Až 28. září 2007 zatkli izraelští vojáci v Šechemu (Nábulusu) 36letého teroristu Hajmana Zabena z jednotky Tanzim. Zaben je jedním z vrahů, odpovědných za krvavou smrt izraelských záložníků Vadima Norsiče a Josiho Avrahamiho na stanici palestinské autonomní policie v říjnu 2000.

Zaben je sedmnáctým člověkem, který byl v souvislosti s vraždami zatčen. Už v roce 2001 bylo uvězněno 15 mužů, včetně Azize Salhy, muže, který z okna policejní stanice ukázal rozvášněnému davu na ulici vítězoslavně své zakrvácené ruce.

Tragický příběh židovského přistěhovalce z Ruska Vadima se odehrál v atmoféře nenávisti, kterou vyvolala smrt dvanáctiletého Muhammeda al-Dury, jehož měli údajně zastřelit izraelští vojáci. Na severu Izraele si v osadě ruských Židů Agivě nikdo nepřipouštěl větší problémy. Žili přece poměrně daleko od všech přestřelek a házečů kamenů.

V rodině Norsičů měli dva syny - Michaila a Vadima, kteří se přistěhovali do Izraele před sedmi lety ze Sibiře. A Vadim byl čerstvě ženatý, a i když neměl stálou práci, naspořil si na svatbu s Irinou. A právě očekávali svého prvního potomka. Pět dnů po svatebním obřadu dostal Vadim jako voják v záloze povolávací rozkaz pro nástup do armády jako řidič.

"Když ráno odjížděl, prosila jsem ho, aby na sebe dával pozor," říká mladá vdova Irina. "Netušila jsem, ani v tom nejhorším snu bych si to neuměla představit, že už ho živého vidím naposledy..."

Bylo 12. října 2000 ráno, když se Vadim Norsič vydal svým autem a s dalším vojákem ke své jednotce na Západním břehu Jordánu. Rozhodli se, že si cestu zkrátí přes arabské město Ramalláh. Izraelští vojáci je pustili, protože si mysleli, že jedou jen do tábora asi sto metrů od kontroly. Vpustili je také o dva kilometry dál i palestinští policisté, kontrolující vjezd do Ramalláhu. Možná právě oni oznámili, že k Palestincům, kteří právě pochovávali jednu z obětí intifády, posílají vzácnou kořist a nástroj msty.

"Palestinci tvrdí, že oba naše záložníky zadržela pro nepovolený vstup a jako údajné vojáky tajných vojenských služeb Izraele, ale já tvrdím, že byli sprostě uneseni," říká mi Ron Chanan, bývalý pracovník Mossadu, který se před téměř šedesáti lety přistěhoval do Izraele z Ostravy. "Když je vlekli na policejní stanici, provázel je velký dav, který se brzy zvětšil a začal stanici obléhat."

Byl vyzván velitel místní policie a dvacet ozbrojených policistů a členů pořádkových sil.

"Když jsem přišel do budovy policie, uviděl jsem v kanceláři v prvním patře dva izraelské vojáky. Jeden měl na sobě vojenskou uniformu, druhý bílý nátělník a vojenské kalhoty," vzpomíná velitel policie. "Ani jeden z nich neuměl anglicky, já zase nemluvím hebrejsky, tak jsem jim dal posunky najevo, že je budeme chránit před davem."

Situace se začala policii vymykat zpod kontroly. Jestli to byla pravda nebo záměr, to se dnes už nedozvíme. Každopádně se ani jeden z palestinských ozbrojenců nepokusil vystřelit alespoň do vzduchu, aby dav vystrašil. Dav vtrhl do budovy hlavními dveřmi, mnozí útočníci vylezli okny. Brzy nato se jeden z nich ukázal v okně. Zvedl obě ruce nad hlavu a jásajícímu davu ukázal své dlaně zakrvavené krví Izraelců. Fanatický dav se nadšením roztančil, jako při náramné kratochvíli.

"Byla jsem právě nakupovat, když jsem se v obchodě s potravinami dozvěděla z rozhlasového vysílání, že Palestinci zajali a mučí dva izraelské vojáky," říká Vadimova žena Irina. "Zavolala jsem na Vadimův mobilní telefon. Dlouho ho nikdo nezvedal, pak jsem uslyšela něčí dech. Řekla jsem: To jsi ty, Vadime? Nikdo mi neodpověděl a ozval se obsazovací tón..."

Speciální oddíl palestinské policie dav nezvládl, oknem z prvního patra policejní stanice je Vadimovo polomrtvé tělo vyhozeno na chodník, kde se na něho sápe rozlícený dav. Ve slunci se leknou nože, jimiž Palestinci bodají Vadima. A ještě do něho kopají a bijí ho do hlavy a břicha tyčemi a vším, co jim přijde do rukou.

"Cítila jsem úzkost, že to byl právě Vadim, koho chytili," pláče Irina. "Zavolala jsem jeho matce, jestli o něm něco neví. Řekla mi, že ani jí se neozval. Telefonovali mu také z jeho jednotky, ale marně. Utěšovala jsem, že když nejsou o něm zprávy, že to je dobré znamení..."

"Snažil jsem se ho chránit vlastním tělem, ale neubránil jsem ho," brání se velitel policistů.

Brzy přišel o svoji budovu, kterou rozbořili Izraelci. Přišel i o svoji funkci, z níž ho odvolal sám Arafat za to, že nezabránil lynči. "Lidé mě kopali, bili, házeli po mně telefonem, faxem, křesly. Je to nepředstavitelné, co se v mé kanceláři dělo..." Šílený dav Palestinců pak zavlekl těla izraelských vojáků na hlavní náměstí, kde je pověsili a zapálili. Na druhý den byly zohavené pozůstatky vydány jejich jednotce.

"Někdo u nás zaklepal na dveře. Byl to izraelský voják. Aniž co řekl, bylo mi to jasné - tím zabitým vojákem byl Vadim," slzí Irina. Její švagr, Vadimův bratr Michail pokračuje za ni. "Voják se zeptal, kdo jsem. Řekl jsem, že Michail Norsič. Zeptal se, jestli je Vadim můj bratr. Pochopil jsem všechno. Ale přece jen jsem poprosil, aby řekl, že to není pravda. Objal mě a řekl, promiň, ale je to pravda."

O velkém štěstí může mluvit další izraelský voják. Major izraelské armády unikl v pondělí 27. srpna 2007 jen těsně dalšímu lynčování palestinskou chátrou, když omylem vjel do města Dženín v severním Samaří. Arabové, jakmile zjistili, že je Izraelec, jej začali kamenovat, donutili ho vylézt z auta a začali ho mlátit. Před smrtí jej zachránil zásah policie Palestinské správy. Palestinský policista zavolal pro pomoc a posily Izraelce zachránily. Byl v bezpečí převezen na přechod Džalame, severně do Dženínu, kde jej převzala izraelská armáda.

Ukázka z knihy Břetislava Olšera ,Krev na meči džihádu´

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz