Úvahy a postřehy z izraelského volebního boje v roce 2015

Dne 17. března musí izraelský volič rozhodnout, kdo ho má v nadcházejícím roce zastupovat. Je to napínavé - kdopak se tak asi do toho tradičně rozhádaného Knesetu dostane? Zatím stranám stačilo dosáhnout dvou procent, teď poprvé musí partaj, která chce zaujmout místo v parlamentě, získat ve volbách 3,25 procent hlasů. Senzace by byla, kdyby úřadující premiér Netanjahu ve volbách propadl; je ovšem sporné, zda by se tím na politice Izraele skutečně něco změnilo.

Je naprosto zřejmé, že není k dispozici nikdo, kdo by mohl Benjamina Netanjahua nahradit. Takže při nejnovějším volebním boji v Izraeli jde nejspíš hlavně o to, úřadujícího ministerského předsedu zdiskreditovat - ukázat, co pokazil a co mu chybí. K tomu má posloužit jak válka, kterou loni v létě vedl proti Hamásu, tak celková bezpečnostní situace a zvláště nešvary v sociální oblasti.

Likud jde do toho ovšem zuby nehty, což vede k tomu, že volební slogany jsou stále méně věcné a stávají se z nich politické „rány pod pás“. Ke slovu se hlásí různé karikatury z původně nacistického antisemitského plátku „Herr Stürmer“, a sice v němčině ovšem hebrejskými písmeny, a rovněž tak starý známý Žid s obrovským orlím nosem, který za eura udělá všechno - neboli dnes sebe i svůj národ zaprodává zájmům Evropanů. V jedné volební reklamě se ptají bojovníci Islámského státu: „Kudy se odtud jede do Jeruzaléma?“ A drzá odpověď zní: „Doleva!“ – Jako by v tom, co se týká islamistů, nebyli Izraelci zajedno nebo jako by vítězné tažení radikálních muslimů patřilo k tématům volebního boje.

Nelze se zbavit nejasného dojmu, že u toho všeho už dávno nejde o obsah, nýbrž jen o házení blátem po oponentovi v naději na získání hlasů. Například se divoce diskutuje o tom, co se stalo se zálohami za lahve, které nechávala paní Netanjahuová odstraňovat po manželových recepcích. Nebo kolik smí premiér se svými hosty na účet daňového poplatníka sníst pistáciové zmrzliny. A - ach jo - co prý to má znamenat, když rabín, jehož si pro parádu pěstuje vysloveně sekulární strana Ješ atid, ve svém bytě (tak přepychovém, že to přesahuje všechny meze) pózuje filmařům pro šot v těsných džínách po svém kolosálním zhubnutí.

Snad se ke Svaté zemi hodí víc, když se rabín Ovadja Josef, zesnulý v říjnu 2013, zjeví ve snu jednomu ze svých příznivců a slibuje mu, že se v nebi přimluví za toho, kdo bude volit ortodoxní sefardskou stranu Šas. Že se jeho následovníci kvůli volebnímu boji rozštěpili, takže možná nedosáhnou ani těch potřebných 3,25 procent, a že takové volební sliby jsou ve státě Izrael něčím naprosto protizákonným, vrchní rabín ze své nebeské perspektivy zřejmě zcela přehlédl. Během příprav na cestu do volební místnosti zbývá položit si v bolestných rozpacích otázku: Jedná se tu o „boj volební“ nebo spíše o „boj honební“? Za seriózní „volební boj“ to už rozhodně dávno považovat nemůžeme.

V polovině února se konečně přihlásila o slovo otcovská figura této politické „mateřské školky“: Re´uven Rivlin. Prezident státu žádá kandidáty (a to ne zcela neprávem), aby se soustředili na to podstatné: na ekonomii, na postavení menšin, bezpečnost, konflikt s Palestinci. Upozorňuje, že veřejnost přece touží po vizi, po naději. Izraelci „chtějí slyšet řešení. Přejí si vedení s takovou motivací, která má skutečný obsah a hodnotu, a které je schopno činit rozhodnutí.“

Problémem je pro účastníky volebního boje skutečnost, že jsou všichni v podstatných věcech do značné míry zajedno – nikdo však nemá ani pro jednu z palčivých záležitostí pohotové řešení. Navíc (téměř) všichni kandidáti, kteří mají vážnou naději na úspěch, už zastávali v uplynulých letech - neřku-li měsících - zodpovědná postavení, a měli tudíž možnost prokázat, nakolik jsou jejich recepty účinné.

V běžném životě se izraelští voliči potýkají především s hospodářskými otázkami. Všichni se shodují, že životní náklady jsou v Izraeli nestydatě vysoké a že je třeba zmenšit propast mezi chudými a bohatými. I nekonečná čekací doba v nemocnicích je záležitostí financí. Všem je jasné, že stát, který je víceméně státem sociálním, potřebuje peníze a že je teď nutno udělat vše pro to, aby nepřišel o investory. Nikdo si nepřeje, aby se mladá, kvalitně vzdělaná inteligence vystěhovala, a nikdo neví, jak by bylo možno se vzhledem k válce, která zuří všude kolem Izraele, v záležitostech obrany uskrovnit. Vysoký kurs šekelu by měl být vlastně příznakem hospodářského úspěchu, na druhé straně však velice ztěžuje vývoz izraelských výrobků a služeb do zahraničí se ziskem. Pokud jde o turistickou branži, je třeba upozornit na to, že dovolená v Izraeli je pro Evropany hrozně drahá, a že je tedy pro ně atraktivnější vyjet si jinam.

V židovském státě se nenajde nikdo, kdo by podporoval právo mulláhů v Teheránu na vlastnictví atomové bomby. Netanjahuovi jeho levicoví vyzývatelé spíše vyčítají, že v otázce Íránu selhal. Činí jej nepřímo odpovědným za to, že islámské republice už prakticky „stačí jen se rozhodnout, kdy tu bombu chce“. Také pokud jde o Hamás, vyčítá levice Bibimu, že byl příliš povolný a nepostupoval dost tvrdě. O Palestincích platí obecně jeden názor - zbavit se jich. Jenom nikdo neví jak.

Dobrým příkladem dilematu Izraelců je takzvané dvoustátové řešení. Prezident Rivlin se o něm před nástupem do úřadu, když byl ještě mužem politicky svobodným, vyjádřil kriticky. Podle politiků, jako je Naftali Bennet nebo Avigdor Lieberman, dohody z Osla zkrachovaly. Netanjahua však, jak se zdá, vyhnání Palestinců neuvádí zrovna v nadšení. O to zajímavější je příslušné stanovisko vůdce opozice a levicového vyzývatele Jicchaka Herzoga.

Ten dává zelenou úplnému oddělení. Zdůrazňuje, že společná městská infrastruktura a hospodářské propojení, voda, odpadní vody, elektronický prostor a boj s epidemiemi musejí zůstat pod společnou správou. Právě tak je nutno čelit společně teroru islamistů, stejně jako zvládat příliv uprchlíků z Afriky. Turisté mají mít podle Herzoga volnost pohybu. Mluví přitom o „nedílné správě města Jeruzaléma“ a o „mnoha izraelských osadnících, kteří budou žít v Palestině, avšak zůstanou izraelskými státními občany“. „Dva státy“ podle něj neznamenají, že by se „uplatnil podobný plán rozdělení jako v roce 1947“. Na otázku, kde při takovýchto představách zůstaly sny Palestinců, si může každý odpovědět sám.

Jediného Netanjahuova vážného protikandidáta a vůdce opozice Jicchaka „Bužiho“ Herzoga se dosud nikdo nezeptal, zda je vůbec schopen stát se šéfem vlády. To konstatuje Raviv Drucker v levicově liberálním deníku Haarec a hned sám strhává toto tabu: „Má Herzog na to, aby byl ministerským předsedou?“

Líčí úspěšného politika, který chce být s každým kamarád, zásady nezásady. Herzog prý celá léta proseděl jako ministr ve vládách Šarona, Olmerta i Netanjahua, aniž by byť i jen jediného ze svých vládních šéfů někdy natolik konfrontoval s vlastním názorem, že by to stálo za zmínku - což je v Izraeli, kde jsou diskuse v takové oblibě, doopravdy nápadné.

Reportér pracující pro televizní kanál 10 se ptá, zda by „Buži“ obstál, kdyby se ocitl pod tlakem. Připomíná přitom jeho povahu, která působí mírně hystericky, a také to, jak se Herzoga zeptali, zda by se zúčastnil nějaké televizní debaty bez Netanjahua. Kandidát na post premiéra prý nejprve přisvědčil, potom řekl, že ne, a nakonec se zdržel odpovědi. Tento syn šestého prezidenta státu Izrael Chajma Herzoga není na politickém jevišti své země nějakým nepopsaným listem. Drucker dospívá k závěru: „Kdo sní o tom, že Herzog bude evakuovat osadníky, podepíše s Palestinci nějakou konečnou smlouvu nebo se postará o zavedení ústavy, měl by se probudit.“

„Bužiho“ řečí je: „Ano, ale.“ Všechno chce vidět diferencovaně a nikomu přitom neublížit. Elegantně kolem sebe pohazuje čísly a působí tak jako člověk akademicky povolaný. Přesně ví, co „Bibi“, Bennet a Lieberman dělají špatně, a že prezident Palestinců Abbás je hodný, jenom žel neschopný něco prosadit a přitom nesesaditelný a nenahraditelný. Zásadně si je ale jist: řešením je kompromis! Všechno to je evropsky uvažujícím současníkům sympatické - a není to nijak nesprávné. Jenže na Blízkém východě to prostě nefunguje, ani ve vnitřní politice, ani v zahraniční.

Co dělat, ptá se Rogel Alpher v Haarecu, když většina izraelské veřejnosti podporuje budování osad, chce posílit náboženskou identitu židovského státu a odmítá dohodu s Palestinci, i kdyby výsledkem měl být společný stát? Alpherův závěr vyznívá v tom smyslu, že veřejné mínění utvářela dlouholetá Netanjahuova vláda a že ten, kdo je proti Netanjahuovi, musí konečně uznat, že patří k mizivé menšině. „Přestaňte obelhávat sami sebe!“ obrací se pisatel sloupku na krajany - a jen těžko lze rozeznat, zda se za tímto novinovým textem skrývá cynicky vítězný úsměv nebo zoufale sarkastický úšklebek.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz