Důležitým milníkem v předvolebním kalendáři bylo 15. září 2022. Toho dne do 22 hodin izraelského letního času musely politické strany, hnutí a aliance strany předložit Ústřední volební komisi své oficiální seznamy kandidátů.

Jakmile se tak stalo, partajní spektrum dostalo definitivní obrysy ve smyslu „kdo s kým a kdo samostatně“. Co je tím myšleno? Vedle stran, jejichž listiny žádné překvapení nenabízely, existovaly formace, u nichž jsme do poslední chvíle (někdy i doslova) nacházeli otazníky čekající na odpověď.

Začněme Duchem sionismu, který se doslova rozplynul. Partaj zformovali 27. července 2022 šéfka strany Yamina Ayelet Šakedová (úřadují ministryně vnitřních věcí) a předseda frakce Derech Eretz Yoaz Hendel (úřadující ministr komunikací) – aby se 11. září 2022 úspěšně rozešli. Tím strana de facto zanikla. A její dva hlavní představitelé? Zatímco Hendel boj o Kneset vzdal, Šakedová se vrátila „domů“. V krátkém čase (do 15. září - termín odevzdání kandidátních listin) se jí podařilo dosáhnout dohody se stranou Židovský domov, kde už v letech 2013 - 2018 působila. A není to dohoda ledajaká: Šakedová bude lídrem kandidátky, zatímco předseda Židovského domova Yossi Brodny se odsunul na druhé místo. Vyhráno ovšem nikdo z nich nemá. Také Židovský domov se v průzkumech zatím pohybuje hluboko pod prahem pro vstup do Knesetu; volební klauzule má v Izraeli hodnotu 3,25 procent.

„Politická turistika“ Ayelet Šakedová má ještě jednu pikantní souvislost. 30. srpna 2022 ji ještě jako šéfku Ducha sionismu překvapivě projevil sympatie Jonathan Pollard, odsouzený v roce 1987 v USA na doživotí kvůli špionáži pro Izrael. V roce 2015 byl podmínečně propuštěn a o pět let později se přestěhoval do Izraele. Pollard ve svém prvním vyjádření 30. srpna uvedl, že musí podpořit někoho, o kom ví, že bude sloužit Izraeli způsobem, který ochrání stěžejní zájmy a čest státu, čímž myslel Šakedovou. O několik hodin později ovšem změnil názor. Dospěl k závěru, že Šakedová odmítá odstranit Yoaze Hendela z kandidátní listiny Ducha sionismu a zavázat se k ustavení pouze pravicové vlády (myšleno té, kterou povede šéf Likudu Netanjahu); proto svoji dříve vyjádřenou podporu odvolal. (Yoaz Hendel je zásadním odpůrcem vstupu do koalice, v níž by figuroval trestně stíhaný Netanjahu, zatímco Šakedová by se tomu nebránila, pakliže by si to situace po volbách vyžádala.)

Pollardův jindy bystrý úsudek tentokrát do značné míry selhal. Šakedová se s Hendelem politicky rozešla, a to za necelých dvanáct dnů. V jisté nadsázce dodejme, že mnohem úspěšnější je Pollard ve vztahu k ženám (míněno ve vší počestnosti). V lednu 2022 zemřela jeho druhá manželka Esther, leč dlouho osamocen nezůstal. 15. září informoval web listu The Jerusalem Post o zasnoubení Jonathana Pollarda s vdovou a matkou sedmi dětí Rivkou Abrahams-Doninovou. Vzít by se měli asi za dva měsíce. Zajímavost: podle některých izraelských médií se dědeček Pollardovy snoubenky jako poddůstojník zpravodajského útvaru britské armády podílel na dopadení velitele vyhlazovacího tábora Osvětim Rudolfa F. Hösse.

Připomeňme, proč se vlastně 1. listopadu předčasné volby do 25. Knesetu konají. Technicky vzato proto, že vládnoucí široká koalice zahrnující osm stran ztratila nadpoloviční většinu. Po volbách z března 2021 měla tato „koalice změny“ neboli „AntiBibi“ (Bibi je přezdívka expremiéra Netanjahua) většinu 62 křesel ve 120členném Knesetu, ale od počátku bylo toto číslo pouze „papírové“. Poslanec Amichai Čikli ze strany Yamina tehdejšího premiéra Bennetta hlasoval hned po ustavení parlamentu proti vládě, tedy s národně-náboženskou pravicovou opozicí. To ještě zásadní problém nepředstavovalo: koalice měla stále 61 hlasů. O většinu přišla 6. dubna 2022, když poslankyně Idit Silmanová z Yaminy oznámila, že koalici opouští. Roli „stébla, které zlomilo velbloudovi hřbet“ sehrál Nir Orbach, „pro změnu“ opět z Yaminy, když následoval Silmanovou a stal se 13. června 2022 třetím stranickým rebelem. 29. června 2022 Kneset odhlasoval v třetím čtení (po dvou předchozích) své rozpuštění; datum předčasných voleb bylo stanoveno na již uvedeného 1. listopadu 2022.

Všichni tři zákonodárci Yaminy, Čikli, Silmanová a Orbach, přispěli k dosažení hlavního cíle pravicové národně náboženské opozice vedené Netanjahuem, kterým byl pád vlády Naftaliho Bennetta (toho dle koaličního ujednání nahradil do zformování povolebního kabinetu Yair Lapid) a zvídavého čtenáře by mohlo zajímat, zda za to byli nějakým způsobem odměněni. Odpověď zní: ano, byli.

Přesněji dva z této trojice, protože Nir Orbach oznámil, že v listopadu kandidovat nebude a na nějaký čas se z politického života stáhne. Před dalším budiž řečeno, že Benjamin Netanjahu jako předseda strany Likud má právo obsadit několik míst na kandidátce dle vlastního uvážení, přičemž o pořadí drtivé většiny jmen na listině rozhodují členové partaje v primárních volbách. A Netanjahu svého práva využil: Amichai Čikli byl zapsán na 14. místo a Idit Silmanová obsadila 16. místo. Jelikož podle všech průzkumů obsadí Likud po volbách minimálně 30 křesel v parlamentu, mají oba někdejší rebelové Yaminy vstup do Knesetu jistý. (Napadá mě: pokud by si toto přečetl Ivo Ištvan, mohl by zalitovat, že je státním zástupcem v ČR a nikoli státním návladním v Izraeli.)

CO SE PODAŘILO A CO NE
Ten bonmot je už obehrané klišé: sejdou se tři židovští politici a vzniknou čtyři politické strany. Je tím myšleno, že izraelská stranická politika je nepřetržitý sled diskusí, polemik, štěpení a opětného vytváření aliancí, ne vždy majících dlouhého trvání. V pravicovém opozičním táboře hrozilo, že náboženští sionisté a ultrapravicová formace Otzma Yehudit budou kandidovat odděleně – bylo na lídrovi opozice Netanjahuovi, aby je usmířil. Podařilo se, obě partaje sestavily společnou kandidátku.

Rozkol hrozil i u další formace netanjahuovského bloku, ultraortodoxního Sjednoceného judaismu Tóry UTJ. Ten je tvořen frakcemi Degel Hatorah a Agudat Jisrael. Spor se týkal obsahu učebních osnov studentů náboženských škol. V principu jde o to, že ne všichni politici UTJ jsou ochotni výměnou za plné státní financování souhlasit s vyučováním také „státních“ předmětů – hebrejštiny, angličtiny, matematiky a další nenáboženských. Podle jejich mínění taková náplň výuky odvádí pozornost žáků od studia Tóry. Oponenti namítají, že bez nenáboženských předmětů nebudou studenti náboženských škol dostatečně připraveni pro praktický život a jejich uplatnění na trhu práce se zhorší. Také zde byl Netanjahu jako mediátor úspěšný. Oběma frakcím slíbil, že když sestaví vládu, budou všechny náboženské školy dostávat plnou finanční podporu od státu bez ohledu na to, zda vyučují státem nařízené povinné předměty či nikoli. Výsledek se dostavil: obě frakce v rámci UTJ předložily společnou kandidátní listinu.

A do třetice. Netanjahu zaznamenal pro svůj blok další úspěch, když přesvědčil duchovní vůdce strany Noam, aby partaj kandidovala nikoli samostatně, ale v rámci společné listiny Náboženští sionisté + Otzma Yehudit. Stalo se. Předseda strany Avi Maoz obsadil na kandidátce jedenácté místo. Dodejme, že jedním z hlavních bodů programu strany Noam (její slogan: Normální lidé v naší zemi) je boj proti právům LGBT komunity a proti snahám o destrukci rodiny.

Veškeré toto angažmá šéfa Likudu má jediný cíl. Posílení a stmelení národně-náboženského bloku, aby po volbách mohla vzniknout koaliční vláda s většinou v Knesetu; kabinet, jehož on by byl předsedou. Předvolební průzkumy ale ukazují, že Likud a jeho stávající partneři v bloku (ultraortodoxní strany, náboženští sionisté+ Otzma Yehudit + Noam) bez nějaké další pravicové formace na většinu nedosáhnou. Všechny ostatní strany, které mají šanci se do sněmovny dostat, jsou buď součástí bloku „AntiBibi“, případně mají pro Netanjahua a spol. nulový koaliční potenciál (jmenovitě arabská Společná kandidátka).

To co se povedlo Netanjahuovi na pravici, nezdařilo se premiéru Lapidovi na levici. Usiloval o to, aby labouristé vytvořili alianci a tedy společnou kandidátku s ultralevou partají Meretz. Zatímco Meretz byla této snaze do jisté míry nakloněna, šéfka labouristů Merav Michaeliová se striktně postavila proti. S poukazem na to, že výzkumy veřejného mínění neposkytují důkaz, že by spojení obou partají bylo přínosné a znamenalo volební zisk, tedy že by společná aliance obsadila v Knesetu víc křesel, než kolik tvoří součet obou, pakliže kandidují každá sama za sebe. Obě nakonec předložily Ústřední volební komisi samostatné kandidátní listiny.

DRAMA NA POSLEDNÍ CHVÍLI
Rozpory nejsou ovšem pouze v židovské části politického spektra. Těsně před termínem odevzdání kandidátních listiny udělali nepochopitelnou věc lídři Arabů. Z jejich aliance Společná kandidátka tvořené třemi stranami jedna vystoupila a oznámila, že půjde do voleb samostatně. Jde o krajně nacionalistickou levicovou stranu Balad, zatímco na společné listině zůstává levicový a nacionalistický Taal a komunisticky orientovaná partaj Hadaš. Všem třem dohromady předpovídaly průzkumy zisk pěti nebo šesti křesel v Knesetu. Bude zajímavé sledovat, jak se osamostatnění Baladu promítne do předvolebních preferencí a v účasti izraelských Arabů na volbách.