Díky zdi, plotu a výzvědné práci tajných služeb se Izraeli podařilo porazit vražednou Druhou intifádu a téměř neprodyšně uzavřít obsazená území před sebevražednými atentátníky. Zvládnout nejnovější vlnu teroru není tak snadné. Atentátníci jsou izolovaní jedinci a jednají „spontánně“, aniž by za nimi stála nějaká organizace. Jejich zbraněmi jsou auta, jimž dali funkci vražedných nástrojů, kuchyňské nože a pistole, jež lze na černém trhu sehnat bez problémů. Útok v synagoze je něčím zcela mimořádným a vzor pro podobná přepadení je možná třeba hledat někde úplně jinde; proto jeho odsouzení dalo najevo dokonce Turecko, Rusko i Bahrajn.

Večer po tragédii oznámil premiér Benjamin Netanjahu opatření, jež svědčí o bezradnosti a jejichž účinnost je sporná. Zničení domů teroristů má působit jako odstrašující prostředek. V pozadí je představa, že nejbližší rodinní příslušníci předem vědí o plánech svých synů, avšak nic proti hromadnému vraždění nepodnikají. Matka jednoho z pachatelů atentátu v synagoze opravdu „věděla“, že to její syn udělal kvůli domnělému zavraždění arabského řidiče autobusu, jenž podle shodného konstatování dvou patologů - izraelského a palestinského - ve skutečnosti zřejmě spáchal sebevraždu. Teprve později Palestinec rodině vyprávěl, že řidiče zavraždili „Židi“. Ničení domů bývalo obvyklým opatřením, ale nakonec Izraelci průzkumem zjistili, že je naprosto neúčinné. Proto se s tím před několika lety přestalo.

Dále ministerský předseda „nařídil“ tvrdší postupy a tresty za štváčství a zákaz štvavých organizací. Zde však má šéf vlády svázané ruce. Soudy mají v Izraeli naprostou svrchovanost a soudí podle platných zákonů. Vměšování vlády do soudnictví by znamenalo konec právního státu. Netanjahu též vyzval obyvatelstvo k „větší opatrnosti“. Kdo třeba jen nakrátko navštívil Izrael, ví, že nelze nikde „zapomenout“ tašku, aniž by okamžitě nenaklusali policejní pyrotechnici a „zneškodnili“ ji. Takhle „k opatrnosti vytrénované“ obyvatelstvo nemá žádná jiná západní země. Rovněž výzva nebrat spravedlnost do vlastních rukou může stěží zabránit takovým útokům, k jakému došlo v synagoze.

Izrael se „jako stát“ prý „vypořádá“ se „všemi teroristy a s těmi, kdo je vyslali“. I to je pouze krásné, avšak marné předsevzetí, pokud atentátníci jednají na vlastní pěst a někdo je při jejich běsnění zastřelí nebo těžce zraní. Nic nemůže odstrašit šílence, kteří jsou připraveni sami se vrhnout do náruče smrti.

Padl také návrh přeložit do Jeruzaléma více pohraničníků a dokonce tam umístit vojsko. Posílení pohraniční stráže nebo policejního oddílu má možná smysl, avšak nasazení vojáků by bylo problematické. Používat vojsko ve vlastním státě platí v demokraciích za tabu. Proto se tento návrh již setkal s kritikou.

A konečně se ministr vnitřní bezpečnosti Jicchak Aharonovič zmínil o tom, že by stálo za úvahu usnadnit získání střelné zbraně. V současnosti platí, že Izraelec smí pistoli s padesáti patronami legálně získat teprve po dosažení jedenadvaceti let a po absolvování psychologických i jiných testů. Mnoho Izraelců je již dnes ozbrojeno, například vojáci, příslušníci bezpečnostních složek nebo policisté. V některých případech měli ozbrojení Izraelci i bez oficiálního nasazení možnost teroristické útoky zastavit nebo jim předejít. Platí to i o přepadení v synagoze. Bez náhodného příchodu tří ozbrojených policistů by se nebylo podařilo zastavit atentátníky již po sedmi minutách. Bez jejich obětavého zákroku, který jeden policista zaplatil životem a druhý těžkým zraněním, by obětí bylo daleko více.

Ke zneužití legálně držené služební zbraně pro vraždění dochází poměrně velice zřídka. Zabránit se tomu dá stěží. Pokud je však výdej zbraní pod kontrolou, nemělo by ani toto opatření vést k masakrování Arabů na veřejné ulici.

© Ulrich W. Sahm
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz