Po přemístění amerického velvyslanectví z Tel Avivu do izraelského hlavního města Jeruzaléma se prezident Trump zapsal do historie dalším činem odvahy. Nic pro ty, kdo vzývají politickou korektnost.

Abychom porozuměli oprávněnosti tohoto kroku, musíme se vrátit do 60. let minulého století – do období před šestidenní válkou 1967.

Ačkoli hlavním důvodem k válce bylo zablokování Tiranské úžiny na vstupu do Akabského zálivu Egyptem v květnu 1967, svůj díl viny na rozpoutání konfliktu má také Sýrie. Ze syrských Golanských výšin byly opakovaně ostřelovány izraelské civilní (zemědělské) cíle a stranou v rámci boje proti Izraeli nezůstávali ani teroristé Fatahu. Ti sice operovali spíše z jordánského teritoria, ale aktivní byli i na původní syrsko-izraelské hranici. Howard M. Sachar k tomu v knize „Dějiny Státu Izrael“v kapitole XXI píše:

Po roce 1965 se Fatah také přikláněl k orbitu syrského militantního bassistického režimu. Z oblasti demilitarizovaných zón (na hranicích obou zemí – LS, mapa níže) začal příležitostně vyrážet do Izraele a od syrské armády dostával zbraně a omezený vojenský výcvik. V brázdě Džadídova puče (strůjce jednoho z převratů v Sýrii v 60. letech a ve své době faktický vládce země – LS) v roce 1966 začal pak damašský režim podporovat podstatně větší škálu operací Fatahu. Nájezdy Fatahu proti Izraeli, zvláště v demilitarizované oblasti Almagor (severně od Genezaretského/Galilejského jezera – LS), se staly ctižádostivější. Dokonce když syrské vojsko zakopané na Golanech ostřelovalo z děl a minometů izraelská farmářská sídliště na dně Chulského údolí, záškodníci Fatahu znovu a znovu přepadali ze zálohy hlídky izraelské armády a způsobovali jim četné ztráty.

Syrské provokace a akty lokální přeshraniční agrese vedly k dnes již legendárnímu leteckému souboji mezi oběma zeměmi, během něhož Izraelci sestřelili šest syrských migů (a bez jakéhokoli vojenského odporu se volně prolétli nad Damaškem) – stalo se 7. dubna 1967, dva měsíce před vypuknutím války. Tu, kromě Egypta, vyvolal svými drzými útočnými akcemi a podporou teroristických aktivit proti Izraeli tehdejší syrský režim. Ve válce prohrál, Izrael získal území, z něhož byla agrese proti němu a jeho pokojným obyvatelům vedena, a je tedy v souladu nejen s logikou a zdravým rozumem, ale i s principem obsaženým v rezoluci RB OSN 242/1967 (každý stát v oblasti má právo, aby jeho obyvatelé žili uvnitř bezpečných hranic), že Golanské výšiny jsou pod izraelskou suverenitou. Jak historie jasně prokázala, původní hranice – linie příměří z roku 1949 ani s demilitarizovanými zónami pro Izrael bezpečná nebyla - tato hranice nebyla s to garantovat mír. Poražený agresor musí nést následky. Včetně teritoriálních. Stačí podívat se na mapu Německa z doby před anšlusem Rakouska a po druhé světové válce.

Z toho plyne jediný možný závěr: mají-li žít Izraelci pod Golanskými výšinami v míru a bez hrozby syrské agrese, musí jejich část, tak jak je tomu nyní, být teritoriální součástí Státu Izrael. Americký prezident Trump tuto skutečnost pochopil a ukázal, že ve věci porozumění problematice arabsko-izraelského míru nepostrádá politický realismus a je o krok před svými západními spojenci.

V politických činech Donalda Trumpa je toho víc, s čím s ním souhlasím. Uznání izraelské suverenity na části Golan patří mezi ně.

***

Pro lepší orientaci: 1 izraelské Golany, 2 Izrael v hranicích 1949-1967, 3 Libanon, 4 Sýrie, A Almagor, 6 Jordánsko, 7 oblast Chulského údolí; zelené šipky ukazují na původní syrsko-izraelskou hranici 1949-1967 i s demilitarizovanými zónami. (Podklad: Google Maps)

DODATEK: Po přečtení diskuse pod obdobným článkem kolegy Martina Brauna nemohu nepřipomenout, že tak jako Izrael musí držet z bezpečnostních důvodů Golany, totéž platí i o údolí Jordánu, ať už bude budoucí dohoda o mírovém narovnání s palestinskými Araby jakákoli (bude-li vůbec). Taková je prostě tamní bezpečnostní realita. Nerespektovat ji rovná se dát nulovou šanci míru, čehož jsme již desetiletí svědky (a ještě dlouho budeme).