To lze říci už teď, bez ohledu na vyznění války na dvou frontách, ve kterou se proměnily dva únosy jeho vojáků.

Je izraelská obrana oprávněná? O tom by nemělo být pochyb. Vždyť v obou případech - u hranice s pásmem Gazy a s Libanonem - nebyly napadeny okupační jednotky, ale vojáci státu, kteří na jeho území brání jeho mezinárodně uznanou suverenitu.

Je přiměřená? Tady se hodnocení rozchází. Pokud jde o samo vysvobození rukojmích, tak asi ne. Ale pokud jde o to hlavní pro bezpečnost země, o eliminaci raketové hrozby z Gazy (Hamás) i jižního Libanonu (Hizballáh), uvidíme možná brzy.

Podle počtu odpalovaných raket Hizballáhu lze posoudit, zda izraelské zásahy v Libanonu - proti odpalištím, zásobním skladům a přísunovým trasám včetně letiště v Bejrútu a dálnice z Damašku - projeví svůj účinek. Jinými slovy: zda se fanatikům ztenčí zásoby, podle odhadů činící až 13 tisíc kaťuší. Na to musíme čekat jako pasivní pozorovatelé, ale jiné věci se odehrávají tady a teď.

Z teroristy partyzánem

Izraelská mediální defenziva spočívá ve změně obrazu. Zatímco až donedávna byli Arabové těmi, kdo coby teroristé zabíjejí izraelské civilisty, a izraelští vojáci těmi, kdo tyto vrahy pronásledují a zneškodňují, dnešní zprávy skýtají jiný obraz. Arabové jsou těmi, kdo útočí na izraelské vojáky, a Izraelci těmi, kdo v odvetě zabíjejí arabské civilisty. Nutno přiznat, že tuto změnu strategie vymysleli lidé z Hamasu a Hizballáhu (nebo snad v Teheránu?) geniálně. Sebevražedné útočníky masakrující pasažéry v autobusech a mládež na diskotékách nahradila komanda přepadající a unášející vojáky. A výsledek se dostavil. Málokoho zajímá kauzalita, rozhodující je medializace. Pár příkladů pro ilustraci.

V červnu se britská BBC vypořádávala se závěry nezávislého panelu, který jí vytýkal zdrženlivost v používání slova terorista při zpravodajství ze svaté země. BBC vytasila dva protiargumenty. Za prvé je prý slovo terorista „velmi hodnotící soud“. A za druhé - i kdyby přijala doporučení panelu, jak se potom vypořádat s útoky na vojáky? Uplynul měsíc a máme to tu. Svého času obsadil Izrael pásmo v jižním Libanonu proto, aby zabránil útokům na své civilisty. Takže když nyní přímé útoky míří na vojáky, je to snad terorismus? V praxi nejde o tohle slovíčkaření. Jde o to, že dotyční vojáci představují zboží k výměně za skutečné vězněné teroristy, ale to už skoro nikoho nezajímá. Oč lépe zní výraz výměna zajatců - skoro jako mírové jednání.

V sobotních LN napsal libanonský novinář Hassan Ezzeddine příznačnou formulaci: „destruktivní jednání izraelského státu vůči civilním objektům v Libanonu“. Kauzalita se opět vytrácí. Jsou-li tyto objekty civilní a zároveň slouží milicím, které měly být podle dva roky staré rezoluce OSN č. 1559 již odzbrojeny, znamená to, že je Hizballáh využívá s vědomím libanonského státu. Pokud ne, tak nejde o objekty civilní, nýbrž ozbrojených milicí. Navíc izraelská letadla před útokem rozhazovala výstražné letáky, což vede k otázce: Je férovější cílená likvidace objektů, nebo cílená likvidace lidí? Hizballáh a Hamas se zaměřují na to druhé, navíc bez výstrahy civilistům.

Závažnější je, že stejnou logiku použila i EU ústy předsednického Finska: „Evropská unie je velmi znepokojena nepřiměřeným užitím síly ze strany Izraele v odpovědi na útoky Hizballáhu vůči Izraeli.“ Přiklání se tedy k postoji, jehož kořeny vidí izraelská historička Anita Šapirová v trendech z konce 60. let: „Je-li bílému muži přes třicet, musí něco dělat špatně. A ironií osudu jsou teď Židé definováni jako bílá většina.“

Evropský postoj k přiměřenosti obrany vysvětluje Steven Plaut, profesor univerzity v Haifě, takto: Ti, kdo žijí v klidu, určují pravidla války pro ty, kdo žijí v ohrožení. Zahyne-li při odvetě více Arabů než při původním útoku Izraelců, je odveta považována za agresi. Kdyby ale byla tato logika aplikována na druhou světovou válku, vyšli by z toho jako agresoři Američané a Britové - vždyť měli mnohem menší ztráty než Němci a Japonci.

Po lopatě to před lety řekl Opočenský: „Kdybych nežil těch deset let v New Yorku, ale v Praze, asi bych se zachoval jinak. Šel bych nevšímavě dál, nebo bych utekl. V Americe se lidi brání.“

Lidové noviny, 17. 7. 2006

Autor je redaktor Respektu