V současné době se objevují názory, že požadavek Izraelců, aby Palestinci uznali Izrael jako „židovský stát“, je nedemokratický, odporující principu lidských práv a svobod. Může být židovský stát demokratický?

Stát Izrael vznikl 14. 5. 1948 jako teritorium pro téměř vyvražděný židovský národ. Izrael zaručuje právo každého Žida navrátit se do jeho dávné země. OSN se rozhodla umožnit Židům vybudovat si svůj stát v Palestině. Na druhé umožnila seberealizaci i lokálním Arabům, kteří zde žili. Nebylo (a dodnes není) vinou Izraele, že nevznikl samostatný palestinský stát.

Bohužel, v průběhu celých lidských dějin platí princip, že když dva dělají totéž, není to totéž. Na světě existuje spousta zemí, které spojují svou identitu s určitým etnickým původem či konkrétním vyznáním, jejich státy jsou založeny na národnostním či náboženském základě. A nikdo se nad tím nepohoršuje, ba často o tom světová veřejnost ani neví. Například řecká ústava definuje východní pravoslavnou církev Ježíše Krista za státní náboženství. Řecko automaticky poskytuje občanství osobám řeckého původu žijícím mimo Řecko (stejně jako Izrael židovským obyvatelům v diaspoře). Cizí státní příslušník v Řecku získá občanství až po osmi letech. Ústava Norska praví, že evangelicko-luterská víra musí zůstat oficiálním náboženství státu. A to Norsko patří k nejdemokratičtějším zemím Evropy. Proč je provázanost norské země s náboženstvím uznávána, zatímco v případě Izraele (propojení judaismu s izraelskou domovinou) to přípustné není?

Rovněž Bulharsko užívá etnického principu k „právu na návrat“, tzn. že všichni lidé, kteří prokáží, že jsou bulharského původu, získají bulharské občanství automaticky. Proč vadí tento postup u izraelské republiky (udělování občanství etnickým Židům, kteří žijí mimo Stát Izrael)? Německo, tahoun EU, uděluje občanství všem etnickým Němcům vysídleným po druhé světové válce. Přestože v Dánsku existuje více než 150 různých církví, dánská ústava stanoví, že evangelická církev luteránská je hlavní náboženství státu a pouze jí se dostává finanční dotaci od státu. Rovněž irská vláda vydala zákon, podle kterého se etničtí Irové těší zvláštní pozornosti státu. A v neposlední řadě polská ústava zaručuje každému Polákovi žijícímu v zahraničí možnost usadit se v Polsku. Rovněž např. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Syrská arabská republika a další arabské země jsou spojeny s arabskou populací jak etnicky, tak věrovyznáním (islámem).

Někteří lidé požadují po Izraeli, aby se změnil v dvounárodnostní stát a aby se vzdal své židovské identity. Tato myšlenka však spadá do říše snů, protože nenávist mezi Židy a Araby je příliš velká. Arabské země vypudily téměř všechny židovské obyvatele na začátku 50. let. V Libanonu a Iráku propuklo sektářské násilí mezi šíity a sunnity, tedy mezi muslimy navzájem. Když se nesnesou muslimové mezi sebou, jaképak by bylo soužití mezi judaisty a islamisty živené nenávistí ze strany vyznavačů učení proroka Mohameda už u dětí od začátku školní docházky? Izrael je kárán za to, že staví osady na Západním břehu Jordánu, a Abbás veřejně prohlašuje, že v jeho zemi nesmí žít ani jeden Žid, ale po Izraeli žádá respekt k izraelsko-arabské populaci a neustále operuje absurdním požadavkem na právo „palestinských uprchlíků“ na návrat na území Státu Izrael. Těžko si můžeme představit situaci, že by palestinský policista, byť ve státních službách Izraele, chránil izraelské civilisty. Neutěšenou situaci můžeme vidět na území Západního břehu Jordánu, kde se palestinští policisté účastní vyloženě „honu“ na izraelské osadníky. Hraběcí řečičky o tom, že Izraelci nemají na této půdě co dělat, jsou stejně nesmyslné jako tvrzení, že Romové nemají co dělat v České republice, a tudíž je máme právo vyhnat zpět do Indie. Ti, co volají po dvounárodnostním státu Izrael, trvají vlastně na nenásilném a pozvolném zániku Izraele. Problematickým a sporným však zůstává samo vymezení či určení Palestinců za národ, které je u Židů nesporné již tisíce let.

Tak jako Češi během své nelehké historie museli vzít na vědomí a smířit se s faktem, že Němci, kdysi jejich velcí nepřátelé, jsou a zůstanou i do dalších tisíciletí jejich sousedy, tak jako těžce, ale přece jen postupně převládá myšlenka korektního a klidného soužití obou národů, tak k něčemu obdobnému bude muset dospět i arabské obyvatelstvo Blízkého východu, kde není již možno za dnešního rozložení sil „zahnat Izraelce do moře“. Jen uznání státu Izrael při zachování jeho identity může být začátkem nových vztahů mezi doposud nepřátelskými národy, jen od tohoto bodu se může začít odvíjet vznik samostatného státu palestinského.

Závěrem znovu kladu sobě i čtenářům otázku: Proč je požadavek Izraele na zachování židovské identity považován za nedemokratický?