IZRAEL: Společnost pod lupou
Ehud Olmert je první z izraelských ex-premiérů, kterému se kladou za vinu zločinné machinace. Starý president Moše Kacav stojí před soudem pro znásilnění, když jeho předchůdce Ezer Weizman musel opustit nejvyšší státní křeslo kvůli podezřením z korupce. Bývalý ministr financí, Avraham Hiršson, a bývalý ministr sociálních věcí Šlomo Benisri si odpykávají dlouholetý trest ve vězení. Proti úřadujícímu ministru zahraničí Avigdoru Liebermanovi visí ve vzduchu obvinění z podvodu, úplatkářství a praní špinavých peněz. Aluf Benn, komentátor levicově liberálního deníku Haarec, si stěžuje: „Politické špičky se chovají, jako by byly nedotknutelné!“ Čtenáři novin v kavárně běžně míchají do rozhovoru vykřičená jména "Cremieux","Bank Leumi", "Investment Center", "Rishon Tours", "Talansky", "Holyland" - abychom pojmenovali jen pavučiny kolem Olmerta, samozřejmě bez nároku na úplnost.
Benn to přičítá sionistické tradici. Budování židovského státu bylo tak mimořádně důležité, že se nad slabostmi vedoucích osobností přivíraly oči, dokud sloužily vyššímu cíli. Levi Eškol se dokonce proti stížnostem na korupci vytasil s biblí: Volu, který mlátí obilí, nedáš náhubek! Teprve ničivé následky jom-kipurské války 1973 vyvolaly u veřejnosti hněv, který tehdejší vládnoucí partu volal k zodpovědnosti. Jenže zánik socialistických ideálů „zakládajících otců Izraele“ spolu s tržním hospodářstvím otevřely prý dokořán brány vlivu „velkého byznysu“ na politiku a tím i osobní chamtivosti. Přitom Benn ovšem pomíjí, že mezi utopickým zakladatelským mýtem a reálnou skutečností dochází k rozporům vždycky a že většina pranýřovaných politiků nehospodařila do vlastní kapsy, ale - jako třeba v případě bývalého jeruzalémského starosty Uri Lupolianského - korupční peníze směřovaly formou darů do pokladny všeobecně prospěšných organizací.
„Ve skutečnosti,“ říká profesor Šlomo Avineri, jde v současných rozhořčených vnitropolitických bitvách „spíš o průhlednost než o korupci“. Izraelská stranickopolitická scéna se v uplynulých dvou desetiletích změnila z centralisticko-hierarchického systému v typ americké demokracie, určované nepřímými volbami. Renomovaný politolog z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě vidí jasně, že politik v demokracii hromadných komunikací potřebuje spousty peněz: „Kdo se chce dnes před volbami do Knesetu dostat na stranickou kandidátku, potřebuje statisíce šekelů“ - na kontakty s voliči, návštěvy stovek rodinných slavností spojených s povinným dárkem pro hostitele, na tisk nálepek a plakátů, na zakoupení vysílacího času a zaplacení volebního štábu.
V Avineriho rozboru vnitropolitické situace Izraele hraje rozhodující roli, že Izrael je prý spíš jakýmsi východoevropským štetlem⃰ než státem: „Každý tu každého zná. Každý ví o každém všechno - nebo si to aspoň myslí.“ Bývalý generální ředitel izraelského ministerstva zahraničí zjišťuje, že Izrael představuje na jedné straně celosvětově významnou strategickou pozici na Blízkém východě. Na druhé straně je však vnitropolitickou situací blíže spíš nějakému menšímu státu americké unie, jako je třeba New Jersey, než hráči na mezinárodní scéně. Stále častější využívání právnických prostředků patří v politických šarvátkách o moc k věci. A konečně se nedá přehlížet ani význam elektronických sdělovacích prostředků a stále silnější zaostřování zájmu na osobnosti. „Politika a šoubyznys se odehrávají ve stejném divadle,“ cituje izraelský politolog řeckého filosofa Platona, ostatně žádného velkého ctitele demokracie. „A to je nebezpečné.“ Avineri dochází k závěru: „Čím méně nepřímých voleb, tím méně korupce.“
Izraelci jsou hrdí na svou demokracii, kde nikdo nestojí nad zákonem a hlavně je o všem možné diskutovat na veřejnosti. Ať je Svatá země poznamenána náboženstvím a tisíciletými tradicemi sebevíce, tím méně je tu „zakázaných témat“, která by se v nějakém tom zákoutí společnosti nikdo neodvážil přetřásat u stolu. Na rozdíl od Německa v Izraeli neexistuje žádný paragraf o antisemitismu. Pobuřování se většinou ukryje pod pláštík svobody slova. Prosazovat zde islámské tradice a nazývat židy „potomky opic a prasat“ lze docela beztrestně. Kdo zemi a stát Izrael miluje anebo i jen připouští jako nutnost, snadno si vyslouží nálepku sionistického nacisty. Ve Svatém městě se pořádají průvody homosexuálů a současně jsou veřejně odsuzovány jako sodomské a gomorské výstřelky. Nic v této zemi není tak svaté, aby na to nikdo nemohl kriticky poukázat a posměšně nakydat bláto. Politici nejsou z izraelského pohledu docela určitě žádní nedotknutelní svatí, i kdyby se ve svém úřadě a hodnosti vlastně měli soustřeďovat jen na rozhodování o existenčních otázkách.
Toto všechno je třeba při posuzování vnitroizraelské diskuse mít na paměti, stejně jako otázku, jaký je vlastně skutečný stav věcí. Jaký má význam, když se ukáže, že korunní svědek použil falešné dokumenty? A vůbec: kdo rozlišuje ve veřejném diskursu mezi podezřením, policejním vyšetřováním, soudním projednáváním a výsledným rozsudkem? Někdejší vedoucí protikorupčního oddělení izraelské policie, Moše Mizrachi, zdůrazňuje, že postoj lidí ke korupci se citelně změnil. „Tato vyšetřování byla umožněna teprve širokou podporou veřejnosti a justice,“ vysvětluje penzionovaný vyšetřovatel korupčních afér, a konstatuje: „Zde už neplatí žádná tolerance!“
Profesor Avineri potvrzuje: "Policie a státní zastupitelství jsou dnes mnohem nezávislejší na politickém aparátu.“ Není pochyby, že kde je kouř, musí být i oheň. Otázkou zůstává: je tím ohněm bezpříkladně zkažená politická kultura, nebo příkladně bezohledný postup společnosti proti nectnostem moderní politiky?
*štetl - výraz z jidiš, plurál štetlech. Výraz označující obce převážně ve východní Evropě, v nichž před druhou světovou válkou většinu obyvatelstva tvořili Židé a zachovávali v nich svou kulturu a zvyky.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com
