IZRAEL: Peres odešel, ale mír nepřichází
Ve věku 93 let zemřel symbol marných snah Izraele o mír
Politická kariéra Šimona Perese se táhne historií izraelského státu jako červená nit. Jako jedenáctiletý přišel do britské Palestiny v roce 1934. Brzy po založení státu začal spolupracovat s prvním izraelským premiérem Ben Gurionem a jako 29letý v roce 1953 se stal generálním ředitelem ministerstva obrany. V této funkci byl spoluzodpovědný za budování izraelské vojenské síly a obzvláště za utužování bezpečnostních vztahů s Francií. Podílel se na přípravě vítězné války proti Egyptu v roce 1956. V letech 1959 až 2014 vystřídal v izraelské politice všechny možné funkce, byl ministrem alespoň na deseti ministerstvech, byl úřadujícím premiérem a také prezidentem. Ve světě se Peres proslavil organizováním mírových dohod s Palestinci v Oslu a obdržením Nobelovy ceny míru. Mezi světovými osobnostmi druhé poloviny dvacátého století se sotva najde někdo, s kým by se Peres osobně neznal, a není mnoho pohřbů, na kterých by se sešlo více světových politických vůdců než na Peresově pohřbu, který je plánován na dnešek.
Simon Peres
Podle úsloví, že nikdo není doma prorokem, je Peresova popularita v Izraeli menší než ve světě. Do většiny funkcí, které Peres zastával, byl administrativně dosazen, a ve většině případů, kdy předložil kandidaturu ve volbách na veřejnou funkci, neuspěl. Byl například poražen ve volbách na úřad premiéra v letech 1977, 1981 a 1996. Úřadujícím premiérem se Peres stal z administrativních důvodů v roce 1977, kdy musel Rabin odstoupit z funkce, a v roce 1995, kdy byl Rabin zavražděn. V letech 1984-1986 sloužil po nerozhodných volbách jako premiér na základě koaliční dohody mezi politickými stranami. Proto se o Peresovi léta v Izraeli mluvilo jako o věčném poraženém, někdy se sympatiemi, někdy bez nich.
Peres se proslavil především jako organizátor dohod s Palestinci v Oslu, na jejichž základě byla teroristická organizace Jásira Arafata povýšena na mírového partnera Izraele a bylo jí umožněno se přesunout z 2000 km vzdáleného Tunisu do Ramalláhu, který je vzdálen 10 km od Jeruzaléma. Přes varování realistů tvrdili idealisté vedení Peresem, že když se teroristům dá území a zodpovědnost nad civilními obyvateli, přerodí se na normálně ekonomicky myslící lidi a upustí od terorismu. Když Arafat v projevech pro arabskou veřejnost vysvětloval dohody s Izraelem jako součást taktiky postupného oslabování nepřítele s cílem ho nakonec zlikvidovat, Peres reagoval: „Nesmíte věřit všemu, co Arafat řekne.“ Mírem oslněná levice nechtěla chápat, že po holocaustu je třeba věřit každému, kdo říká, že chce zničit Izrael. Po druhé intifádě v roce 2005, v níž zahynulo 1100 a zraněno bylo 8300 Izraelců, i většina idealistů včetně Perese uznala, že tudy cesta nevedla.
Na Peresově pohřbu bude každý, kdo něco znamená na poli světového míru, včetně Baracka Obamy, Billa Clintona, prince Charlese a dalších. Budou však chybět arabští politikové, z nichž by měl Peres největší radost. V tak dlouhém životě je místo pro chyby i zásluhy. Je paradoxní, že zatímco ve světě je Peres symbolem míru, v Izraeli je všeobecně uznáván hlavně za práci, kterou vykonal jako mladík ve své první funkci, kdy s pomocí Francie přispěl k budování izraelského jaderného programu a izraelského leteckého průmyslu – dvou důležitých faktorů pro přežití Izraele.