Snažil jsem se porozumět tomu, proč někteří Židé oponují nedávno schválenému základnímu zákonu „Israel as the Nation State of the Jewish People“.

Díky novinářce Tereze Spencerové jsem se dostal k zajímavému textu Uriho Avneryho.

Tereza publikovala Avneryho článek „Kdo sakra jsme“ 6. srpna 2018 na svém blogu na webu Literárních novin. (Uri Avnery je izraelský žurnalista, bývalý poslanec tamního parlamentu a levicový propalestinský aktivista.)

Ve svém komentáři píše:

Existuje tedy izraelský národ? Jistěže ano. Existuje židovský národ? Jistěže ne.

A vysvětluje:

Židé jsou příslušníci etnicko-náboženského lidu roztroušeného po celém světě a patřícího mnoha státům a národům, se silným pocitem blízkosti vůči Izraeli. My v této zemi patříme k izraelskému národu, jehož hebrejští členové jsou součástí židovského lidu.

Má to svoji svéraznou logiku: nejsou-li Židé národem, nemůže být Izrael židovským národním státem.

Základní rozpor je v tom, že Avnery soudí, že židovský národ neexistuje – pouze národ izraelský. Židé jsou podle jeho výkladu „příslušníci etnicko-náboženského lidu“. A kdo jsou tedy izraelští Arabové? Také příslušníci etnicko-náboženského lidu? Tedy, logicky, nejsou národem. Neboť jsou také „roztroušeni po celém světě“ (nebo alespoň v jeho nemalé části) a tudíž „patří mnoha státům a národům“.

Tady tato teorie poněkud skřípe. Zkuste říci Arabům, a nejen těm, kteří mají izraelské občanství, že nejsou národem – a se zlou se potážete. Kromě toho, proč se bezpočet izraelských Arabů považuje za Palestince (příslušníky „palestinského“ národa) a málo z nich volá po tom, aby byli vnímání jako příslušníci „izraelského“ národa?

Protože je to přesně obráceně. Neexistuje „izraelský“ národ, ale národ židovský.

V českém překladu/1/, izraelské Deklarace nezávislosti 1948 je použit výraz „židovský národ“ šestkrát (nepočítám slovní spojení „židovský lid“). Izrael byl vytvořen jako stát židovský a jako takový existuje sedmdesát let. Je pravda, že po celou dobu se bez základního zákona, který by tuto skutečnost právně zakotvoval, obešel. Letos musel tuto „ústavní“ mezeru zaplnit. Důvodem je pokračující neochota Arabů zmíněný fakt uznat a respektovat. V tom jsou mohutně podporováni aktivisty jako Uri Avnery. S nadsázkou lze tedy říci, že nový základní zákon vznikl také kvůli němu.

Závěrem dvě poznámky. Nevím, jak by se Egypťanů zamlouvalo, kdyby někdo hlásal:

Existuje egyptský národ? Jisteže ano. Existuje arabský národ? Jistěže ne.

A co je mnohem významnější: příště by mohla Tereza Spencerová dát na svém blogu prostor někomu z izraelské krajní levice, aby nám vysvětlil, kdo jsou vlastně ti Palestinci.

Arabové žijící v Předjordánsku a v Pásmu Gazy? Anebo také Arabové izraelští? A co Židé žijící v Předjordánsku, to jsou také Palestinci? Že tam žádní Židé nemají co pohledávat? Ach so, to už tady jednou bylo. Že by moderní varianta na „Judefrei“?

A konečně - co Židé v Izraeli, kteří také žijí na teritoriu bývalého britského mandátu Palestina. To nejsou Palestinci?

Tak o kom tu vlastně mluvíme?

NEJLEPŠÍ ODPOVĚĎ

Uri Avnery se ve svém článku ptá:

Uvědomujeme si, že mír s Araby, obzvláště s Palestinci, je nejdůležitějším úkolem současné generace?

Položil si někdy otázku, jestli o to ti Arabové vůbec stojí? A zda akceptování „izraelské“ národnosti vůbec něco vyřeší? Není problém někde jinde?

Čirou náhod přišla odpověď, která mnohému napoví, až z dalekého Bangkoku. V thajské metropoli se v těchto dnech koná juniorské mistrovství světa v bojovém sportu muaythai (thajský box). V kategorii 16-17let/57 kg soutěží jistý Amit Zeid Mdah, reprezentant Izraele.

Není to Žid, není to sionista. Patří k drúzské komunitě, jejíž představitelé vedou poměrně masivní kampaň proti základnímu zákonu o Izraeli jako národním státě židovského lidu.

Drúzy můžeme označit jako jednu z muslimských denominací.

Možná právě Mdah by mohl být dobrým příkladem příslušníka toho, čemu Avnery říká izraelský národ. Jenomže mu to moc platné není.

Když v Thajsku po vítězství v osmifinále nad Mohamedem z Emirátů (10:9) postoupil do čtvrtfinále, zjistil, že nemá s kým bojovat. Jeho soupeř, Iráčan Jalal, odmítl nastoupil – neboť Mdah je reprezentantem Státu Izrael. Nic mu nepomohlo, že není Žid, že věří v Alláha, byť možná trochu jinak než muslimští Arabové – ale světový šampionát v thaiboxu snad není novodobým „kostnickým koncilem“, na němž by se řešily teologické otázky.

Prostě: Izraelec Mdah postoupil bez boje do semifinále, kde včera (7/8) podlehl Momunachunovi z Ruské federace 27:30.

Takže, pro pana Avneryho, Terezu Spencerovou a armádu jim podobných: vaše vývody týkající se arabsko-izraelského míru nefungují. I kdyby Izraelci ustoupili na samou hranici bezpečnostního rizika, udělali jakékoli územní koncese - odevzdali Arabům celé Předjordánsko a východní část Jeruzaléma (Pásmo Gazy už mají), nebylo by jim to nic platné. Jako nebylo nic platné Mdahovi, že není Žid, ale nepřekonatelně vadilo, že je Izraelec.

Takových Jalalů je v arabském světě víc, než si myslíme. Někteří dávají svůj odpor k existenci Izraele najevo nahlas, jiní ho skrývají ve své mysli. Ale je tam. A dokud tomu tak bude, mír v regionu nemá šanci. Taková je tamní realita.

****

/1/ Při přípravě článku jsem pracoval s textem izraelské Deklarace nezávislosti, který byl publikován na webu Moderní dějiny 10. 8. 2009.