Po okázale chladném přijetí Netanjahua tehdy nenásledovalo společné vystoupení nebo fotografování a jedny izraelské noviny přirovnaly americké jednání s premiérem ke štítivému přijetí diktátora z chudé země třetího světa. Nyní je všechno jinak. Proč byly vzájemné vztahy tak napjaté a co způsobilo jejich rychlou proměnu? Pokusme se na tyto otázky odpovědět.
Vztahy velké země za oceánem a malé země na okraji Středozemního moře jsou velmi dobré už nejméně od konce 60. let. Pro obě země jsou v jistém smyslu klíčové. Pro Izrael strategicky a psychologicky, pro Ameriku symbolicky a ideově, i když z velké části i z hlediska reálné politiky, protože spolehlivějšího partnera v oblasti USA ani dnes nemají. I dobré vztahy mívají své karamboly. Například v 90. letech právě pravicový Netanjahu špatně vycházel s tehdejším demokratickým prezidentem Clintonem, který si představoval, že jeho izraelský partner by měl nabízet v rámci mírového procesu rychlejší a velkorysejší ústupky. Nyní, více než deset let poté, je Netanjahu opět v křesle premiéra. Má podobnou potíž s Clintonovým nástupcem Obamou a jistě vzpomíná na George Bushe mladšího, s nímž by si dnes porozuměl lépe.
Obama totiž patří k politikům, kterých v USA není mnoho. Alespoň načas totiž uvěřil, že takzvaný mírový proces – který vskutku není ani procesem, a vlastně ani mírovým - zadrhává kvůli nečinnosti nebo naopak škodlivé činnosti na izraelské straně a nikoli na straně palestinské nebo obecně arabské. Mezi přední jablka sváru patřila zejména izraelská výstavba bytů na Západním břehu a zejména ve východním Jeruzalémě, tedy na územích, která si nárokují Palestinci pro svůj budoucí stát.
Obama, který se uprostřed hospodářské krize pokoušel alespoň o zahraničně politický úspěch, měl před sebou mimo jiné dva velké cíle. Zaprvé vyřešení izraelsko-palestinského sporu a za druhé nějaké vyřešení krize kolem íránského jaderného problému. Americký prezident vycházel z přesvědčení, že se mu může podařit vyřešit íránský problém, pokud se mu povede Teherán usmířit a smírným přístupem zapojit do jednání; - a nebo pokud se mu podaří shromáždit za sebou arabský svět, znepokojený íránskými plány, a tak společně přitlačit Teherán ke zdi. Obojí mělo podmínku – nejdříve musel Obama získat reálné výsledky na izraelsko-palestinském poli, aby získal důvěru svých muslimských partnerů. Z pravicového Netanjahua a jeho ještě pravicovějšího kabinetu však žádné reálné ústupky nevyždímal. Izraelský premiér sice slíbil zmrazit židovskou výstavbu na Západním břehu, ale jinak byl velmi vzpurný. Jeho kabinet se občas dopouštěl i chyb, jako když výstavba stovek nových bytů ve sporném východním Jeruzalémě byla před pár měsíci oznámena právě v okamžiku, kdy do Izraele dorazil viceprezident Biden, což se rovnalo téměř políčku do tváře nejen jemu, ale i Obamovi. Nic nepomohlo přesvědčování, že tato výstavba byla schválena už dávno, že nejde o tak spornou lokalitu, jak se tvrdí, a že oznámení přišlo z úst soukromé stavební firmy bez jakékoli koordinace s vládou. Izraelská vláda však Obamovi v podstatných věcech nevyhověla a naopak incidenty, jako byl ten s nepodařeným zastavením flotily do Gazy, vzájemným vztahům také neprospěly.
Mračna nad společnou americko-izraelskou zahrádkou se však v posledních týdnech náhle a rychle roztrhala a Obama s Netanjahuem mohli světu předvést své zmíněné zářné úsměvy a – slovy amerického prezidenta – nezničitelné přátelství obou zemí. Pro tento Obamův obrat existují dvě vysvětlení.
Jedno praví, že se americký prezident poučil. Zjistil, že ani sebeněžnější nakládání s Íránem tamní režim nezastaví na cestě k jaderné zbrani. Proto už Obama nemluví o skvělé staré perské kultuře, ale prosazuje sankce proti Teheránu. Zjistil také, že tlačit Izrael ke zdi nejen nepřinese zásadní změnu na izraelské straně, ale především nepovede k adekvátnímu posunu situace. Například ani zmrazení izraelské výstavby nepřimělo představitele Palestinské samosprávy k návratu k jednacímu stolu, od něhož odešli už začátkem loňského roku. Američané také zjišťují, že mezitím ztrácejí přátele, k nimž se přitom chovají vstřícněji než k Izraeli, jako se to například nyní projevuje v Turecku a jeho obratu od Západu. Reálné, nebo ani divadelní nepřátelství vůči Izraeli nebo jeho současnému kabinetu a ucházení se o přízeň jeho nepřátel tedy Obamovi moc nepomohlo.
A s tím souvisí druhé vysvětlení, proč Obama obrátil a snaží se vyspravit vztahy s Netanjahuem. Tím je jeho image protiizraelského prezidenta, který ohrožuje bezpečí tohoto malého státu. To proti němu postavilo nejen americkou pravici, která bere izraelské bezpečnostní obavy vážně, ale i velkou část prodemokraticky naladěné veřejnosti. Týká se to z velké části amerických židů, kteří sice nemají americko-izraelské vztahy jako svou prioritu, ale citlivě reagují na přestoupení určitých čar, které Obama už několikrát narušil. A Obama to musí brát vážně, protože už za pár měsíců se konají volby do Senátu a jeho Demokratické straně hrozí ztráta pozic. Nesouhlas amerických židů a ostatních proizraelsky naladěných Američanů se například také značně projevil na volebních účtech Demokratické strany, protože právě tito lidé patří k největším dárcům.
A tak zatímco paradoxně izraelská levice vyzývá Obamu k tomu, aby neustával v tlaku na Netanjahua a jeho konzervativní vládu, americká pravice svého prezidenta zatlačila do tradičních pozic. Tedy k tomu, aby neohrožoval izraelskou bezpečnost ve snaze získat nejisté spojence na straně izraelských nepřátel.
Z hlediska izraelské bezpečnosti jsou však nejdůležitější reálné kroky americké vlády, zejména to, zda se USA bude stavět na obranu Izraele například ve věci íránského jaderného plánu. Podle toho, co je zatím známo, se rozhovory obou politiků týkaly hlavně snahy USA i Izraele přimět palestinskou stranu k návratu k jednacímu stolu. Zatímco Palestinci požadují nejdříve různé záruky, například že Izrael nebude stavět na sporných územích vůbec, Izraelci – a jak se ukazuje i Američané – hlavně chtějí, aby se z nepřímých a v postatě symbolických rozhovorů mezi Netanjahuem a Mahmúdem Abbásem staly rozhovory přímé, a to co nejrychleji. Už v září totiž vyprší zmíněné izraelské moratorium na výstavbu na Západním břehu, a pokud by Izraelci výstavbu obnovili, pak by se izraelsko-palestinská jednání znovu zahajovala ještě hůře. Zatím si tedy Netanjahu může vychutnávat Obamova slova o tradičním přátelství a o chvalitebných izraelských krocích ve věci zmírnění blokády Gazy, a to přesto, že je Obama nemyslí stoprocentně upřímně. V politice jsou totiž důležité hlavně činy.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6