Stál jsem v pohnutí na hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalému, na místě, kde vedle jiných významných Židů spočinul též Jicchak Rabin, premiér Izraele, úkladně zavražděný 4. listopadu 1995 na Náměstí Králů Izraele v Tel Avivu. Jeho ztráta byla o to tragičtější, že ve chvíli, kdy téměř přivedl židovský stát po půlstoletí válek k míru, mu vzal život extrémista Jigal Amir, student judaismu na Bar Ilanově univerzitě, jenž pokládal mírový proces za podlou zradu židovských hodnot.

Prosté místo posledního odpočinku, bez okázalého pomníku z mramoru a žuly, žádné mauzoleum, ani hrobka. Byl vojákem, zemřel jako voják míru, který sedmadvacet roků velel svým jednotkám. Stál jsem tam pod platany, kolem mě postávali cizí lidé s pietou v srdci. Přesně na den uplynul rok od Rabinovi smrti. Hnutí Shalom Aschav - Mír hned chystalo v Jeruzalémě, Haifě, Tel Avivu i na dalších místech židovského státu manifestace, aby si uctili jeho památku. Když se setmělo, dostal jsem i já pochodeň a zařadil se do průvodu s transparenty, připomínající obětavého politika, i když jehož Smlouva z Oslo byla v parlamentu schválena nejtěsnějším poměrem 61 ku 59 hlasům.

Šimon Peres, Jicchak Rabin a další politici se shromáždili 4. listopadu v Tel Avivu na demonstraci na podporu mírového procesu. Chtěli společně se statisíce lidmi na Náměstí Králů Izraele působit optimisticky, jako vítězové, přestože se týden předtím sešli v Jeruzalémě příznivci pravicového Likudu v čele s Benjaminem Netanjahuem, který veřejně kritizoval Rabina jako zrádce, vzdávajícího se Země izraelské. Rozdávány tam byly letáky, na nichž měl Jicchak Rabin uniformu nacistického důstojníka. Nějaká fanatička zabodla do Rabinovy fotografie nůž. Zlověstná předzvěst něčeho tragického...

Na Náměstí Králů Izraele v Tel Avivu je před radnicí místo, kde měl osudného 4. listopadu 1995 Jicchak Rabin projev. Obří shromáždění pak zpívalo Píseň míru, premiér Rabin se ostýchavě přidal, a když skončil poslední sloku, odebral se z pódia dolů, aby nasedl do svého auta. V tom se z hloučku, který ministerského předsedu obklopoval, vynořil zákeřný Jigal Amir, namířil na něho revolver a vystřelil... V nastalém zmatku byl bleskově zpacifikován, premiéra uložili do jeho automobilu a rychle s ním odjeli do němocnic e, kde po několika hodinách svým zranění podlehl...

Šestadvacetiletý Jigal Amir se podle svého doznání na vraždu důsledně chystal; 22. ledna 1995 se měl Jicchak Rabin v muzeu holocaustu Yad Vašem zúčastnit obřadu na počest výročí osvobození Osvětmi Sovětskou armádou. Kvůli atentátu na autobusové zastávce Beir Lidu u Netanje, kde zahynulo po explozi sebevražedného atentátníka dvacet devět izraelských vojáků, však svoji účast odvolal. Jigal Amir čekal marně. Musel premiérovu vraždu odložit. Další pokus naplánoval na 11. září, kdy se Rabin chystal zahájit provoz nové křižovatky u Kfar Šmarjadu. Fanatik se však nestačil protlačit davem, a tak mu zbyl pokus o hrůzný čin během mírové manifestace 4. listopadu 1995 v Tel Avivu...

Jigal Amir byl odsouzený na doživotí, ve vězení i ve své cele je pod dozorem jedenácti kamer, což mu nebrání, aby pečlivě studoval Tóru. Když jsem byl v Izraeli nedávno, veřejnost byla šokovaná; řešila se otázka zda bude tento vrah též otcem. Po dlouhé právní bitvě získal totiž možnost návštěv své manželky, včetně manželského sexuálního styku ve věznici Ajalon, později v nápravném zařízení Šaron. Kdoví, jestli i při této reprodukční činnosti ho sledoval kamerový systém. Nyní by měla být jeho žena Larissa Trimbobler těhotná, v očekávání narození syna. Rodina uvedla, že plánují uskutečnit brit mila (obří zku) ve věznici, kde si Amir odpykává trest.

Izraelské krajně levicové hnutí Mír ihned usilovalo o změnu rozhodnutí, kterým bylo Amirovi umožněno mít ve vězení návštěvy manželky, včetně sexuálního styku. Byla zpochybněna legitimita manželství Amira a Trembovlerové. Na doživotí odsouzený Amir se už v minulosti snažil propašovat z vězení své sperma. Také poslanec Knessettu za stranu Důchodců Moše Šaroni tvrdil, že Jigalu Amirovi nesmí být dovoleno přivést na svět potomky, neboť dítě, jehož otcem bude Amir „bude ubohé a ponese Kainovo znamení na svém čele po celý život.“

Jedna z nejvážněji braných konspiračních teorií uvádí, že někteří lidé v izraelské Všeobecné bezpečnostní službě věděli o snaze Jigala Amira zabít předsedu vlády a nejenže realizaci tohoto atentátu umožnili, ale když se Amirovi zabít premiéra nepodařilo, byl Rabin zavražděn některým z členů tajné služby až v autě, cestou do nemocnice.

V roce 1975 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů rezoluci deklarující, že „sionismus je rasismus.“ Izraelský velvyslanec při OSN Chaim Herzog komentoval ironii, že k hlasování došlo přesně sedmatřicet let po Křišťálové noci. Generálním tajemníkem OSN byl v té době Kurt Waldheim, později obviněný z páchání válečných zločinů v době, kdy sloužil jako nacistický důstojník. Lež, že „sionismus je rasismus“, byla snadno vyvrácena otevřeností a demokratickou povahou Izraele, kde Arabové jsou poslanci parlamentu, stejně jako jiní Izraelci všech barev pleti.

Po leteckém přemístění etiopských Židů do Izraele jeden z členů Rady bezpečnosti OSN poznamenal: „Poprvé jsou tisíce černých lidí převáženy do jiné země ne v řetězech, ale důstojně, ne jako otroci, ale jako občané.“ Valné shromáždění OSN rezoluci odvolalo v roce 1991. Den 4. listopadu je 12. Chešvan, tedy rovněž výročí smrti předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina, jenž sloužil jako náčelník generálního štábu izraelské armády a pod jeho vedením Izrael dosáhl skvělého vítězství v Šestidenní válce.

V Roš Pina, malém městě na severu Izraele, se nedávno sešli extremističtí rabíni židovských osad, co nesouhlasili se Šaronovým vystěhováváním z okupovaných území, a uvrhli na něho kletbu smrti. Když zemře, stažení nebude. Tato halachická kletba jménem pulsa denura (aramejsky prý znamená "šlehnutí ohněm") byla také uvrhnuta na Jicchaka Rabina krátce předtím, než byl zavražděn. Tehdy v listopadu 1995 ovšem převzal úkol nebeské eskadry smrti židovský fanatik Jigal Amir. Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACHu a Kahane-Chaj.

Skupina Kahane-Chaj - Kahane žije! (odnož hnutí KACH, založená a vedená Kahaneho nejmladším synem Benjaminem) začala svoji činnost tím, že s výkřikem “mavet la-aravim - smrt Arabům" vhodila granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě. Majitel byl zabit, deset arabských zákazníků bylo zraněno. V únor 1994 vstoupil Baruch Goldstein, v Americe narozený lékař, žijící v osadě Kirjat Arba, nadšený příznivec KACHu, do mešity Ibrahimi v Hebronu. Ozbrojen samopalem vešel do modlitebny, která byla plná věřících, neboť byl pátek ráno. Na lidi, kteří klečeli na zemi a modlili se, vystřílel několik set nábojů. Zavraždil 29 lidí, 100 jich zranil. Sám Goldstein byl muslimy ubit k smrti.

Manifestace členů Shalom Aschav procházela špalírem svých sympatizantů. Bydlel jsem v hotelu ortodoxních Židů Centrum uprostřed Jeruzaléma a kamarád Michail nebyl moc rád, že se chci průvodu zúčastnit.

,,Jsou to mladí blázni, kteří neregistrují realitu dneška," bručel. ,,Tolik jsme už vystěhovali židovských osad a čím víc Židů ze Západního břehu a Gazy odchází, tím jsou Arabové troufalejší a mají nás za vystrašené zbabělce. Jim nelze ustupovat, oni neocení vstřícnost. Považují ji za naši slabost..."

Když jsem přijel z Jeruzaléma do Tel Avivu, šel jsem navštívit i Náměstí Králů Izraele. Znovu jsem měl pocit, že slyším mohutný chorál Písně míru, do něhož se mi bolestně ozval osudný vražedný výstřel. V průchodu pod radnicí je dnes nenápadný plůtek z řetízků, ohraničující tragické místo atentátu, pamětní desku pokrývají vždy čerstvé květiny a věnce i Rabinův portrét. Kousek dál je jen několik panelů - miniexpozice s nákresy situace před atentátem, fotografiemi z premiérova mládí i z jeho setkání se světovými politiky. A dojímavá kondolenční část, kterou tv oří jeden z panelů, vyhrazený vzkazům a vyjádřením smutku obyčejných lidí...

Už v pozdní večer 4. listopadu se sešla narychlo schůze vlády na ministerstvu obrany v Tel Avivu. Novým premiérem byl jednohlasně zvolen Šimon Peres, který už časné ráno pracoval v kanceláři předsedy vlády v Jeruzalémě a z piety odmítl sedět v křesle Jicchaka Rabina. Vládní záležitosti pak řídil z pohovky. Na nádvoří před Knessetem se s Jicchakem Rabinem přišlo rozloučit přes milion lidí...

Pohřbu se zúčastnili mimo dalších státníků světa i prezident USA Bill Clinton a král Jordánska Husajn. Byly to přesně 44 roky, kdy byl svědkem vraždy svého dědečka Abdulláha v Jeruzalémě. Střela Palestince zasáhla i jeho, ale kovové vyznamenání, jež měl jako chlapec na své hrudi, zadrželo vystřelenou kulku...

Mluvilo jedenáct smutečních hostů, jako poslední Bill Clinton, který na závěr řekl:

Šalom chaver! Mír s tebou, příteli...!

Fotografie:
Hnutí Shalom Aschav - Mír hned uctívá v Jeruzalémě památku Jicchaka Rabina.
V Eilatu, nedaleko hranic s Jordánskem, Egyptem a Saudskou Arábií, měl generál
Jicchak Rabin během vítězné šestidenní války svůj velitelský stan.
Demokracii Izraele dokazují i četné mešity v tel Avivu.
Jicchak Rabin jako mladý generál...
Další z fotografií na panelech miniexpozice.
Snímky: autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz