„Pokud jde o Judeu a Samaří, mezinárodní právo je na straně Izraele“

To je závěr odborníka na židovské a mezinárodní právo, emeritního profesora Eliava Šochetmana z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, a k tomu ještě dodává: „Proč toho Izrael vlastně nevyužije?“ Jeho základní tvrzení je toto: „Podle dokumentů státy uznávaného mezinárodního práva nárok na Judeu a Samaří náleží výhradně židovskému lidu a jeho národní domovině.“

Zároveň Šochetman nadhazuje otázku, která se v současné době diskutuje na mnoha stranách: Pokud jde o sporná území, odvolává se Izrael hlavně na bezpečnostně-politické hledisko. Proč nevynese konečně tu „nejlepší kartu“, kterou má v ruce? Kartu, o které se sice ví, která je ale vytrvale ignorována?

Eliav Šochetman

Odpověď vidí znalec práva v tom, že Izrael a izraelské obyvatelstvo se už příliš smířili s pojmem okupace. Vezmeme-li ale podle prof. Šochetmana v úvahu dokumenty z oblasti mezinárodního práva, pak toto slovo zde vůbec není na místě, protože na tato území má Izrael legální nárok.

Pro větší názornost své argumentace shrnuje prof. Šochetman průběh historických událostí stručně do několika nejdůležitějších bodů: „Právo izraelského národa na izraelskou zemi bylo uznáno po skončení první světové války Společností národů v roce 1921. Tato mezinárodní organizace rozhodla o rozdělení států, které bylo vyvoláno změnami v Osmanské říši a v Evropě. V rámci tohoto společenství bylo uznáno právo izraelského národa na izraelskou zemi.“ V přijetí tohoto uznání sehrála důležitou roli Balfourova deklarace v roce 1926. Zprvu ji přijala pouze Velká Británie, později celé mezinárodní společenství. „Toto rozhodnutí přijalo v San Remu jednomyslně všech 52 členských zemí.“

Tím bylo také uznáno právo Židů na návrat z exilu. Praktické provádění tohoto uznání bylo zapracováno do textu zřizujícího britský mandát v dotyčném regionu. Od té chvíle se také hovořilo o židovské vlasti v zemi Izrael.

Byla dokonce formulována pravidla pro zabezpečení židovského přistěhovalectví. Navíc se tehdy nijak nerozlišovalo mezi východní a západní částí země, jinými slovy mezi západním a východním břehem Jordánu. To se sice změnilo po výměně vlády ve Spojeném království, která vedla k vytvoření dnešního jordánského státu, ale jak prof. Šochetman dovozuje, nárok na židovskou vlast západně od Jordánu tím nebyl nikterak omezen.

Po druhé světové válce byla namísto Společnosti národů zřízena OSN. V Chartě OSN bylo zakotveno, že „všechna práva uznaná v mezinárodním právu Společností národů zůstávají v platnosti a jsou závazná i nadále.“ (V odborném žargonu je podle prof. Šochetmana příslušný odstavcec č. 80 známý jako „palestinská klauzule“.) V této souvislosti izraelský učenec shrnuje: „V mezinárodním právu neexistuje žádný dokument, který by přiznával svrchovanost někomu jinému než židovskému národu.“

Zdroj: Nachrichten aus Israel, 06/2015, str. 10, použito se souhlasem.