V době, kdy jsem usedl k psaní tohoto článku – středa 18/9 večer –, byly známé neoficiální, byť ne úplné (95 %) výsledky druhých předčasných voleb do izraelského Knesetu 2019. Psát cokoli dříve nemělo smysl.

Proč? Protože mám rád reálná, nikoli předpokládaná čísla. Něco, na čem se dá stavět. Třebaže, když v noci přicházely první údaje z exit polls, dalo se s jistotou tvrdit, že tyto volby nic nevyřešily. Děsivé slovo pat bylo na místě. Vinou politiků. Nemuselo by být, kdyby si politici sami kolem sebe nestavěli bariéry, kvůli nimž nemohou z výsledku úterních voleb vytěžit maximum.

Mluvím samozřejmě o pravicových politicích Izraele.

Ačkoli rozumím tomu, proč si jdou izraelští demokratičtí straničtí lídři po krku - nikterak se tím neliší od demokratických politických lídrů jinde ve svobodném světě -, jako přítele Izraele mě to trápí. Nejen lidsky, ale i „politicky“.

Neboť – a tady se dostáváme k mé představě dalšího politického vývoje – výsledek voleb, pakliže se rozdělení mandátů už zásadně nezmění, by znamenal jediné a relativně snadné řešení: širší pravicovou koalici – ovšem za předpokladu, že by neexistovaly výše zmíněné mezipartajní bariéry.

Nejprve ale ta čísla. Publikována byla 18/9 kolem 20:30 SELČ a zahrnují výsledky po sečtení 95 procent hlasů (zdroj: Web Jpost.com):

Zleva Modrobílí, Likud, arabský Společný seznam, Šas (náboženská strana), Izrael, náš domov (Liebermanova strana), Sjednocený judaismus Tóry (náboženská strana), Yamina (Nová pravice + Židovský domov + Tkuma), aliance labouristé & strana Gešer, Demokratická unie.

Formálním vítězem jsou tedy Modrobílí. Jejich lídra Gantze by měl prezident Rivlin pověřit sestavením vlády. Pokud by do stanoveného termínu nějakou (ale jakou?) většinovou koalici nezformoval, ke slovu by přišel Benjamin Netanjahu. Ten by měl úkol o poznání jednodušší: Likud (32 mandátů) + náboženské strany (obě 17) + Yamina (7) + Liebermanův Izrael, náš domov (8) by daly dohromady většinovou koalici o síle 64 křesel (ze 120). To sice není mnoho, ale jednalo by se o jasně profilovanou pravicovou vládu. Chtělo by to ovšem „maličkost“: aby náboženské strany souhlasily s původní dohodou o tom, že studenti ultraortodoxních učilišť budou absolvovat základní vojenskou službu (za podmínek v oné dohodě stanovených). Tato „maličkost“ ovšem žádnou maličkostí není, protože především kvůli této otázce se rozpadla předchozí vládní formace a jednání po dubnových volbách vedlo k těm nynějším.

Není to jistě jediná bariéra na pravé straně spektra, nicméně bariéra zásadní, která v konečném důsledku může vést k tomu, co je pro Izrael horší: pokus o vytvoření jakési vlády národní jednoty, čili politický hybrid. Mandáty by na to obě velké strany měly (Modrobílí 33 + Likud 32 rovná se 65; pokud by jejich politici přizvali ještě další partaje, měli by „superpohodlnou“ většinu), ovšem počet křesel je jedna věc a problémy s tímto řešením spojené druhá. Je to například otázka, kdo do funkce premiéra (zde se v úvahách analytiků objevuje termín rotace), dále „babišovský“ cejch Netanjahua – a vedle toho i zde existují obří bariéry, možná ještě větší než v rámci pravicového tábora.

Ať tak či onak, tyto volby spíše než řešení nabídly ve svém výsledku další bolehlav – a možná i jedno obecné poučení. Kdyby si politici s ohledem na budoucí spolupráci odpustili silné a často dehonestující řeči na adresu svých konkurentů, mohli být po volbách v poněkud konformnější situaci. Bojovat za voličskou přízeň urážením budoucího potenciálního partnera se nemusí vždy vyplatit a ne pokaždé přinese kýžené ovoce.

Možná se ale mýlím – a také proto nejsem a nemohu být politikem. Neboť idealisticky věřím, že alespoň minimální míra fair play patří nejen do života, ale také do politiky.

Na dálku přeji prezidentu Rivlinovi státnickou moudrost, neboť už dnes lze říci, že mu není co závidět.