K míru v Gaze nepovede výměna vězňů, ale konec palestinských raketových útoků na Izrael

Je to válka, nebo to není válka? To je klíčové slovo současných událostí ve Svaté zemi, konkrétně v Gaze.

Rozumějme - válkou není myšlena operace odstartovaná po 25. červnu, po únosu či zajetí izraelského vojáka Gilada Šalita. Válkou je myšlen celý praktický postoj ve vztahu obou komunit. Av tomto smyslu je rozuzlení osobního Šalitova dramatu až druhořadé, byť to může znít leckomu cynicky. Druhořadý je i termín vojenského stažení Izraele z Gazy. Prvořadý je totiž vznik přesvědčení, které se bude opírat o reálnou životní zkušenost, že koexistence dvou států ve Svaté zemi je možná.

Na jedné straně vidíme jednobarevnou vládu hnutí, které si dalo za cíl zničit mezinárodně uznávaný stát, vládu, za jejíhož půlročního účinkování dopadlo na tento stát pět set (podle některých údajů až tisíc) raket Kásám. Na druhé straně vidíme vládu koalice, která vyhrála volby s heslem vzniku dvou států. Nemusíme fandit ani jednomu etniku či náboženství, jejich vlády můžeme třeba označit jako A a B.

Zkušební otázka číslo 1: Která z nich vystupuje v agresivnější roli? Kauza Šalit vyústila ve vojenskou akci, ale v podstatě jen vyhrotila to, co už bylo stejně na spadnutí. To je skutečná válka, která se ovšem - ke smůle jejích civilních obětí - nedostává do hlavních zpráv televizí ani na první stránky novin. Na rozdíl od osudu uneseného desátníka a spektakulární akce v Gaze.

Zkušební otázka číslo 2: Viděli jste někdy v televizi či v novinách fotografii místa po zásahu kásámu? Přitom třeba na internetu jich je plno. Škoda že ne v televizi. Potom by se totiž úvodní otázka změnila v celkem banální konstatování.

Kásám, šmásám

Argumenty Hamásu, hojně používané v evropských médiích, že vypověděl příměří po té či oné akci izraelské armády, jsou jen řeči. Zůstává smutnou pravdou, že izraelské akce typu „cíleného zabíjení“ (stejně jako akce americké v Iráku či Afghánistánu) za sebou zanechávají náhodné oběti, mrtvé civilisty. Je to neblahá daň a je skutečně otázka, jak tyto „kolaterální ztráty“ (ošklivý eufemismus) minimalizovat. Jenže vznikají při útocích na válečníky, nikoliv na zloděje aut, a stát, který by je měl předem eliminovat k nule, by se de facto vzdal práva na sebeobranu.

Naproti tomu kásámy dopadají na civilní oblasti. Zasažený civilista není „kolaterální ztrátou“, ale skutečným cílem. Kásámy dopadaly na Izrael před vládou Hamásu, po volbách, poté co se Hamás ujal zákonodárné moci i poté co ustavil svou vládu. Takže jaképak příměří bylo vypovězeno?

Jenže v éře televizní logiky prvoplánových zpráv se to bere jinak. Kde jsou mrtví civilisté, jde o válečný útok - rozuměj Izraele na Palestinu. A kde mrtví civilisté zatím nejsou, není to válka, natož zpráva - rozuměj z izraelských měst v dostřelu. Též je pravda, že naléhavost hrozby se zvyšovala značně postupně - spolu s tím, jak rostla výkonnost, přesnost a smrtící kapacita někde v garáži vyráběných raket o dostřelu asi 12 kilometrů (model Kásám 4 má zasáhnout až na 20 kilometrů).

Ještě předloni médiím stačila díra ve střeše jako symbol hrozby. Loni už se psalo o zabité kočce. Letos zahynuli dva beduíni (otec se synem při hledání ovcí narazili na nevybuchlý kásám). Pak bylo zasahováno městečko Sderot - shodou okolností bydliště ministra obrany Amira Perece (obyvatelé demonstrovali proti nečinnosti vlády). Minulý týden už škola ve stotisícovém městě Aškelon (ještě že začaly prázdniny, ale i tak bylo těsně po zápisu).

Ještě 20. června ministr a mírový nobelista Šimon Peres nebezpečí raket bagatelizoval průpovídkou „Kásám, šmásám“. Nelze to převést do češtiny doslova, ale pro názornost poslouží freudovský vtípek: „Oidipus, šmoidipus, hlavně že má rád maminku.“ Strhla se lavina kritiky a již o čtyři dny později liberální novinář Joel Markus v liberálním listu Haarec napsal: „Pouze nebeský zázrak a technické kiksy v raketách nás uchránily před hromadnou vraždou ve Sderot. Nicméně samotný fakt, že město na suverénním izraelském území žije každodenně ve strachu, nelze tolerovat.“

Rozjitření se dostává i na mezinárodní půdu. Když byl po 9. červnu vyšetřován výbuch a smrt sedmi palestinských civilistů na pláži v Gaze (Palestinci tvrdí, že šlo o izraelský granát, podle Izraelců to byla preventivně nastražená mina Hamásu) a generální tajemník OSN Kofi Annan telefonoval izraelskému premiérovi, Ehud Olmert odpověděl: „Proč jste mi nezavolal a nežádal vyšetření, když na Izrael dopadlo třicet kásámů?“

Jenže když tentýž Olmert poté zavítal do Londýna, nebyl s to přímo odpovědět na otázku lídra opozice Davida Camerona: „Jak bude Izrael schopen zabránit útokům kásámů ze západního břehu Jordánu, až se z něho stáhne?“ A právě tuto neděli byl zaregistrován první pokus o odpálení kásámu ze Západního břehu.

Čestné hamásovské

Právě tyto věci jsou zásadní, ač se nedostanou do hlavních zpráv o Giladu Šalitovi. Palestinci ho střeží coby vzácné zboží. Jak by také ne, vždyť od roku 1994 živého Izraelce v rukou neměli.

Analytik Anšel Pfeffer ovšem varuje před izraelským komplexem z rukojmích. Podle jeho názoru Izrael v těchto případech reaguje nejprve zbrkle (například v roce 1994 akce na záchranu Nachšona Wachsmana, při níž byl zabit zajatec i velitel záchranného komanda), ale potom zaplatí převysokou cenu, třeba za vydání ostatků (například propuštění vězňů v roce 2004 za ostatky tří vojáků a jednoho živého obchodníka).

Zdá se, že nyní, po dvou týdnech operace Letní déšť, situace začala dospívat do tohoto stadia. Hovoří se o výměně zajatce za některé vězně, o ukončení startů kásámů. Ale za tímto mediálně vděčným tématem zůstávají ve skrytu mnohem důležitější elementární věci. Pokud je Hamás schopen starty kásámů skutečně zastavit, proč tak neučinil v rámci příměří, kterým se tak holedbal? A co vlastně Šalit udělal, aby se stal zbožím výměny? Ohrožoval někoho na životě, okupoval někoho, demoloval něčí dům, porušoval mezinárodní právo?

Samá voda. Seděl ve svém tanku na izraelském území zhruba dvě stě metrů od mezinárodně uznávané hranice a hlídal ji. Dělal tedy přesně to, co by měl správný Izraelec podle liberálních Palestinců i světové levice dělat. Nyní ovšem liberální Palestinci i světová levice aplaudují tomu, aby tento jeho „zločin“ vykoupilo propuštění vězňů. To bude mír. Čestné hamásovské.

LN, 13.7.

Autor je redaktor Respektu