Sedmatřicetiletý Paul Kealy přijel do Izraele z Britanie před deseti lety, usadil se v kibucu Nachšonim a od té doby zde poklidně žije se svou rodinou. Lépe řečeno, poklidně, spokojeně žil do minulého týdne – když jednoho rána se nečekaně probudil uprostřed reálné noční můry: našel se na listině lidí, po kterých pátrá Interpol, jako jeden z podezřelých vrahů teroristického vůdce Hamasu, Mahmuda el-Mabhuha v Dubaji. Atentátníci se totiž dostali do Dubaje pomocí falešných pasů, ty však obsahovaly autentické údaje izraelských (a také britských, irských a dalších) občanů. Ačkoli Paul Kealey (a dalších pět izraelských občanů), jejichž identita byla takovým způsobem odcizena, své pasy neztratili ani nepůjčili, v posledních měsících neopustili Izrael, žádný z nich nikdy nebyl v Dubaji a neměli ani ponětí o Mahmudovi el-Mabhuhovi a o atentátu proti němu.

Jak se dostala skutečná data Paula Kealeyho (a jeho druhů) do padělaných pasů atentátnků z Dubaje? Jako v každém podobném případě, Izrael oficiálně nepotvrzuje a ani nepopírá svou účast v akci. Proto zůstávají dvě možnosti: akce v Dubaji byla dílem buď izraelské tajné služby (Mosadu), anebo jiné tajné služby. Tuto druhou možnost nelze vyloučit. Palestinci – Hamas a Fatah – se vzájemně obviňují. V tomto případě vkládání jmen izraelských občanů do falšovaných pasů vypadá logicky, vždyť obrací pozornost na Izrael. Naproti tomu získat žádoucí údaje z dobře střežených izraelských archivů se zdá být těžko uskutečnitelným.

Druhá možnost je, že akci v Dubaji provedl Mosad. Avšak v tomto přápadě použití skutečných dat izraelských občanů (což jenom zbytečně přivádí pozornost na Izrael) může být asi jen důledkem časové tísně anebo přílišného sebevědomí – přesvědčení, že protivník není dost šikovný anebo způsobilý, aby objevil souvislosti. Přílišné sebevědomí i v minulosti občas charakterizovalo Mosad – například když byl Izrael nucen propustit šejcha Jasina po nezdařeném atentátu na vůdce Hamasu Haleda Mašala. Podle dávné izraelské satiry dva agenti Mosadu, kteří chtěli umístit odposlouchávací zařízení, se vrátili domů, protože se nedokázali dohodnout, zda mají spojit černou šňůru se zelenou anebo s modrou....

Kvůli falešným britským, irským a francouzským pasům je Izrael žádán o vysvětlení. Jeho londýnského a dublinského velvyslance si pozvali na ministerstvo zahraničných věcí. Tyto rozhovory byly samozřejmě bezvýsledné, vždyť diplomaté mohli vyjádřit pouze oficiální stanovisko a tím bylo, že neexistuje oficiální stanovisko. Tuto „hru“ však izraelské úřady nemohou hrát vůči svým vlastním občanům. Paul Kealy a jeho druhové, jejich rodinní příslušníci, žijí v neustálém nervovém napětí, obávají se „pomsty“, někteří se dočasně odstěhovali k přátelům, aby se zbavili dotěrných novinářů. Nemohou se vzdálit z Izraele, protože by je okamžitě zatkli - jsou na listině Interpolu. Izraelská policie by měla podniknout kroky, aby je z této listiny vymazali – ale zatím se nic neděje.

Otázka je, zda povinnost udržení identity je mezi občanem a státem vzájemná, anebo zda stát může svévolně, bez vědomí občana jeho identitu odcizit a svobodně s ní disponovat. Zdálo by se samozřejmým, že v právním státě identitu nelze odcizit – nebo snad jen v krajně extremních případech, i tehdy nikoli na základě svévolného rozhodnutí exekutivních orgánů, nýbrž jen na základě příkazu vyšších úřadů. Podle izraelského Haaretzu v dubajském případě o odcizení identity občanů nemohl rozhodnout nižší orgán než státní prokurátor a i on pro to potřeboval příkaz a souhlas předsedy vlády. Vzniká ovšem otázka: i když byl dán vyžadovaný souhlas – proč bylo odcizeni identity vůbec potřebné? Jakému účelu mělo sloužit?

Čili otazníků zůstává mnoho. Ve věci dubajské akce jsme se dostali až sem. A tato historie ještě zdaleka není u konce.

Tel-Aviv