Zoufale se pokoušejí evropští komentátoři nacpat výsledek izraelských parlamentních voleb do nějakého obecně srozumitelného schématu. Mluví o „posunu doprava“, vysvětlují ho a prorokují jeho neblahé následky v nejtemnějších barvách. Radikální pravicová vláda pod taktovkou Benjamina Netajahu se jeví jako černý strašák na obzoru politické oblohy zbarvené do růžova „mírovým procesem“. Obstojí však tyto analýzy tváří v tvář izraelské realitě?

Faktem je, že blok sekulárních středo-levých stran se scvrknul ze 39 křesel v 16. Knessetu na současných 16 mandátů v 18. Knessetu. Současně ovšem takzvané „osadnické“ strany ve stejném období ztratily 50 procent mandátů. Když k tomu vezmeme v úvahu, že strana pro čistě protestní voliče, jakou je strana důchodců, není už zastoupena vůbec, je nutno izraelskému voličstvu potvrdit posun směrem k rozumu a ke středu.

Při bližším pozorování odporují fakta běžným klišé. Mnozí západní pozorovatelé doufali ve volební vítězství „umírněné“ dvojice Livniová-Barak. Ale dosud nikdo se s Palestinci nevypořádal vojensky tak tvrdě jako socialista Barak. Žádná jiná strana nevybudovala na sporném Západním břehu tolik osad jako „levicová“ Strana práce. A Cipi Livniová pochází ze stejného „hnízda“ jako Benjamin Netanjahu – za jehož funkčního období bylo Palestincům odstoupeno tolik území jako za žádného jiného izraelského premiéra.

Vedle nacionálně-náboženských propadlíků jsou Netanjahuovými „přirozenými“ spojenci strany ultra-ortodoxní. Jenže aškenázská strana „Židovství Tóry“ zastupuje klientelu, která má se židovským státem zásadní potíže. Někteří z těchto ultra-ortodoxních pokládají moderní stát Izrael dokonce za rouhání vůči Bohu, protože teprve Mesiáš se smí postavit do čela židovského národa jako politický vůdce. A co se týče sefardské strany Šas, řekl mírový architekt Jossi Beilin s odvoláním na blízkého důvěrníka duchovní hlavy Šasu, rabína Ovadiu Josefa: „Když se podaří rabínovi vysvětlit, že pro Židy je dobré přenechat Jeruzalém Arabům, bude souhlasit i s odevzdáním Jeruzaléma Arabům.“

Co tedy zbývá z „pravicové orientace“ těchto stran? Jde jim hlavně o financování jejich početných rodin, jejich ultra-ortodoxních škol, ochranu židovského manželství a rodiny a prosazení židovských příkazů o čistotě ve veřejném životě, takže když si odmyslíme to židovství, jsou nakonec ještě socialističtější než socialisté. Nesmí se zapomínat ani na to, že strana Šas má nemalý počet příznivců mezi Araby. Izraelští Arabové se cítí s orientálními Židy spojeni mnohem více než s Izraelci evropského nebo amerického původu.

Velkým volebním vítězem – a zároveň největším strašákem západních pozorovatelů – je populista Avigdor Lieberman. Jeho strana „Israel Beiteinu“ („Izrael, náš domov“), která měla v 16. Knessetu 4 křesla, posílila v minulém volebním období na 11 křesel a nyní vybojovala 15 mandátů – neboli, což zní ještě výmluvněji: posílila o víc než 200 procent. Lieberman, postava přímočará s vystupováním býka, bydlí v osadě Nokdim v Guš Ecion a pro svůj silný ruský přízvuk nemůže zapřít svůj původ. Evropané si ochotně přisadí „rasista“ a „fašista“, když tento politik apeluje na milion nových ruských přistěhovalců.

Co však zůstane, odmyslíme-li si izraelský volební boj, který se i v osobní rovině vede velice tvrdými prostředky? Starému osadnickému aktivistovi Eljakimu HaEtzni z Kirjat Arba u Hebronu se Lieberman nezdá ani trochu pravicový: „Ten je přece pro palestinský stát a chce Palestincům odstoupit území, která jsou i pro levicovou stranu Merec posvátná!“

Lieberman chce demografickému ohrožení židovského státu čelit tím, že vymění izraelské osady na Západním břehu za území obývaná izraelskými Araby. V uplynulých letech se mezi izraelskými Araby navíc stále hlasitěji ozývaly hlasy sympatizující s vůdcem Hizballáhu šejkem Hasanem Nasralláhem nebo s palestinským Hamásem. Tyhle lidi chce poslat na palestinskou stranu. Liebermanův slogan „žádné občanství bez loajality“ zní sympaticky nejen izraelským Židům, ale i nežidovským občanům, kteří se vůči izraelskému státu staví velmi loajálně, jako např. Drúzům.

Benjaminu Netanjahuovi záleží na tom, aby sestavil velkou koalici. Kdyby např. Ehud Barak zůstal ministrem obrany a Cipi Livniová ministryní zahraničí, dalo by mu to především ve vztahu k zahraničí o hodně větší manévrovací prostor. Přinejmenším by pro Američany a Evropu nebylo už tak snadné na Izrael účinně tlačit. Zda by ovšem velká středová koalice podstatně změnila reálnou politiku Izraele, zůstává otázkou.

Celé široké spektrum izraelského obyvatelstva je dnes zajedno v tom, že Palestinců je nutné se zbavit. K tomu je potřebný palestinský stát, ať už se v konečné podobě bude nazývat „státem“ nebo „autonomií“. Jednota panuje i v tom, že Palestinci nikdy nedostanou úplnou nezávislost, která by jim např. umožnila pozvat si do země íránské vojenské poradce a vybudovat si vlastní letectvo či armádu. A konečně je izraelské obyvatelstvo zajedno i v tom, že neustálé raketové ostřelování z Gazy je nepřijatelné.

Evropanům a Američanům je – jako protiváha palestinského teroru – trnem v oku především izraelská osidlovací politika. Avšak i v této otázce vidí veliké alternativy nabízené různými koaličními možnostmi nanejvýš zkreslená evropská optika. Na „mír za území“ už na izraelské straně nevěří ani žádné dítě. Dokonce i nositel Nobelovy ceny míru president Šimon Peres připustil, že jím schválené jednostranné vyklizení Gazy bylo osudnou chybou.

Patrně největším oříškem pro novou izraelskou vládu bude atomová hrozba z Íránu. Zatímco v Evropě se o této otázce stále ještě uvažuje a diskutuje, izraelský lid má i zde jasno: vyhrůžky zničení izraelského národa a jeho státu nelze brát po zkušenosti holocaustu na lehkou váhu. Vůči Íránu bude rozhodující, jak účinné a důsledné budou snahy západu zabránit tomu, aby se mulláhokracie v Teheránu stala jadernou mocností.

Zbývá ještě vnitřní politika Izraele. A zde se skutečně rýsují rozdíly, které by mohly vyplynout z různých koaličních sestav. Předně je to v historii moderního židovského státu poprvé, kdy je na obzoru středová koalice, která by mohla např. prosadit zavedení civilních sňatků. To by znamenalo, že např. ruští Izraelci nebo mesiánští Židé, které žádná z tradičních náboženských pospolitostí Izraele neuznává za „košer“, by už nemuseli kvůli sňatku cestovat do zahraničí. Ale i zde existují otazníky. Právě o Avigdoru Liebermanovi, který zastupuje (z ortodoxního hlediska) ruské požírače vepřového a pijáky vodky, se šušká, že je důvěrným přítelem někdejšího šéfa strany Šas, Arije Deriho.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com