IZRAEL: Yom Kippur
Stejně jako Šestidenní válka v roce 1967 byla i válka v roce 1973 relativně krátká, ale s velmi dlouho předehrou. Již několik měsíců po skončení Šestidenní války spustil egyptský president Abdul Gamal Nasir sérii pozemních, leteckých i námořních útoků proti izraelským vojenským instalacím. Tato tzv. Vyčerpávající válka se táhla tři roky a stála Izrael 1524 mrtvých a 2700 zraněných. Některá egyptská letadla byla pilotovaná sovětskými "poradci", kterých bylo v egyptské armádě na 20 000. Izrael odpovědel vybudováním masivních opevnění podél Suezkého kanálu a ostřelováním egyptského území. Egyptské ztráty, nepochybně vyšší, nebyly oficiálně zveřejněny.
V roce 1970 Izrael na nátla USA uzavřel s Egyptem příměří. Oba státy se zavázaly, že nebudou budovat nové vojenské instalace v pásmu 50 km od Suezkého kanálu. Nesmí se zapomenout, že vztahy mezi USA a Izraelem byly tehdy napjaté, neboť incident se špionážní lodí Liberty, kterou rozstřílelo izraelské letectvo, byl ještě v živé paměti. Za nejbližší spojence se tehdy považovaly Francie s Velkou Británií, které také také dodávaly Izraeli většinu výzbroje.
Následovala série "mírových iniciativ" OSN a USA, které byly, jak už je u této organizace zvykem, k ničemu. Egypt s pomocí SSSR začal na březích Suezu okamžitě budovat základny raketové protiletecké obrany, které byly řízeny a sovětskými poradci. Egypt odmítal jakékoliv jednání s Izraelem, dokud se ten nestáhne z okupovaného území. V této politice pokračoval po náhlé Nasirově smrti i nový president Anwar Sadat.
Prohra v Šestidenní válce znamenala i změnu politické klimatu v oblasti. Panarabismus, symbolizovaný krátkou existencí Sjednocené arabské republiky, utrpěl těžkou ránu následovanou politickou pasivitou. Jedinou aktivní silou byla skupina militantních organizací zastřešená PLO (Palestinian Liberation Organization, Organizace pro osvobození Palestiny – pozn. red.). Arabové v nich sdružení se chtěli od pasivních států odlišit a začali se nazývat palestinským národem, pod heslem vytvoření sekulárního a demokratického palestinského státu. S tím podivně konstrastoval projev nově zvoleného předsedy Jasira Arafata: "Naším cílem je osvobození země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Není důležité, co se přihodilo v červnu 1967, ani nás nezajímají následky červnové války. Cílem palestinské revoluce je vykořenit sionistickou entitu z naší země."
PLO s finanční pomocí ze zahraničí, zejména ze socialistického tábora, spustila rozsáhlou teroristickou kampaň proti Izraeli a izraelským občanům a zastoupením v Evropě. V září 1972 se PLO pokusila s pomocí Syrie o převrat v Jordánsku a svržení krále Husejna. Husejn tajně požádal o pomoc Izrael a izraelská letadla demonstrativně přeletěla nad syrskými tanky valícími se přes jordánské hranice. Syřané se zalekli a bez jediného výstřelu se vrátili. Král Husejn pak nemilosrdně palestinské povstalce zlikvidoval - jejich ztráty se odhadují na 10 000 - a zbytek utekl do Tuniska, Libye a bohužel též do klenotu Středomoří, Libanonu, který palestiští Arabové totálně zničili.
Na paměť porážky se vojenské křídlo PLO přejmenovalo na Černé září. V roce 1973 provedlo komando této organizace teroristický útok proti izraelským olympionikům na olympiádě v Mnichově.
V roce 1972 Sadat překvapivě vypověděl sovětské poradce ze země. Začal mít oprávněný dojem, že vládnou Káhiře více než on. Od té doby až do rozpadu SSSR se stala hlavním spojencem Sovětů Syrie.
V říjnu 1973, v den svátku Yom Kippur, překročily egyptské jednotky v pečlivě naplánovaném útoku Suezský kanál, rychle prolomily nebo obešly obranná pásma Bar Leviho linie a pronikly hluboko do Sinajského poloostrova. Ve stejný okamžik zaútočila syrská armáda na Golanské výšiny, rychle je obsadila a začala sestupovat k původní izraelské hranici.
Nejen pro běžné Izraelce, ale i pro armádu a rozvědku to bylo bolestné překvapení. Když v květnu téhož roku nařídil šéf IDF (Israeli Defence Forces) David Elazar částečnou mobilizaci na základě informací o soustřeďování syrských tanků u hranic a k žádnému útoku nedošlo, byl Elazar kritizován pro plýtvání penězi poplatníků a vojska byla stažena. Mossad 6. října ráno informoval Elazara o iminentní hrozbě útoku. Elazar požádal vládu a povolení preventivního útoku podobně jako v roce 1967, ale požadavek vláda zamítla stejně jako jeho žádost o mobilizaci, aby se vyhnula obvinění z agresivního chování. Spojené státy předtím Izrael varovaly, aby se vystříhal vojenských pohybů, které by se daly vykládat jako provokace.
V poledne vláda povolila částečnou mobilisaci 50 000 záložníků, odpoledne po prvních zprávách o útoku zvýšila počet na 100 000. Elazar už neuposlechl a vyhlásil mobilisaci 150 000 reservistů, ale i to bylo už pozdě a málo.
Izraelské plány pro případ invaze počítaly s nasazením letectva, které mělo zpomalit pozemní útok nepřítele, dokud se mobilizované jednotky nezorganizují. Tato taktika nevyšla, protože čerstvě nainstalované protiletadlové raketové bateri na egyptské straně Suezského kanálu a syrské na Golanách způsobily izraelskému letectvu těžké ztráty. První fáze obrany byla poznamenána zmatky a nesprávnými rozhodnutím. První vlna izraelských stihaček v očekávání egyptských protivníků odhodila do moře pumy, které o chvíli později tak nutně potřebovala k eliminaci stanovišť egyptským SAMů (Surface-to-Air-Missile, protiletadlové střely– pozn. red.). Na Golanách IAF (Israeli Air Force)ztratila šest letadel a zničila jediné stanoviště protiletadlových raket. Celkem během prvního týdne přišli Izraelci o 60 letadel.
Syrie a Egypt smobilizovaly k útoku obrovské armády - celkem 1,150 000 mužů. Prvotní útok provedla elitní komanda o síle asi 8000 mužů (proti 500 obráncům), které v průlomech následovalo několik desítek tisíc vojáků. Daleko nebezpečnější situace se vyhrotila na golanské frontě, kde zaútočila syrská armáda s podporou 1200 tanků. Izraelci mohli proti této síle nasadit pouze 170 tanků.
Izraelská vláda s odkazem na potupnou porážku v roce 1967 požádala krále Husejna, aby se k útoku nepřipojil. Přesto nejistá situace na jordánské hranici vázala 7. října 200 000 izraelských vojáků tolik potřebných jinde. Z Libanonu odstřelovala izraelské území komanda PLO.
Koncem druhého dne se za cenu těžkých ztrát podařilo IDF zastavit syrský postup a začít s pomalým vytlačováním útočníků zpět. Na sinajské frontě, kde byly egyptské jednotky úspěšně kryty protiletadlovým raketovými bateriemi, se situaci nedařilo tak rychle stabilizovat. Spotřeba munice na obou stranách byla vysoká, ale zatímco Sovětský svaz zásoboval útočníky masivním vzdušným mostem, k překvapení Izraele uvalila britská vláda na vývoz munice embargo, čímž v podstatě eliminovala značnou část izraelských tanků Chieftain, kterým došla munice. Jordánsko, oficiálně stojící mimo, však zásobovalo dál, stejně jako pokračoval britský výcvik egyptských pilotů.
Druhý týden bojů začal největší tankovou bitvou od sovětsko-německého střetnutí u Prochorovky. Dozásobená syrská atrmáda, posílená 15 000 iráckými vojáky a stovkami tanků a elitními tankovými jednotkami z Jordánska, znovu zaútočila s Golanských výšin. Také na sinajské frontě se podařil Egypťanům dílčí úspěch. V této situaci, po dlouhém váhání se rozhodl prezident Nixon ukončit americké embargo a dodat Izraelcům potřebný materiál. Britská labouristická vláda však nedovolila Američanům mezipřistání na britských letštích. Američanům nakonec vyhovělo Portugalsko, ale většina dodávek dorazila až po válce.
IDF se podařilo obě tanková střetnutí za velkých obětí na lidech i materiálu nakonec vyhrát a zničit většinu syrských, egyptských a všechny irácké tanky. Za vítězství mohli hlavně děkovat neortodoxnímu taktickému myšlení prvosledových velitelů. Po neúspěšném pozemním útoku na Golany provedli Izraelci výsadek z helikopter na Mt. Hermon a překvapili syrské obránce útokem zeshora a zezadu. Od té doby Golany drží a ze strategického hlediska obrany země se jich nikdy nemohou vzdát.
Z psychologického hlediska byl rozhodujícím úderem na syrské straně nálet osmi Phantomů na velitelství syrského letectva v opevněném a dobře bráněném Damašku. Při tomto útoku ztratili IAF jediný stroj. Tento úspěšný útok odradil krále Husejna od otevření třetí fronty.
Od druhého dne konfliktu žádal generál Ariel Sharon vládu o povolení obejít egyptské síly po křídle, překročit Suezký kanál a napadnout nepřítele zezadu. Teprve devátý den konfliktu, kdy čelné střety na Sinaji vedly jen k dalším ztrátám, dostal Sharon k operaci povolení. Při přechodu přes pontonový most se musela invazní armáda probít přes dvě čerstvě přemístěné egyptské divize. Prvořadým cílem izraelských jednotek bylo zničení stanovišť protiletadlových raket. Druhým úkolem pak odříznutí egyptských vojsk na Sinaji od týlu. Oba úkoly se Sharonovým jednotkám podařilo splnit a tím byla válka na egyptské frontě rozhodnuta. Na syrské frontě postoupily izraelské jednotky až na 340 km od Damašku.
Ve chvíli, kdy bylo jasné, že izraelská armáda získala kontrolu nad konfliktem a je blízka totálnímu vítězství, se sešla Rada bezpečnosti OSN a nařídila okamžité příměří.
Navzdory rozhodujícímu vítězství byla válka v roce 1973 pro Izrael velkým šokem. Ještě nikdy, od holokaustu, nebyla izraelská společnost tak blízko zničení. IAF ztratila přes 100 letadel a 60 pilotů, celkem padlo 2688 Izraelců a další tisíce byly zraněny. Črtnáctidenní válka stála Izrael prakricky roční národní rozpočet a vláda musela požádat USA o značné půjčky. Izraelci si zároveň uvědomili, že se mohou spoléhat jedině na sebe a snad na Spojené státy. Zároveň se ukázalo, že žádná obranná linie není udržitelná bez enormních finančních nákladů, na které Izrael nemá prostředky. Dále, že udržení Golanských výšin je pro přežití Izraele v sousedství s nevyzpytatelnou a nepřátelskou Syríí nezbytné.
Odezvou v arabskám světě bylo nejdříve zadostiučinění z nazpět získané hrdosti, ale dlouhodobě to byla dvojnásbná prohra. Izrael upevnil vztahy s USA, smířlivá labouristická strana nadlouho prohrála a otěží země se chopila konzervativní stran Likud. Anwar Sadat došel k závěru, že nad Izraelem ani v koalici s ostatními arabskými státy nezvítězí a rozhodl se pro mírové - pro radikální Araby potupné - soužití s Izraelem, za což později zaplatil životem.
Dalším důsledkem války bylo vyrovnání vztahů s Jordánskem, které se po nástupu krále Abdulláha dostaly na úroveň běžnou mezi civilizovanými státy. Po americké invazi do Iráku a smrti Jasira Arafta dochází i k rozsáhlé změně vztahů na Středním východě od Libye po Jemen, včetně Palestincůi, a to bez ohledu na volební vítězství teroristů z Hamas. Jenže, celá oblast potřebuje daleko víc času než kolik jsou senzacechtivá media ochotna tolerovat.
Použitá literatura:
Abrahan Rabinovich: The Yom Kippur War
Simon Dunstan: Yom Kippur War 1973
