Podle oficiálně nepotvrzené, ale ani nepopřené informace izraelského deníku Haaretz premier Ehud Olmert palestinskému předsdovi Mahmudovi Abbasovi (Abu Mazenovi) předložil mírový návrh, podle kterého Izrael odevzdá Palestincům 93 procent území obsazeného Předjordánska. Hranice mezi Izraelem a palestinským státem by pak byla více-méně totožná s linií tzv. „Oddělovací zdi“, která probíhá na několika místech na východ od demarkační čáry z roku 1967 a přemísťuje na izraelskou stranu asi 8 procent území. Z toho asi jedno procento činí území arabské části Jeruzaléma, o jehož osudu se podle plánu má rozhodovat později. Tak jsme se dostali k 7 procentům, které by Izrael anektoval.

Izrael by za to Palestince odškodnil územím v okolí Gázy, jehož plocha by odpovídala 5,5 procentům území Předjordánska; kromě toho by se vytvořil asi 40 km dlouhý koridor mezi Gázou a Předjordánskem, jenž by sice byl pod izraelskou suverenitou, ale palestinskou kontrolou a kterým by se Palestinci mohli volně pohybovat. Koridor by Palestince odškodnil za rozdíl mezi 7 procenty Izraelem anektovaného území a 5,5 procenty Palestincům odevzdaného území.

Třebaže Palestinci návrh neodmítli jednoznačně, označili ho za nedostatečný a nespravedlivý. Jsou ochotni uvažovat o výměně nejvýš 2 procent území, a to výlučně podle zásady 1:1. Nepřijímají návrh, aby se o Jeruzalému a řešení problému palestinských uprchlíků jednalo až v dalším stadiu rozhovorů. Naproti tomu Olmert kvůli odporu koaliční ultra-ortodoxní strany Šas a jiných nacionalistických kruhů nyní není s to vést věcná jednání o Jeruzalému. Pokud jde o uprchlíky, podle izraelského stanovista by je měli usadit – s mezinárodní pomocí – na území palestinského státu. Olmert popřel, že by byl nabídl, že také Izrael přijme 20 tisíc uprchlíků.

Podle názoru odborníků by stačila anexe (anebo výměna) dvou procent obsazených území, aby se 75 procent obyvatel židovských osad dostalo pod izraelskou správu; bude-li Izrael anektovat 7-8 procent území, dostane se pod izraelskou správu jen o 10 procent víc osadníků. Naproti tomu – jak vysvětlil bývalý vojenský velitel oblasti v izraelské televizi – bude-li hranice sledovat linii „Oddělovací zdi“ (čili Izrael bude anektovat 7 procent území), hraniční linie se tím prodlouží z 300 km na téměř 800 km. Je tedy zřejmé – řekl – že „sedmiprocentní anexe“ neslouží strategickým anebo bezpečnostným potřebám, nýbrž má vyhovět pouze požadavkům zájmové skupiny osadníků.

Návrh, přisuzovaný Olmertovi, se v hrubých rysech podobá mírovému plánu, který v roce 2002 projednávali v egyptské Tabě, a rovněž řešení, prosazovanému 250 izraelskými a 250 palestinskými veřejnými činiteli, známému jako „Ženevská výzva“. To není náhoda. Střízlivě uvažující Izraelci i Palestinci už dávno dospěli k názoru, že jediné reální řešení konfliktu je ta nebo ona verze zásady „dva národy – dva státy“, mezi kterými se hranice táhne více-méně podél demarkační čáry z roku 1967 – a že jediná alternativa je nekonečné vraždění a nepřátelství. Kdysi tuto ideu prosazovala především levice – činy premiera Šarona (než upadl do komatu) a nyní návrhy Ehuda Olmerta ukazují, že tuto myšlenku si osvojila i velká část izraelské pravice.

V roce 2002, v době jednání v Tabě, tehdejší premier Ehud Barak už neměl potřebnou většinu; Ariel Šaron ztratil vědomí než stihl pokračovat v politice, kterou začal prosazovat ústupem z Gázy; Olmert vznesl své návrhy, když (třebaže z jiných důvodů) už oznámil svůj úmysl rezignovat. Jak vtipně poznamenal jistý izraelský komentátor, smůlou izraelské politiky je, že premiéři objevují cestu k mírovému řešení, když už nemají možnost své úmysly uvést v život. A historická zkušenost ukazuje, že čím později se příležitosti využívají, tím se jejich uskutečnění setkává s většími nesnázemi. Podle rčení někdejšího izraelského ministra zahraničí Abba Ebana, „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost pro uzavření míru“. Že by se toto řčení vztahovalo nejen na Palestince?

Tel-Aviv