda to na Palestince udělá nějaký dojem.

Zdá se, že Izrael i Úřad Autonomie budou muset vlnu násilí přetrpět v naději, že odezní sama od sebe.

© Ulrich W. Sahm
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz