IZRAEL: Zapomenutí uprchlíci

„Palestinský problém uprchlíků musí být vyřešen mimo hranice státu Izrael.“ To prohlásil izraelský předseda vlády Benjamin Netanjahu ve svém programovém proslovu dne 14. června 2009 na univerzitě Bar-Ilan v Ramat Gan. Právo na návrat palestinských uprchlíků do státu Izrael není z pohledu Izraele za žádných okolností přijatelné. Jako doklad toho, že existuje řešení arabského problému, uvedl Natanjahu, že „malý Izrael úspěšně integroval statisíce židovských uprchlíků z arabských zemí“

Možná náhodně, ale v každém případě příznačně, promluvilo izraelské ministerstvo zahraničí v oficiálním anglickém překladu Netanjahuova projevu o „desetisících židovských uprchlíků z arabských zemí“ Izraelské velvyslanectví v Bonnu ve svém shrnutí projevu předsedy vlády již otázku uprchlíků vůbec nezmínilo – ačkoliv je momentálně tato demografická otázka pravděpodobně jednou z nejvážnějších existenciálních hrozeb židovského státu Izrael. Vedle porodnosti je údajné „právo na návrat“ nejefektivnější zbraní Palestinců v boji proti židovskému státu.

Následující článek je výsledkem pátrání po těch, kteří se na Blízkém východě sami označují za „zapomenuté uprchlíky“ a stěžují si, že i sám stát Izrael jejich záležitosti opomíjí.

Hromady výfuků všech možných značek a modelů aut se vrší až k plechovým střechám. V dusné dílně jeruzalémské průmyslové zóny Talpiot se mísí typická směs pachu motorových olejů s pachem mužského potu, svářeček i vůní silné arabské kávy s kardamonem. V nejzazším koutě, který hrdě nazývá „kanceláří“ sedí Šaike Amiga. Na zdech visí zažloutlé diplomy, mezi nimi obrazy Jicchaka Šamíra, Menachema Begina a Ariela Šarona. Starý počítač se topí pod horami papíru. Klávesnice je zabalená do plastové folie, aby přežila užívání zamazanýma rukama.

S izraelskými opraváři výfuků jsem se seznámil před mnoha lety. Můj palestinský automechanik z Beit Sahur, jedné křesťanské vesnice nedaleko Betléma, mě na něj odkázal. „To je dobrý přítel, naprosto spolehlivý a jeho výfuky jsou originální kvality,“ sdělil mi Arab na pradávných pasteveckých polích. Zatímco v rohové kanceláři srkáme arabskou kávu, nakoukne do dveří jeden z palestinských mechaniků. „Ten pochází z Um Tuba,“ poznamenává mimochodem Šaike, „v každodenním životě to velké napětí, nenávist a závist nevidíme. Dokonce i během války zde pracoval.“ Amiga vypráví, jak ani v době válečného tažení na Gazu nedopustil, aby došlo k přerušení vztahů s jeho palestinskými přáteli odtamtud.

Rodina Šaike Amigas pochází z „Halab“, jak se arabsky nazývá město Aleppo v severní Sýrii. Jeho otec Eduard utekl v roce 1935 do britského mandátního území Palestiny. V mnoha arabských městech Blízkého východu tenkrát zuřily pogromy proti Židům. Orientálně názorně vypráví Šaike, jak vládci dávali opětovně obyvatelům „bonus“: „Dám vám tři dny. Za tu dobu můžete dělat s Židy, co chcete!“ Rodinná tradice Amigy prožila surové zacházení: „Arabové znásilňovali naše ženy, kradli náš majetek a zapalovali naše domy. Byli strašně suroví a vraždili bez konce. Moje matka mi vyprávěla o jedenáctileté dívce, která otěhotněla znásilněním.“

Se zasněným pohledem vzpomíná na staré zlaté časy v původní vlasti „Můj otec zanechal v Sýrii třináct obchodů. Obchodoval s látkami, šperky, zlatem a drahými kameny. Židé v Aleppu byli velice bohatí.“ Naráz se udělaný chlap pozvedne od psacího stolu, projde energicky ušmudlanou kanceláří a hrdě ukazuje na vybledlou kopii černobílé fotografie na stěně: „To je moje rodina. Angličané zajali mého děda a jeho dospělé syny na hranici a odvlekli je do pověstné věznice v Akku. Ženy a děti zanechali prostě ve stanech na hranici, tam, kde až dodnes vede most Bnot Jaakov přes Jordán. Dvacet dní žili jako zvěř, bez jídla, bez oděvů, bez zásobování.“

„Tak se z mého otce – milionáře, stal během několika dní žebrák,“ pokračuje Šaike Amiga s rodinnou kronikou: „Tady, v zemi Izrael, pracoval jako nádeník a nosič nákladů. Pomáhal při stavbě silnic a vysušování močálů.“ Dědu z matčiny strany, Maatuqa Naqaša, Arabové zavraždili. „Máma ani neví, kde je pochován. Babička zemřela na infarkt následkem rozrušení. Tak přišla moje maminka se svými třemi malými sestrami po pogromu v roce 1947 pěšky ze Sýrie sem do země.“

Šlomo Hillel se narodil 23.dubna 1923 v Bagdadu. „Doma jsme mluvili židovskou arabštinou, což asi odpovídá jidiš v Evropě,“ vypráví křehký muž, který dnes se svou ženou Temimou bydlí v moderním věžovém domě v Raanana. Temima pocházela z Vídně a přežila holocaust. „Ve škole jsem se naučil arabsky číst a psát,“ plný energie vypráví dlouholetý poslanec Knesetu a bývalý velvyslanec, policejní ministr a ministr vnitra Izraele, jak v jedenácti letech přicestoval do Palestiny.

Dne 29. listopadu 1947, když valné shromáždění OSN rozhodlo o založení židovského státu v Palestině, nacházel se z pověření židovské tajné služby v Beirutu. „Konaly se demonstrace proti rozhodnutí OSN a já jsem se sám sebe ptal, co je asi v téhle situaci to nejjistější,“ vzpomíná Hillel: „Tak jsem se večer připojil k demonstrantům a hlasitě pokřikoval proti státu Izrael a ‚smrt Židům!’“ „Všichni byli přesvědčeni: během dvou týdnů je vyženeme!“ popisuje bývalý agent náladu na ulicích arabských měst. „V Damašku bylo okřídleným rčením: ‚Už brzy bude můj kůň pít v kávu Tel Avivu’.“

Šlomo Hillel je hrdý na to, že má jeho rodinné jméno dlouholetou tradici, která sahá až k slavnému Rabínu Hillelovi staršímu, Ježíšovu vrstevníku. Od zničení prvního chrámu v 6. století před Kristem bydleli Židé v oblasti Mezopotámie - „dávno před muslimy!“ Pro starého pána, na němž lpí atmosféra prošlého orientálního občanství se šlechtickým nárokem je to velmi důležité. V letech 1920-tých tvořili téměř čtyřicet procent obyvatel Bagdádu Židé. V období mezi lety 1946 a 1952 byl Šlomo Hillel pověřen izraelskou tajnou službou, aby organizoval útěk iráckých Židů do Izraele.

Hillel si nebere servítky: „Vyháněli se palestinští Arabové židovskými Izraelci – ale vyháněli se i arabští Židé z arabských zemí. De facto se konala výměna obyvatel.“ Podobně jako ve stejnou dobu mezi Pákistánem a Indií. Jen v mnohem omezenějším rozsahu. Avšak pronásledování a odsun Židů z arabských zemí začal dlouho před zřízením židovského státu. Počátky tohoto hnutí nemají se založením státu Izrael nic společného.

U sklenice citrónové limonády se Šlomo Hillel noří do minulosti: „Irácký král Fajsal zemřel 1933. Jeho syn a následovník, král Gházi, byl extremistickým arabským nacionalistou. Podporoval intensivní aktivitu nacistů na Blízkém východě. Nepřátelství Německa vůči koloniální mocnosti Anglii a německý antisemitismus Arabům velmi vyhovovaly. “Jeden z prvních úředních výkonů Gháziho bylo schválení masakru na asyrských křesťanech v srpnu 1933. Více než 3000 Asyřanů bylo zavražděno. Hillel byl očitým svědkem: „Vítězná přehlídka vedla kolem našeho domu v Bagdádu. Můj otec Aharon říkal: ‚Pokud tohle dělají s křesťany, nemáme tu my Židé žádnou budoucnost.’“ Proto vycestovala rodina Hillelových do Palestiny.

Fanoušek nacistů a playboy Gházi přišel v roce 1939 při autonehodě o život. Jeho nezletilý syn Fajsal II. postoupil na trůn. Právní záležitosti vedli konzervativní, pro-britští regenti. 1941 došlo k pro-německému vojenskému převratu proti Fajsalovi. V prvních červnových dnech, přesně o židovském svátku letnic – šavuot, došlo v Bagdádu k pogromu. Šlomo Hillel napsal ve své německy psané knize „Operace Babylon“ (Hänssler, 1992, strana 21): „180 Židů bylo povražděno a nespočetné domy, obchody a synagogy zničeny. Židé byli doslova vyvlečeni z ulic, z autobusů a aut, ubiti k smrti a probodáni. Hysterická chátra útočila na domy a masakrovala obyvatele. Ani děti nebyly ušetřeny; těhotné ženy byly brutálně rozpárány a jako zvířata ponechány k vykrvácení.“ Téměř tisíc židovských obyvatel Bagdádu bylo zraněno. Tento pogrom pojmenovaný „Farhoud“ se stal bodem obratu židovského obyvatelstva a počátkem tajného sionistického hnutí v Iráku.

Konflikt kolem založení státu Izrael zostřoval potom samozřejmě napětí mezi Židy a muslimy na Blízkém východě. Koncem roku 1947 proběhly v Bagdádu protižidovské demonstrace. „Úřady,“ říká Hillel, „dirigovaly zcela vědomě hněv veřejnosti nad různými neřády ve společnosti proti Židům.“ Vznikla atmosféra strachu. „Farhoud“ byl děsivý duch ve vědomí lidí. Stále více lidí se učilo zacházet se zbraněmi. A pak najednou prosili vedoucí rabíni, kteří nás, sionisty, vlastně nemohli vystát: ‚Prosím vás, pomozte nám!’“

V květnu 1948 vytáhla irácká armáda do boje proti nově zřízenému izraelskému státu. „Kdo dostal dopis z Palestiny, byl podezřelý.“ Začala nová vlna pronásledování s vyslýcháním a zatýkáním. „Sionismus“ se stal podle zákona zločinem, který byl trestán smrtí. Šafeq Abbas z Basry, jeden z nejbohatších Židů v Iráku, který měl spoustu arabských přátel i obchodních partnerů a platil jako symbol asimilace, byl zajat a odsouzen k smrti. Všichni ti Židé, kteří předtím nechtěli mít se sionismem nic společného a zajímali se jen o své obchody, hledali východisko. Žili ve strachu z vlády, ze strachu z ulice,“ popisuje Hillel začátek masového úprku a konec 2500 let babylonského židovství. V březnu 1951 byl zmražen veškerý židovský majetek.

Jeden z nejbližších Hillelových spolupracovníků v oné době byl Mordechai Ben-Porat, rovněž ročník 1923. V roce 1945 putoval pěšky z Bagdádu do Palestiny – o několik let později se ale, na příkaz Mosadu, nachází převlečený za beduína na cestě do své staré vlasti. Ben-Porat organizoval útěk iráckých Židů přes Teherán, Paříž, Marseilles a konečně utajenými přímými lety do Izraele. Více než 120 400 Židů dorazilo v rámci tzv. „Operace Ezdráš a Nehemjáš“ z území mezi dvěma veletoky do Izraele. Dnes reprezentuje ušlechtilý postarší pán dědictví babylonského židovství. Také on byl členem Knesetu a kancléřský ministr v izraelské vládě. V období mezi léty 1955 a 1969 proměnil jako starosta velký židovský utečenecký tábor v izraelské městečko Or Jehuda. Ve své skromné kanceláři v „Centru dědictví židovství z Babylonu“ mi předává svou vizitku. Na ní je uvedena adresa jeho kanceláře: „Mordechai Ben-Porat, třída Mordechaje Ben-Porata 83, Or Jehuda“.

„Téměř 900 000 Židů přišlo z Mezopotámie, Arábie a severní Afriky do Izraele,“ referuje Ben-Porat, který je ještě ve věku 85 let předsedou centra: „O něco více než 700 000 Arabů uteklo roku 1948 z Palestiny. Tím je počet Židů, kteří uprchli z arabských zemí, o málo vyšší než počet palestinských uprchlíků.“ V roce 1975 spoluzaložil Ben-Porat „Světovou organizaci Židů z arabských zemí“, aby zastupovala a registrovala nároky těchto uprchlíků na náhradu. Zdůrazňuje, že majetek,který museli Židé zanechat v arabských zemích, je minimálně pětkrát větší než majetek, který zanechali palestinští uprchlíci v Izraeli. Prokazatelně zahrnovalo židovské vlastnictví půdy v arabských zemích přibližně 100 000 km čtverečních. Stát Izrael má rozlohu 20 770 km čtverečních.

Přibližně padesát procent dnešního izraelského obyvatelstva jsou „Mizrachim“ - Židé, kteří pocházejí z arabských zemí. „My jsme tváří Izraele,“ říkají sami o sobě a poukazují na to, že Spojené národy schválily 687 rezolucí o arabsko-izraelskému konfliktu. Ve 101 jde o otázky uprchlíků, ale jen palestinských. Ani jediná rezoluce OSN se nezabývala židovskými uprchlíky z arabských zemí. V létě 2000 se v Camp Davidu zmínil americký president Bill Clinton o této skutečnosti a navrhoval, aby mezinárodní nadace odškodnila všechny uprchlíky konfliktu na Blízkém východě, Židy a Araby. Mordechai Ben-Porat je hrdý na tento diplomatický úspěch.

Šaike Amiga vzpomíná, jak se ve svých třinácti či čtrnácti letech zeptal svého děda Schaja: „Saba, proč jsi to neudělal jako rodina Safrových? Utekli do Jižní Ameriky a vzali s sebou celé své jmění?!“ Dědeček opověděl, „Ješajahu, vidíš tamtu nemocnici, tu nemocnici Šaarei cedek? Tu postavili Židé! Vidíš tamtu školu Talmudu Porat Josef? Ta patří nám. Nikdo nás tu nepronásleduje. Slavíme šabat a svoje svátky. Nikdo nás neruší. Vidíš tamtu školu, do které chodí všichni ti židovští chlapci a děvčata? Nikdo je po cestě do školy nemlátí! Nikdo po nich nepokřikuje ‚bláznivý Žide’! A vidíš tam tu synagogu Magen David?“ „Můj dědeček se na mě podíval naplněn hrdostí,“ vzpomíná opravář výfuků z Talpiot. „ Co jsou peníze ?! Safrovi jsou bohatí. Ale my máme pro židovský národ stát. To je mnohem lepší!“

Chronologie pronásledování Židů v arabském světě

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložila Monika Mičundová
www.israelnetz.com