Současné padesáté výročí šestidenní války je připomínkou jednoho z mnoha sedmičkových roků Státu Izrael

Sedmičkové roky mají v izraelské historii podobné místo, jaké mají roky osmičkové v historii české a česko-slovenské (1918, 1938, 1948, 1968, ale i 1618).

Které izraelské sedmičkové roky to jsou?

Letos si největší pozornost získá rok 1967; v těchto dnech to je padesát let od šestidenní války, v níž se Izrael ubránil už druhému pokusu o anihilaci ze strany arabských sousedů; válku vyhrál a obsadil Sinaj, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu včetně starého města Jeruzaléma a syrské Golanské výšiny. Sinaj už dávno vydal Egyptu a pásmo Gazy Palestincům. Toto červnové výročí nejspíš rozpoutá orgie protiizraelské zběsilosti.

Ale rok 1967 nebyl jediný významný sedmičkový rok v izraelské historii. Před ním byl rok 1947, kdy OSN rozhodla o rozdělení britského mandátního území Palestina na dva samostatné státy, židovský Izrael a arabskou Palestinu; rok 1947 je tak rokem uznání práva Státu Izrael na existenci. Škoda jen, že jej tehdy neuznali jeho arabští sousedi; mohli si ušetřit několik vojenských porážek a arabský palestinský stát mohl dávno existovat.

Ještě předtím, přesněji před sto lety, v roce 1917 byla vydaná Balfourova deklarace, v níž britský ministr zahraničí a bývalý premiér prohlásil, že politikou britské vlády je umožnit na území Palestiny domov pro židovský národ.

V roce 1897 se ve švýcarské Bazileji konala první světová sionistická konference, která proklamovala aspiraci židovského národa o takový domov usilovat.

V roce 1927 prezident Masaryk napůl neoficiálně navštívil tehdy britskou Palestinu, včetně židovských osad a center.

Poslední významný sedmičkový rok v izraelské historii byl rok 1977, kdy v zemi nastala změna politického paradigmatu. Tento rok já považuji za zásadnější než rok 1967, rok izraelského vítězství v šestidenní válce.

Konec státu jedné strany

Prvních třicet let v Izraeli vládla aškenázská sekulární, sociálnědemokratická elita, sdružená kolem Strany práce a jejích odnoží. Vlády a premiéři se střídali, ale ta samá politická garnitura, ten stejný politický směr byly stále u moci. Prvních třicet let své existence byl Izrael de facto státem jedné strany.

S přílivem sefardské populace do Izraele a s oslabením důvěry v sekulární socialistickou elitu v důsledku jomkipurské války v roce 1973 nastala ve volbách 1977 změna a moci se poprvé ujala opozice, pravicový blok Likud.

A nyní se podívejme na statistiku: zatímco za prvních třicet let izraelské existence byla izraelská levice u moci třicet let, za posledních čtyřicet let izraelské existence (od roku 1977) byla levice u moci necelých osm let a pravice (Likud, jeho výhonky a spojenci) zbylých dvaatřicet let. Jinými slovy, 20 procent levice versus 80 procent pravice.

To svědčí o demografickém vývoji v Izraeli. Na počátku státu tvořili většinu obyvatel sekulární socialisté a hrstku ultraortodoxní židé, v současnosti demografii pozměnily dvě (částečně se prolínající) skupiny. Procento ultraortodoxních židů v důsledku jejich natality sice stouplo, ale oni nemají velký zájem o službu v armádě. Stouplo však i procento lidí, kteří jsou „náboženští sionisté“ – jsou ortodoxní, i když nikoli ultraortodoxní židé, a zároveň velice silní patrioti se zájmem o politiku a s vysokou ochotou sloužit v armádě. V izraelské populaci je jich 10 procent, ale tvoří až 30 procent vojáků v bojových jednotkách. Jejích „optickým poznávacím znakem“ jsou barevné pletené jarmulky.

Druhou skupinou jsou Židé z bývalého Sovětského svazu, kteří, když zažili komunismus, jsou na minimálně jednu generaci „vychýlení“ doprava. Obě skupiny, náboženští sionisté i ruskojazyční Izraelci, většinově hlasují pro Likud a jeho spojence.

Padesáté výročí šestidenní války zintenzivní diskuse o tom, co se Západním břehem. V Izraeli je zastoupen názor každý: od „vydat Palestincům okamžitě, ať rychle vznikne palestinský stát“ přes „vydat časem na základě vzájemné dohody“ až po „nevydat, nýbrž anektovat“.

Mým názorem je, že není důvodu s vydáváním spěchat, protože tím nejmenším problémem Blízkého východu je izraelská bezpečnostní kontrola nad Západním břehem. Její stažení by bylo nebezpečné pro Izraelce i Palestince.

Jinými slovy, Palestinci by měli být vděčni za izraelskou bezpečnostní správu nad Západním břehem, protože v opačném případě by tam vnikli islamisté, kteří by jim uřízli hlavy.

Něco za něco

Zajímavá je myšlenka, kterou navrhl bývalý izraelský ministr obrany Moše Ja’alon: spojit izraelské vydání (většiny) Západního břehu Palestincům a vznik palestinského státu s plným uznáním židovského Státu Izrael ze strany arabských zemí. Arabské země prostě navážou s Izraelem plné diplomatické styky (ty neformální jsou čilé kvůli společné íránské hrozbě) a Izrael umožní na většině Západního břehu vytvoření palestinského státu.

Nebo jinak: stane se to, co se mělo stát už v roce 1947.

LN, 7.6.2017