Izraelci mají zájem na tom, aby strategická převaha židovského státu v rovnováze sil na Blízkém východě nebyla zpochybněna dodávkami amerických zbraní arabským státům. Oba odcházející šéfové vlád – americký prezident Bush a izraelský premiér Ehud Olmert – se při posledním setkání v Bílém domě v polovině listopadu radili o tom, jak zachovat odstrašující sílu Izraele. Bylo při tom též zmíněno, že Bushův dopis Arielu Šaronovi není pro Obamu závazný – patrně v souvislosti s Bushovým slibem, že s přihlédnutím k velkým osadám nelze od Izraele očekávat stažení do hranic z roku 1967.
Z hlediska Izraele je ovšem kardinálním problémem otázka jaderných zbraní na Blízkém východě. Různé otazníky vyvolává nejen nově proklamovaná americká ochota k rozhovorům v souvislosti s Íránem, ale i to, že perské vyzbrojování přilévá olej do ohně arabských nukleárních ambicí. Odstrašující potenciál Izraele spočívá v tom, že nepřiznal ani nepopřel vlastnictví jaderných zbraní a dosud se odmítá zavázat k jakýmkoli kontrolám v tomto ohledu. Hlavní obavou Izraele je, že by Obamova administrativa v úsilí o kontrolu zbrojení na Blízkém východě mohla nutit židovský stát, aby vyložil karty o svých skutečných zbrojních arsenálech.
Proizraelské postoje republikána George W. Bushe mladšího nebyly ovšem v Izraeli nikdy kvitovány jednoznačně kladně. Rovnice „evangelikální křesťané = stoupenci Izraele“ obsahuje příliš mnoho neznámých. A když John McCain nominoval aljašskou guvernérku Sáru Palinovou kandidátkou na post viceprezidenta, mnohým židovským voličům a především mnohým Izraelcům bylo jasné, že bezpečnostně-politické otazníky Obamovy představují daleko menší riziko než spektrum americké společnosti představované Palinovou: konservativní až úzkoprsé, zaměřené proti potratům a praktikované homosexualitě, a především trvale podezřelé z válečnických choutek a křesťanského misionářství.
To, že 77 procent amerických židů hlasovalo pro Afroameričana Baracka Obamu, vyhodnotil jeden z amerických komentátorů jako „hlasování pro náboženství amerických židů“, pro liberalismus. 90 procent amerických muslimů hlasovalo stejně, což sloupek v Bostonském Heraldu komentoval větou: „Chytří muslimové, hloupí židé.“ Až na to, že pojem „židovský volič“ je bez významu, protože Američané, kteří si říkají „židé“, jsou židy nanejvýš etnicky nebo nostalgicky, ale jinak se židovstvím či dokonce s Izraelem mají sotva co společného.
I kdyby však v předvolební kampani bylo na straně McCaina Izraelců sebevíc, izraelská média už tehdy odrážela docela jinou náladu. Po volbách se pak v průměrné izraelské společnosti dalo mluvit jen sotva a v médiích už vůbec ne o nějakém zklamání z Obamova vítězství. Dokonce i republikánům naklonění Izraelci byli po volbách zajedno: teď budeme muset nějak vyjít s novým mužem v Bílém domě.
Izraelský ministr vnitra Meir Schitreet nepředvídá se změnou vlády v USA žádné problémy pro Izrael. Izraelsko-americké vztahy jsou podle názoru kadimovského ministra nezávislé na tom, kdo je právě představitelem Bílého domu: „Máme tolik společných hodnot. Myslím, že každý prezident volený ve Spojených státech má k Izraeli dobrý vztah. Izrael je jedním z nejlepších spojenců USA na světě vůbec. Nezávisle na vládách mají obě země zájem udržovat přátelské vztahy – a na tom se nemůže nic změnit.“
„Každý vztah má přirozeně výkyvy nahoru i dolů,“ připouští Schitreet. „Ale naše očekávání od příštího prezidenta Obamy jsou vysoká. Obdivujeme jej, že už po dvou letech v Senátu byl zvolen prezidentem. To je fascinující. Z mého hlediska je to druhá americká revoluce. Když si člověk vzpomene, že ještě před pár desetiletími neměli barevní ve Spojených státech dokonce ani volební právo, uvědomí si převratnost této revoluce. My jsme ten volební výsledek s ostatním světem z celého srdce přivítali.“
Izrael sám je stále rychleji nasáván do víru vlastního volebního boje. Izraelský tisk ukazuje zájem o totéž, co zapůsobilo na designovaného prezidenta USA: o arabskou mírovou iniciativu, kterou kladně hodnotí izraelský prezident Šimon Peres. A rovněž o „hospodářský mír“, patřící k vizi opozičního vůdce Benjamina Netanjahu. Přitom zůstává zcela nepovšimnuto, že jeden z nich předpokládá co nejrychlejší rozdělení Izraelského území, zatímco druhý tento krok odkládá až do příchodu Mesiáše - a v mezičase chce rozvíjet hospodářství pod izraelskou svrchovaností. Rozdíl mezi oběma modely spočívá pouze v otázce, zda má vzniknout stát Palestinců, či nikoliv.
V období mezi americkými a izraelskými volbami by snad bylo nejlepší vyčkat, jak se prezident Obama postaví k věci v praxi. A pak se také nesmí zapomínat, že Benjamin Netanjahu – svého času označovaný za nekompromisního nepřítele Palestinců – je při zpětném pohledu premiérem, který Palestincům odstoupil nejvíce půdy. Jeho nástupce Ehud Barak, oslavovaný naproti tomu jako „holubice míru“, se krátce nato ukázal politikem, který se jako nikdo před ním pokusil srazit Palestince na kolena raketami a bombami. Na palestinských územích si tím vysloužil přezdívku „hadí muž“, který o míru řeční a válku praktikuje. Ostatně i při pohledu na osidlovací politiku zůstává skutečností, že izraelské osady na sporných územích rostly nejbouřlivěji, když vládní kormidlo třímali – ze západního hlediska – odpůrci osidlování, zatímco za „pravicových“ vlád se musely potýkat s největšími překážkami.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš