Rada bezpečnosti OSN schválila v pátek rezoluci, která odsuzuje a prohlašuje za nezákonné všechny židovské osady na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě a bezprecedentně rozhněvala celý Izrael. Její přijetí, které poprvé po 37 letech umožnily Spojené státy Baracka Obamy tím, že se zdržely hlasování, provázely dramatické okolnosti.

Rezoluci ve čtvrtek nečekaně předložil Egypt. Zaskočený izraelský premiér Binjamin Netanjahu tušil, že by Obama nemusel použít právo veta, a poprosil o pomoc jeho nástupce Donalda Trumpa, aby hlasování odvrátil. Ten zavolal egyptskému prezidentovi Abd al-Fattáhovi Sísímu, který ho obdivuje stejně jako Netanjahu, a Sísí nechal rezoluci stáhnout. To ale rozhněvalo Nový Zéland, Venezuelu, Malajsii a Senegal, které ji o den později předložily samy. A Američané ji skutečně nevetovali.

Netanjahu a další izraelští představitelé reagovali naprosto hystericky. Premiér označil rezoluci za „odpornou“ a za „poslední bodnutí Baracka Obamy“ a obvinil Ameriku ze „zrady“. Předvolal si velvyslance všech zemí, které pro ni hlasovaly a mají v Izraeli zastoupení, a podniká řadu odvetných kroků. Nařídil členům vlády, aby se nestýkali s představiteli „zrádných“ států a necestovali do nich, a to včetně Británie, Francie, Španělska, Číny, Japonska či dokonce Ruska, které Netanjahu donedávna opěvoval jako spolehlivého spojence. Zrušil návštěvu ukrajinského předsedy vlády Grojsmana a plánovanou schůzku s britskou premiérkou Mayovou a odvolal izraelské velvyslance z Nového Zélandu a Senegalu, kterému navíc zastavil humanitární pomoc. Chce také přestat finančně přispívat nejrůznějším agenturám OSN. A jeruzalémská radnice naplánovala další bytovou výstavbu ve východní části města.

Moskva Izrael zklamala stejně jako Washington – když Netanjahu zjistil, že Spojené státy nebudou rezoluci vetovat, obrátil se na Kreml, aby právo veta uplatnil on. Rusko však rezoluci schválilo.

Palestinská samospráva nad ní samozřejmě jásá. Obyčejným Palestincům je lhostejná, protože vědí, že jim každodenní život nezmění. Na Západním břehu ani v Gaze se žádné oslavy nekonaly.

Co vlastně v rezoluci stojí a jaké může mít pro Izrael důsledky? Nic hrozného jej nečeká. Rada bezpečnosti vyjadřuje obavy, že osady ohrožují vznik palestinského státu s hranicemi z roku 1967, a požaduje, aby Izrael jejich výstavbu ukončil. Zdůrazňuje, že OSN neuzná žádné jiné územní změny než ty, na nichž se dohodnou obě strany. Bez bližších instrukcí vyzývá všechny státy světa, aby rozlišovaly mezi územím samotného Izraele a okupovanými oblastmi, mezi něž ale implicitně zahrnuje i jeruzalémskou Chrámovou horu a Zeď nářků. Zároveň odsuzuje i násilí na civilistech a podněcování k němu a připomíná Palestincům jejich závazek, že proti násilníkům zakročí a rozpustí teroristické organizace. Vyzývá obě strany k obnově mírových jednání a generálního tajemníka OSN, aby každé tři měsíce zhodnotil plnění rezoluce.

Text je tak vyváženější, než byly rezoluce OSN v minulosti, což byl také argument několika zemí, které jej podpořily. I když tu páteční nemůže zrušit ani budoucí americký prezident Trump, v praxi má minimální dopad – je nezávazná a nelze ji Izraeli vnutit. Mohla by mu uškodit jen u Mezinárodního trestního soudu v Haagu, kde o jeho obžalobu kvůli osadám usilují Palestinci. Rovněž by mohla posloužit jako podklad k uvalení protiizraelských sankcí či nejrůznějším bojkotům. A bezpochyby zvyšuje tlak na Izrael a komplikuje mírová jednání, protože posílí neochotu Palestinců ke kompromisům.

Netanjahu se obává dalších dozvuků. Americký ministr zahraničí John Kerry údajně plánuje projev, v kterém chce stanovit parametry budoucího palestinského státu. Netanjahu se bojí, že by Kerryho podněty mohla stvrdit další rezoluce Rady bezpečnosti, která by pak bránila kreativním mírovým návrhům.

Pokud jde o americkou „zradu“, Netanjahu se Obamovi nemůže divit; o jeho rozhodnutí si doslova říkal. Nejmenovaný americký představitel uvedl, že premiér zašel v poslední době svými výroky a kroky podporujícími osadníky příliš daleko, stejně jako další členové jeho vlády, kteří vyzývají k anexi části Západního břehu a navrhují zákon o legalizaci nezákonných osad. Přesto je třeba znovu zopakovat, že osady nejsou „překážkou míru“, jak tvrdí rezoluce. Ehud Barak, který byl izraelským premiérem v letech 1999–2001, připomněl, že za jeho vlády se osady rozšiřovaly čtyřikrát víc než dnes a žádná západní země ani Palestinci nic nenamítali. Barak se ovšem na rozdíl od Netanjahu intenzivně snažil dosáhnout míru a se samosprávou neustále jednal.

Spojené státy navíc k osadám zaujímají konsistentní postoj a s jejich rozšiřováním nesouhlasili ani ti nejpřátelštěji naklonění prezidenti, třebaže většinu odsuzujících rezolucí vetovali. Naposledy nechal jednu projít Jimmy Carter v roce 1979, a dokonce i republikán Richard Nixon podpořil šest let předtím Rezoluci č. 338, která trvá na splnění požadavku stažení Izraele z území obsazených v roce 1967.

Nebýt zatvrzelého a vzdorného postoje Netanjahuovy vlády, k přijetí páteční rezoluce nemuselo dojít. Netanjahu tlačí Izrael do stále větší mezinárodní izolace, a jak ukazují jeho „odvetné“ kroky, svou politiku přehodnotit nehodlá. Bezhlavě kolem sebe kope a postavení Izraele jenom zhoršuje.