Současná politická scéna je plná politiků, kteří používají provokativní rétoriku. Čím se tedy liší ta prudká kritika izraelského ministra pro národní bezpečnost, a to i v židovských kruzích?

Každý jistě zná „syndrom posedlosti Trumpem“. Levicoví Američané, politici a voliči Demokratické strany, kritizují Trumpa za cokoliv, co udělá či řekne. Mnoho Izraelců také hovoří o „syndromu posedlosti Bibim“, tj. „kdokoliv jen ne Bibi (Netanjahu)“, který se projevuje u některých izraelských občanů až v patologické nenávisti vůči Netanjahuovi. Namátkou zmíním bývalé i současné izraelské politiky Ehuda Baraka, Ehuda Olmerta, Yaira Golana, Yaira Lapida, Naftaliho Bennetta či Avigdora Liebermana. Ať už s těmito označeními souhlasíme či nikoli, popisují politický jev, při kterém se určitá osoba stane natolik polarizující, že každý její čin, prohlášení či politický krok je interpretován na základě předpokladu, že je mimořádně zlá a že cokoliv činí, špatně činí.

Pokud však jde o izraelského ministra národní bezpečnosti Itamara Ben-Gvira od roku 2022 si prakticky nikdo neuvědomuje, že zde působí stejná patologická obsese. Místo toho je pravidelně ve v levicovém prostředí a v mezinárodních médiích vykreslován jako někdo, kdo překračuje všechny meze – jako politik natolik radikální, že se s ním mainstreamové americko-židovské organizace a vedoucí představitelé západních zemí odmítají setkat, různé skupiny ho bojkotují, a dokonce i mnoho liberálních Židů s ním zachází jako s někým „nedotknutelným“.

Ben-Gvira mezinárodní diplomaté ignorují a světový mediální mainstream ho líčí jako hlavní překážku míru na Blízkém východě.

Avšak ve skutečnosti není nikdo schopný vysvětlit, čím se liší od jiných kontroverzních světových vůdců minulosti i současnosti, kteří jsou přesto historicky uctíváni nebo vítáni v kruhu amerických židovských elit a evropských hlavních měst, stává se tato kritika často překvapivě nekonzistentní.

Jako důkaz jeho trvalé diskvalifikace ze seriózního politického života se opakovaně uvádí jeho mladický obdiv k ultranacionalistickému politikovi a rabínovi Meiru Kahaneovi, za což čelí neustálému opovržení. Sám Ben-Gvir přiznal, že některé aspekty jeho dřívějších názorů se vyvinuly, a před lety odstranil portrét Kahaneho, který kdysi visel v jeho domě.

Pravdou je, že západní politická scéna je skutečně plná osobností, jejichž mládí či mentoři jsou nenápadně zapomenuti. John Quincy Adams například kdysi popsal Židy jako „ubohé stvoření“ a tvrdil, že „kdyby mohli, vytrhli by vám oči z hlavy“.

Prezident Franklin Delano Rooseveltc (FDR) nazýval Japonce hanlivě „Japončíky“. Poslalo ho to snad na smetiště dějin?

Vůdce hnutí Nation of Islam/Národa islámu Louis Farrakhan pravidelně znevažoval a dodnes znevažuje celý židovský národ, označil Židy za „satanské“ a judaismus za „náboženství z kanálu“ a žertoval, že není antisemita, ale „anti-termit“, vlastně přirovnal Židy k hmyzu jako kdysi nacisté. Zabránila snad tato hrozná skutečnost bývalému prezidentovi Billu Clintonovi, aby roku 2018 seděl vedle něj v první řadě na pohřbu zpěvačky Arethy Franklinové? Politický komentátor a podcaster Tucker Carlson obvinil všechny Židy z vraždy Ježíše na vzpomínkové akci za Charlieho Kirka v září 2025, zavražděného konzervativního vůdce hnutí Turning Point USA. Byl mu kvůli tomu odepřen vstup do Francie?

Ben-Gvirova kritika aktivistických zastánců palestinského islámského teroru z flotily podporující Hamás směřující do Gazy, kteří byli izraelským námořnictvem v souladu se zákonem zadrženi a uvězněni, vedla k tomu, že mu francouzská vláda zakázala vstup do země.

Ben-Gvir v rozporu se zažitým mezinárodním míněním, prosazující „dvou-státní řešení, jako řešení konfliktu mezi Izraelci a tzv. Palestinci, naopak prohlašuje, že palestinský stát by po desetiletích neúnavného krvavého terorismu a nebývalých zvěrstvech spáchaných 7. října 2023 na jihu Izraele představoval pro Stát Izrael existenční hrozbu, a z toho důvodu s ním často novináři a politici zacházejí, jako by vyjádření tohoto postoje znamenalo, že se ocitl mimo rámec veškeré civilizované diskuse.

Ať už s ním člověk souhlasí, nebo ne, odpor proti palestinskému státu je legitimní vyjádření politického postoje, nikoli zločin.

Současný syrský předák Ahmed al-Sharaa – dříve známý jako Abu Mohammed al-Jolani – si proklestil cestu krvavými masakry v organizacích spojených s džihádistickými hnutími, než se ujal vedení Hayat Tahrir al-Sham. Navzdory této hrozné minulosti mnoho západních politiků projevuje s ohledem na změnu geopolitické situace stále větší ochotu vést s ním diplomatické rozhovory; důkazem toho je i francouzský prezident Emmanuel Macron, který se vydal do Damašku, aby mu políbil prsten.

Porovnejme tuto ochotu přehlížet násilnou vražednou minulost Al Shary s pokračujícím ostrakizováním Ben-Gvira. Tento do očí bijící dvojí metr nelze přehlédnout.

Ale neřekl snad Ben-Gvir, že by Arabové měli být vyhnáni z Izraele? Ne, pravil pouze, že by měli být vyhnáni odsouzení arabští teroristé, stejně jako jsou z Ameriky deportováni nelegální zločinci. Zapomněli snad všichni „dobrodinci“ světa na internaci nevinných japonských Američanů, kteří se „provinili“ jen svým japonským původem, na západním pobřeží USA za druhé světové války? Znamenalo to snad, že si FDR zasluhuje jen to nejhlubší opovržení?

Ve skutečnosti nezáleží na Ben Gvirově kontroverzní minulosti. Tu má mnoho zvolených předáků. Ani nemůže jít jen o to, že používá provokativní rétoriku; současná politická scéna je plná politiků, kteří používají provokativní jazyk.

Skutečný rozdíl spočívá v tom, že Ben-Gvir je židovský nacionalista, který bez výčitek klade bezpečnost Izraele nad mezinárodní uznání. A to je v očích mezinárodní levice nepřípustné.

Stejně jako Trumpovo heslo „America First“/ „Amerika na prvním místě“, prosazuje Ben-Gvir heslo „Israel First“ „Izrael na prvním místě“. Tvrdí, že prvořadou povinností každé izraelské vlády je chránit své obyvatelstvo, bez ohledu na mínění světa. Nacionalismus rozhodně není výsadou Izraele; od demokratického státu lze očekávat, že jeho představitelé budou upřednostňovat zájmy vlastních občanů.

Ben-Gvir již léta varoval, že Izrael zásadně nepochopil pravé záměry a schopnosti Hamásu a dalších teroristických organizací. Zatímco velká část izraelské politické a bezpečnostní elity přijala takzvanou „conceptzii“ – předpoklad, že Hamás byl účinně odrazen –, on důsledně celá léta říkal, že Izrael čelí existenční hrozbě vyžadující rozhodné kroky. Hrůzný masakr židovských obyvatel v kibucích obálce Gazy ze 7. října 2023 dramaticky podkopala důvěru v mnohé z těchto dlouho zastávaných předpokladů a dokázala, že měl pravdu.

Jistě, lze dojít k závěru, že některá z opatření, která Ben-Gvir navrhuje, jsou příliš tvrdá. Je možné nesouhlasit s jeho politikou, rétorikou či dokonce s jeho politickou filosofií. To je zcela legitimní. Avšak naprosto nepřijatelné je považovat ho za jediného člověka, který překračuje hranice přijatelného politického diskurzu, zatímco diplomatickou legitimitu přiznáváme vůdcům, jejichž minulost zahrnuje vražedné násilí v mnohem větším měřítku.

Ben Gvirovi kritici trvají na tom, že právě tento muž představuje mimořádné nebezpečí pro demokratické uspořádání v Izraeli. Jeho příznivci v něm vidí ale něco jiného: politického předáka, který je ochoten vyslovit nepříjemná nekorektní fakta o radikálním islámském terorismu, izraelské bezpečnosti a přetrvávajícím odmítání jakékoli palestinské frakce přijmout trvalou existenci židovského státu v jakýchkoliv vymezených hranicích.

Melodramatický „syndrom Ben-Gvirova šílenství“, provázený teatrálním zděšením, je dokonalým příkladem epistemologické bubliny plné antisemitismu, která se šíří na celém Západě a kterou tak trefně popsal David Samuels v článku pro časopis Tablet z 8. července 2026. Jedná se o zjevné pokrytectví, kdy se od izraelských politiků očekává, že budou splňovat standardy morální dokonalosti, které se prakticky od žádných jiných národních vůdců nevyžadují.

Paradoxně sionismus uspěl nad našimi nejdivočejší sny. Jen si představme, kdyby zakladatel moderního sionistického hnutí Theodor Herzl mohl vidět, čeho jsme my sionisté dosáhli! V dnešní době se však Izrael stal opovrhovaným židovským státem mezi západními dnes již postkřesťanskými a muslimskými státy a Ben-Gvir se stal jejich páriou, kterého tolik nenávidí.

Ať už to nazveme pokrytectvím nebo selektivním pobouřením, výsledek je stejný: Ben-Gvir je posuzován podle pravidel, jejichž dodržování se očekává od pozoruhodně malého počtu ostatních politiků. Jedná se o do očí bijící zuřivý antisemitismus maskovaný jako morální jasnost.

Jde o stejné bludné odmítání uznat, že věčná antisemitská touha tzv. Palestinců zničit Stát Izrael představuje hlavní překážku, která v dohledné budoucnosti vyžaduje ráznou izraelskou vojenskou reakci – dokud arabský a muslimský svět se nezbaví své touhy vyhladit izraelské židovské obyvatelstvo.

Odkaz