V pondělí 20/4 byla podepsána koaliční dohoda „Netanjahu-Gantz“. Otevřela se tím brána k ustavení většinové vlády (vzešlé z minulých voleb), což potřebuje Izrael stejně naléhavě jako potřít koronavir.

Kdo by ovšem čekal rychlé zformování kabinetu, musel by být vyzván k trpělivosti. Jednak je ještě čas: prezident Rivlin poté, co Gantz neuspěl, předal mandát ke zformování vládní koalice parlamentu (obešel Netanjahua jako lídra vítězné strany), a to 16/4. Od té doby běží třítýdenní lhůta, během níž parlament vybere člověka, kterého pak prezident pověří sestavením vlády.

Za stávající situace by to měla být formalita, neboť obě hlavní strany, Likud a Modrobílí, jsou dohodnuty (připomeňme to podstatné: ve funkci premiéra se budou střídat, 18 měsíců Netanjahu, poté stejnou dobu Gantz – pokud nedojde k něčemu, co by tento plán narušilo) a spolu mají 36+15=51 mandátů. K těm musíme připočítat 16 mandátů obou ultraortodoxních stran, to už jsme na nadpoloviční většině 67 mandátů. Zcela zřejmé zatím není, jak bude do koalice zapojena pravicová Yamina, naopak jisté je, že se ke Gantzovi a tím i k celé koalici připojili labouristé, byť s opozicí vůči tomuto kroku ve vlastní straně. Její předseda Amir Peretz a poslanec Itzik Šmuli se stanou členy vlády (což jsou další dva hlasy k dobru), Merav Michaeliová se staví proti tomuto kroku, a s jejím hlasem tedy vláda počítat nemůže.

Co je ale podstatné. Vstup do vlády podpořila v nedělním (26/4) hlasování jasná většina ústředního výboru labouristů, pro bylo 64,2 % členů výborů. Dlužno dodat, že předtím podepsal Peretz strategickou dohodu o spolupráci s Gantzem, čímž může navenek tvrdit to, co tvrdí: že se izraelská Labour nepřipojuje k pravicové vládě, ale ke kabinetu, v němž jsou si všichni rovni, k vládě národní jednoty s rotačním premiérstvím, přičemž strategická spolupráce jeho strany s Bennym Gantzem vrátí Labour na její místo vedoucího a vlivného politického hnutí.

To poslední je spíše „přání otcem myšlenky“. Ty tam jsou doby, kdy předchůdce Peretzovy strany, slavná Mapaj v čele s Benem Gurionem a Levim Eškolem, byla dominantní silou na izraelské politické scéně. Pak se přetvořila ve Stranu práce (labouristé), to bylo v roce 1968, v jejím čele stály takové osobnosti jako legendární Golda Meirová, Jicchak Rabin nebo Šimon Peres, a stále se počty jejích mandátů po volbách pohybovaly nad třicet (s výjimkou voleb v roce 1977, kdy poprvé zvítězil Likud Menachema Begina a Strana práce zažila debakl - obdržela pouze 28 křesel v Knesetu). Tak tomu bylo až do roku 1996 (že měla v Knesetu 30+).

Od voleb v roce 1999 to jde s labouristy z kopce – tenkrát ještě získali 23 mandátů. Co by za to dnes dali, když jich mají v Knesetu o dvacet méně!

Peretzův obrat („nikdy nebudu sedět ve vládě, kterou vede stíhaný premiér“) tedy znamená zoufalý, ale možná úspěšný pokus vrátit partaj z politické bezvýznamnosti na poněkud lepší pozici. Dle zásady (platné v poměrném systému): za minimum (mandátů) maximum (ministerských postů).

Pokud jde o ultraortodoxní tábor, je zde jedna zásadní změna. Yaakov Litzman, úřadující ministr zdravotnictví (a šéf strany Sjednocený judaismus Tóry), oznámil, že v příští vládě o tento resort už zájem mít nebude. Naopak jeho cílem je stanou v čele ministerstva výstavby.

Objevily se také zprávy, že kdyby Modrobílí získali v novém kabinetu ministerstvo zdravotnictví, nebránili by tomu, aby se Yuli Edelstein stal znovu šéfem Knesetu. To jsou ale jen úvahy, nic jistého.

Jak již naznačeno, času pro vyjednávání a dolaďování detailů je zatím relativně dost.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.