Že to nebude mít široká vládní koalice, která je u moci v Izraeli od loňských voleb, snadné, bylo jasné hned, sotva se ji podařilo sestavit. Zahrnuje, jak známo, pravici, střed i levici – a poprvé také arabskou stranu. Celkem osm partají. Teoreticky měla mít parlamentní většinu 62 mandátů (ze 120), které by byly na „pravo-levo-arabské“ škále rozloženy takto:

Centristé … 25

Pravice … 20

Levice … 13

Arabové … 4

Celkem … 62

Opozice:

Pravice … 52

Arabové … 6

Celkem … 58

Mnozí, včetně autora článku, podvědomě očekávali, že vzhledem k většinové středo-pravé orientaci vlády budou zdrojem koaličních neshod levicoví členové koalice – a samozřejmě arabská strana (Raam – Sjednocená arabská kandidátka, zatímco druhá formace, Společná arabská kandidátka, zůstala v opozici).

Věc byla ale od počátku komplikovanější.
Už při hlasování o důvěře vládě 13. června 2021 byl kabinet schválen rozdílem jednoho hlasu, a to poměrem 60 ku 59, přičemž jeden poslanec z arabské strany Raam se zdržel (Saíd al Harumi). Pokud správně počítáme, chyběl koalici jeden hlas (60 + Harumi + 1 = 62). Ten hlas patřil Amichaji Čiklimu ze strany Yamina premiéra Bennetta, který od počátku odmítl koalici na tomto půdorysu podpořit. Při hlasování o důvěře vládě byl Chikli proti, a proto měla 58členná opozice v tomto případě o jeden hlas víc. (Jak se později ukázalo, nejen v tomto případě: formálně koaliční poslanec Čikli hlasoval proti koalici více než 700krát.)

Je tedy zřejmé, že Bennettova vláda, která by se po rotaci v srpnu 2023 měla stát Lapidovou vládou, měla „rebelský syndrom“ ve své „DNA“ od samého počátku.

Amichaj Čikli byl prvním rebelem, nikoli posledním. Hlasováním proti vládě koalici oslabil (místo papírových 62 hlasů měla v Knesetu o jeden hlas méně), později byl oficiálně označen za přeběhlíka (což pro něj má osobní politické důsledky – nemůže v příštích volbách kandidovat za žádnou stávající stranu, pakliže sněmovnu neopustí, což se nestalo) a z Yaminy vyloučen.

Pak se objevila Idit Silmanová, taktéž z Yaminy. Letos v dubnu oznámila, že nadále nebude z politických a názorových důvodů hlasovat s koalicí (koalice prý „podrývá židovskou identitu státu a izraelského lidu“). Tím premiér Bennett ztratil v parlamentu křehkou většinu – poměr mandátů byl nově 60 hlasů koalice proti 52 pravicové národně-náboženské opozice + 6 hlasům Arabů + Čikli + Silmanová.

Pikantní na tom je, že Silmanová sloužila jako předsedkyně koalice (v některých západních parlamentech jde o post známý jako „whip“); jejím úkolem bylo dohlížet na hlasovací disciplínu koaličních poslanců.

Tím ale Jobovy politické zvěsti pro vládu nekončily.
V květnu se k rebelům připojila Ghaida Rinawie Zoabiová z levicové strany Meretz, čímž se Bennettova vláda stala menšinovou. A jak se ukázalo v pondělí 6. května nebyla jediná. Při hlasování o klíčovém zákonu týkajícím se platnosti izraelské legislativy v židovských osadách v Judeji a Samaří (více níže) vstoupil do pomyslného klubu koaličních rebelů Mazen Ghanaim z arabské partaje Raam.

Zákon zmíněný v předchozím odstavci je vlastně mimořádným legislativním opatřením, k němuž je zapotřebí říci následující.

Když Izrael obsadil v šestidenní válce historické regiony Judea a Samaří (Předjordánsko), neanektoval toto teritorium (tak jako později část Golanských výšin), ale ponechal jej jako tzv. sporné území, jehož konečný status určí budoucí mírová smlouva s Araby. Z toho ovšem plynulo, že Judea a Samaří zůstaly pod izraelskou vojenskou správou, kde platily jiné právní předpisy než v Izraeli (tj. uvnitř demarkační linie). Protože ale podle mezinárodních úmluv je Judea a Samaří nedílnou součástí území, na němž mají Židé právo se usídlovat (Balfourova deklarace a navazující legislativa mezinárodního práva), bylo po červnu 1967 nutné vyřešit dilematickou záležitost, totiž aby se na Izraelce v tzv. osadách vztahovaly izraelské civilní právní předpisy (trestní, občanské) a nikoli předpisy vydávané vojenskou správou, případně normy vycházející z jordánského práva (Jordánsko drželo toto území v letech 1948-1967).

Toho bylo docíleno schválením mimořádného zákona, který zajišťuje právní rámec pro Izraelce žijící v Judeji a Samaří; tato norma platí od roku 1967 a musí být každých pět let znovu v Knesetu schválena. Za normálních okolností to nebyl problém, neboť v izraelském parlamentu měla vždy zajištěnou dostatečnou většinu.

Letos je ovšem všechno jinak.
Zmíněný zákon v pondělí 6. června v prvním čtení neprošel. Poměrem hlasů 52 PRO a 58 PROTI. Reporty o výsledku hlasování sice na prvním místě hlásají, že zákon nepodpořili z koaličního tábora Zoabiová z Meretzu a Ghanaim z Raamu, a že hlasováni se nezúčastnila rebelka z Yaminy Silmanová, jakož i tři zákonodárci z Raamu, to ale nevystihuje celou pravdu.

Pokračování platnosti zákona, tolik potřebného pro zaokrouhleně 450 tisíc Izraelců žijících Judeji a Samaří, by mohlo být snadno schváleno, kdyby z něj pravicová opozice neudělala politikum. Ačkoli strany Likud, obě ultraortodoxní partaje Šas a UTJ i náboženští sionisté (dohromady mají 52 mandátů) tuto legislativní normu samozřejmě podporují, ruku pro ni jejich poslanci nezvedli, neboť se rozhodli doslova za každou cenu vystupovat (hlasovat) proti vládě, a to i v tomto závažném případě. Pokud by norma nebyla do konce června přijata, znamenalo by to pro obyvatele judských a samařských osad obrovské právní komplikace.

Likud a spol. měly hlasy na to, aby pomohly prodloužit tuto normu na dalších pět let. Nebylo to uděláno v naději, že nynější vláda padne, bude ustavena pravicový kabinet v čele s Netanjahuem a nové rozložení sil v Knesetu pak umožní platnost zákona prodloužit. Teoreticky to možné je: samotná pravice má v Knesetu většinu 72 křesel. Je to ale pouze teorie. Momentálně se spíše zdá, že Likudu a jeho spojencům se podařilo vylít s vodou z vaničky i dítě.

Co se bude dít kolem tohoto zákona dál, ukážou nejbližší dny.
Neschválení prodloužení platnosti zákona zajišťujícího právní rámec pro obyvatele osad v Judeji a Samaří nebyla jediná „jobovka“ uštědřená koalici během pondělního (6. 6.) jednání parlamentu. Druhou bylo neschválení Matana Kahany do funkce ministra pro náboženské záležitosti, resp. neschválení jeho opětného návratu do této funkce.

Kahana se poté, co byl v roce 2021 jmenován ministrem, vzdal funkce poslance Knessetu a na jeho místo postoupil náhradník. Tuto praxi umožňuje izraelská verze tzv. norského zákona, přičemž platí, že jakmile politik ministerskou funkci opustí, vrací se zpět do Knesetu a náhradník ze sněmovny odejde. Letos v květnu Kahana jako ministr náboženských záležitostí rezignoval, aby posílil pozici koalice v Knesetu: kvůli jeho návratu do zákonodárného sboru musel odejít náhradník Yomtob Kalfon vnímaný jako potenciální protikoaliční rebel.

Po tomto politickém manévru se koalice rozhodla, že se Kahana (který od rezignace na post člena vlády vykonává funkci náměstka ministra pro náboženské záležitosti) vrátí zpět do čela resortu, který prozatím řídí premiér Bennett. K tomu ale potřebuje souhlas Knesetu – a ten v pondělí nedostala. Pro návrat Kahany bylo 55 koaličních poslanců, proti 54 opozičních a rebelka Idit Silmanová. Tedy 55 ku 55 - a Kahana parlamentem schválen nebyl. Silmanová si tím ovšem koleduje o osud Čikliho: sílí hlasy, aby byla prohlášena za přeběhlíka (se všemi z toho vyplývajícími důsledky částečně zmíněnými výše v pojednání o Čiklim).

Otázka samozřejmě je, zda a jak koalice tuto krizi překoná. Také to ukáže blízká budoucnost.