Čím bylo pro USA „jedenácté září“ [2001], tím je pro Francii „třináctý listopad“ - 13.11.2015. Západní média jej označují jako největší násilnou akci ve Francii od druhé světové války. Pro Izrael je nepřetržitou realitou „24/7“ – od slunka do slunka, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Rozhodně to sugeruje grafika, která obíhá na internetu a pod nadpisem „Paris 13/11“ ukazuje Eiffelovu věž, pod „New York 9/11“ hořící World Trade Center bezprostředně před jeho děsivým zřícením a pod „Israel 24/7“ izraelskou vlajku znečištěnou dýmem a špínou hrající až do ruda.

Na poselství této grafiky je pravdivé to, že atentátníci z „9/11“ a „13/11“ mají totéž ideologické pozadí, tutéž „DNA“ jako „nádor terorismu“, který nedopřává klidu židovskému státu Izrael. Žádný lék, chemoterapie ani ozařování zde dosud nic nepořídily. Tím, co palestinské muže i ženy všech věkových skupin strhává k nesmyslným, sebevražedným činům z nenávisti, není bída ani okupace, útlak ani nedostatek vzdělání; nikoli - je to nekompromisní náboženská ideologie, která stále více mladých lidí z celého světa vtahuje do své čarodějné moci. Do smrti je nevhání beznaděje, nýbrž naděje na svět, v němž se všichni podrobí islámskému právu šaría. Ve stále složitějším světě působí zvlášť přitažlivě jasné rozdělení na dobro a zlo, jednoduché pořádky a „akčnost“, o níž se nediskutuje.

Nároky tohoto reformního hnutí, které započalo v osmnáctém století vystoupením Muhammada ibn Abd al-Wahhába, znamenají pro Evropu ohrožení její kultury, právního řádu i podoby její společnosti. Počátkem dvacátého století vzniklo z wahhábitského islámu, který je státním náboženstvím Saúdské Arábie, egyptské Muslimské bratrstvo, jehož palestinskou odnoží je Hamás. Ve wahhábitské ideologii mají své kořeny též organizace jako Islámský džihád nebo al-Káida a všechny jejich frakce, od hnutí Boko Háram v Nigérii až po Džamá islámíja v Indonésii a Abú Sajjáf na Filipínách.

Pro židovský národ a jeho stát je toto vyhrocení islámu, které dnes rozhodným způsobem určuje dění daleko přesahující Blízký východ, ohrožením jeho existence. Hamás, který už můžeme v porovnání s Islámským státem možná označit jako „umírněný“, nebojuje pouze za ukončení okupace palestinských území Izraelem. Nejde mu jen o zničení státu Izrael a o skoncování se sionistickými ambicemi. Cílem, který Hamás vyhlásil, je vyhlazení židovského lidu v celosvětovém měřítku. Těžko bychom ostatně mohli soudit jinak, vezmeme-li vážně to, co charta Hamásu na konci článku 7 cituje pod titulem „Univerzalita Hamásu“ z jednoho hadísu jako Mohamedův výrok: „Čas [vykoupení] nenastane, dokud nebudou muslimové s Židy bojovat (a pobíjet je) tak, až se Židé začnou schovávat za skalami a stromy a ty budou křičet: „Muslime! Tady za mnou se skrývá Žid, pojď a zabij ho!“

Evropané a Američané sní o lepším světě, kde spolu všichni budou žít v míru bez ohledu na svou kulturu, náboženství a etnický původ. Evropa je až příliš přesvědčena o dobru v člověku a svých misionářských sklonů se dosud zřejmě doopravdy nezbavila. Západ si pořád ještě myslí, že jeho vlastní přesvědčení, způsob života a podoba společnosti jsou s konečnou platností určující pro veškeré lidstvo a že tomu tak bude i v budoucnosti.

Myšlení židovského národa hluboce určuje vědomí, že odjakživa existovali lidé, kteří si jej přáli zničit a zcela prakticky o to usilovali. Byli to nezřídka mocní tohoto světa, počínaje biblickým faraónem, který nechal všechny izraelské prvorozence předhazovat jako potravu krokodýlům. Že se Evropa tak jednoduše smiřuje s tím, že člen Organizace spojených národů - Írán - zcela oficiálně propaguje zničení jiného člena OSN – Izraele -, je z hlediska evropské mentality a hodnot prapodivné. Izrael se očividně nesmířil se skutečností, že má zapřisáhlé nepřátele a že musí žít v neustálém, stále se měnícím ohrožení. Uplynulé století dávalo židovskému lidu zas a zas na srozuměnou: když si nepomůžeme sami, nepomůže nám nikdo.

Proto lze při všech hrůzách, které šíří násilné činy, v izraelské společnosti tváří v tvář terorismu spíše než paniku a rezignaci pozorovat zarputilý vzdor. Život s terorem je alternativou k smrti na základě teroru. Mottem Hamásu je: „Milujeme smrt!“ A šestaosmdesátiletý Izraelec, který osobně zažil všechny vzestupy a pády židovského státu, tomu oponuje slovy: „Budeme žít!“ Svou zemi opustil pouze jednou: počátkem čtyřicátých let navštívil Bejrút. A jen jedinkrát v životě cestoval letadlem - z Tel Avivu do města Kirjat Šmona při výletu na Golanské výšiny. „Budeme žít!“ brumlá si dědouš vzdorovitě do ježatých vousů. K takzvané „intifádě nožů“ a současné situaci se nehodlá vyjadřovat. „Vylaď KolHaMusika (Hlas hudby),“ ukazuje na rádio, „tam dávají Mozarta a Bacha!“ Pak mu ale přece ještě jednou vytane na mysli Hamás: „Neexistuje kompromis mezi životem a smrtí. A my jsme se rozhodli pro život!“

Tento postoj charakterizuje život v moderním Izraeli. Cílem islamistů je Židy zastrašit. Proto vystupují Izraelci s výrazným sebevědomím.Teror má vnést zmatek do běžného života a ještě raději ho znemožnit: proto Izraelci zaměřují veškeré úsilí na to, žít dál co nejnormálněji. Teroristické výjevy mizí v co nejkratší době, zpravidla je místo útoku už druhý den v pořádku. Tam, kde si nárok na nadvládu činí teror a smrt, vzdává izraelská společnost zcela vědomě slávu životu. Dokonce i rodinní příslušníci předních islamistických teroristů z Pásma Gazy nebo zranění bojovníci, kteří přicházejí ze syrského pekla, nacházejí v Izraeli lékařskou pomoc na nejvyšší úrovni. Když palestinští muslimové svou teroristickou činnost zdůvodňují požadavkem, aby Židé zmizeli, požaduje izraelská společnost od vlády výstavbu nových osad - i když to západním diplomatům a plánovačům politiky kalí jejich „politické obzory“.

Evropané, kteří ve stínu třináctého listopadu hledají orientaci a oporu, by snad měli aspoň jednou vzhlédnout k Izraeli a povšimnout si, že v té zemi neexistuje pouze konflikt mezi Židy a muslimy, Izraelci a Araby. Po více než šest desetiletí je reálně existující sionismus především historií úspěšného soužití lidí nejrůznějšího zaměření. Více než dvacet procent Izraelců tvoří nežidé, mnozí z nich jsou Arabové a většina muslimové. Malý počet násilnických extrémistů může způsobit krveprolití, může - podle slov francouzského prezidenta - pustit „válku“ ze řetězu. Přitom by však mohl Izrael Evropanům traumatizovaným terorem zároveň posloužit jako povzbuzení, jako znamení naděje a důkaz, že soužití různých náboženských společenství, kultur a etnik je možné. Muslimští Arabové jsou dnes jako izraelští občané zastoupeni ve všech společenských vrstvách, ve všech politických stranách, na všech úrovních politiky a byrokracie. Mnozí muslimové dávají jako vojáci izraelské armády svůj život v sázku při obraně vlasti. Před několika lety dokonce arabský nejvyšší soudce odsoudil jednoho bývalého židovského státního prezidenta k několika letům vězení.

© Johannes Gerloff
Překlad: Ivana Kultová
www.wilberforce.cz

Grafiku zmíněnou v úvodu článku najdete na facebookových stránkách fotografa Inbala Mesiky.