Novou dimenzi ideologického útoku na koncepci státu Izrael odhalil autor knihy Výmysl židovského národa (The Invention of the Jewish People) Šlomo Sand ve svém rozhovoru pro Lidové noviny z 9. srpna. Obhajuje v něm možnost utopické konfederace palestinského státu s Izraelem, který by měl patřit "všem jeho občanům, nikoli Židům celého světa". Sandovy teze vycházejí ze vcelku obhajitelného názoru, že "nikde nenajdete 'čistou' rasu", a dospívají ke spornému závěru, že "pravděpodobnost, že člen Hamásu v Hebronu je přímým potomkem starozákonního Žida, je mnohem větší, než že bych byl přímým potomkem já nebo jiní současní Židé". Jeho profesní svědomí jakožto historika by ale měly tížit další velice sporné výroky o tom, že "většina Židů ve světě jsou autentickými syny zemí, v nichž se narodili – nejsou ani z Palestiny, ani nepřišli do křesťanské Evropy jako cizí lidé". Sand popírá exil ("starozákonní Židé neopustili Palestinu nikdy, zůstali v ní a z části z nich se stali křesťané, z části muslimové – nebo byli zabiti Římany") a přítomnost Židů mimo Palestinu vysvětluje už zcela absurdně, totiž konverzí původních obyvatel k judaismu. Velkoryse přehlíží změny hranic říší i jejich politiku vůči odlišným vyznáním.

O tom, že sám pojem novodobého národa je "výmyslem", který se postupně utvářel od konce 18. století, existuje spousta literatury, na které Sand evidentně parazituje. Tyto teorie v podstatě odborně korigují nacionalistické výstřelky, vášně i katastrofy, ke kterým nacionalismus přispěl. Národní uvědomění všech obrozenců 19. i 20. století však bylo věcí volby a nikoli "rasy". U nás Mácha (ale i Neruda) psal zprvu německy a pak se rozhodl pro češtinu; pan Fingerhut se rozhodl být plnohodnotným Čechem a stal se z něj Vojta Náprstek. Mapování "keltských" genů naznačilo, že my Češi máme na rozdíl od okolní populace ke starověkým Keltům možná blíž než ke Slovanům nebo Germánům, a přesto, nebo právě proto, se svými národními specifiky jsme a zůstáváme Češi.

Židé v Evropě byli v téže obrozenské i poobrozenské době v podstatně jiné situaci – mohli přijmout českou nebo německou kulturu, pokřtít se nebo bojovat za světovou revoluci, přejmenovat se ze Silbersteina na Stříbrného, ale pečeť židovství jim okolím nebyla odejmuta. Z toho si Židé vzali ponaučení: když zapomeneš, že jsi Žid, on ti to nějaký gój připomene. V muslimských državách to měli židé jasné – spolu s křesťany patřili k národům Knihy, tedy spadali pod jakousi ochranu muslimů, za kterou v Osmanské říši ovšem až do r. 1856 museli platit daň a být občany druhé kategorie, jejich židovství bylo dáno právním postavením. Striktní rasová kritéria pro příslušnost k národu zavedla teprve Třetí říše národa německého, ale kvůli složitosti dohledávání hledala pouze o pár generací nazpátek. V tomto smyslu by hamásovští Arabové určitě starozákonními Židy nebyli, ba jeruzalémskému muftímu byl při přátelské návštěvě u Hitlera přisouzen titul "čestného árijce". "O tom, kdo je Žid, rozhoduji já," říkal Hermann Göring a dnes podobně Šlomo Sand.

Zkušenost ze staletí trvajících živelných pogromů, technokraticky plánovaného holokaustu i latentního a dnes znovu fyzicky realizovaného odporu vůči Židům je dostatečným důvodem pro morální existenci samostatného státu Izrael. Načrtla ho Balfourova deklarace už v roce 1917, roku 1947 jej schválilo OSN a od té doby je jejich přiznané teritorium pod stálým tlakem blízkých i vzdálenějších islámských zemí, jejichž neustále deklarovaným záměrem je vymazat Izrael z mapy světa. Toto území si Izrael nevzal silou, jak tvrdí Šlomo Sand (pokud nepovažujeme obranu za agresivní sílu), ale na základě obecné shody zemí v Organizaci spojených národů. Je chybné přikládat Izraeli přídomek stát etnický nebo snad judaisticko-teokratický. Z hlediska rasových teorií je tento stát skutečně směsicí zcela etnicky i kulturně různorodých sefardských, aškenázských a afrických židů i těch z bývalého Sovětského svazu. Kritériem bylo, že se cítili být Židy spřízněnými osudem. A ten osud jim byl předurčen okolím, v němž, byť za rozdílných podmínek, dosud po generace žili.

Novodobý Izrael je po dlouhá desetiletí vitálním pokusem demokraticky smiřovat tato kulturně rozdílná východiska – sionistická, socialistická, kmenová, rozdílná pojetí ortodoxního judaismu i sekulárně liberální proudy. V této koncepci je vymezen jak prostor pro nežidy v halachickém smyslu, tak i pro křesťany, Araby a beduíny ochotné se s tímto smiřováním smířit. Vnitropoliticky je to více než půlstoletý zázrak, který paradoxně úspěšně funguje snad právě v důsledku stálého ohrožení ze strany okolních arabských zemí. K budování sporných osad po vítězných válkách na územích Západního břehu by sotva došlo, kdyby měla země od počátku pevně stanovené a uznávané hranice. Důkazy o hospodářském, technickém i kulturním růstu na každém území, kde působí Izraelci, je zbytečné uvádět.

Protější stranu Sandovy iluzorní federace tvoří dnes už několik milionů frustrovaných palestinských Arabů, jejichž rodiny se před 50 lety uchýlily do sousedních arabských států s iluzí, že Izrael padne a ony se v pohodě vrátí. Žijí v nedůstojných podmínkách a jsou indoktrinováni nenávistí ke všemu židovskému. Představme si, že by vyhnané sudetské Němce drželo Německo a Rakousko dodnes v uprchlických táborech a oficiálně jim slibovalo, že dostanou všechno zpátky, jen co ty Čechy zlikvidují (nebo pošlou do otroctví na Sibiř).

Dnešní islamismus ve své současné fázi vyhrotil své fobie vůči euroamerické civilizaci za hranici tolerovatelného a jeho způsob boje je i na předešlé 20. století brutální a barbarský. Je smutné, že řada lidí našeho kulturního okruhu hledá třísku v oku Izraele a nevidí islamistické břevno, které nám už možná brzy spadne na hlavu. Utopie profesora Sanda je dalším kamínkem do mozaiky tohoto myšlení.