29.3.2024 | Svátek má Taťána


IZRAEL: Kibucy včera a dnes

9.9.2009

První z kibuců Deganja na pobřeží Genezaretského jezera byl založen skupinou pionýrů v roce 2009, tedy před sto lety. V roce vzniku samostatného Československa existovalo na území budoucího Britského mandátu Palestina 29 židovských komunit, které se rozhodly pro životní společenství na základě spoluvlastnictví. Čechoslováci (ani Češi ani Slováci), jak se českoslovenští Židé sami s úsměvem nazývají, hráli při osídlování Palestiny důležitou roli, ať už zastupovali Židovský národní fond Keren haJesod, který kupoval pozemky a financoval kultivování země, nebo jako pionýři.

Mezi československými židovskými pionýry byly dvě hlavní skupiny: „Bibracha“, která vysušovala bažiny u Haify a připravovala tak budování přístavu a „Chevciba“, která se 1922 usadila v Bet Alfa na úpatí hor Gilboa. V roce 1927 navštívil československou kolonii Bet Alfa president Tomáš Garrigue Masaryk. Zajímal se o uvádění komunismu do praxe, o úspěchy v chovu krav a koní a vyjádřil potěšení nad tím, jak dobře vypadaly děti v dětském domě. Mimo jiné pronesl: „Tady v Palestině stojíme všude na historické půdě nebo na půdě, která se historickou stane.“ Několik let na to objevili osadníci Bet Alfy kousek od společné jídelny zbytky synagogy z byzantské doby. Archeologům se podařilo odkrýt nádhernou mozaiku, jejíž fotografie zaslala Hebrejská univerzita prezidentu Masarykovi jako památku na jeho návštěvu.

Před druhou světovou válkou měly kibucy spíš rodinný charakter. S třetí přivandrovaleckou vlnou po válce se rozrostly a zrodila se idea kombinovat zemědělství a průmysl. V době založení státu Izrael byla více než polovina všech vesnic kibucová, celkem 149. V 50. letech vznikly mezi kibucy rozpory kvůli marxistické ideologii. Narůstající nepřátelství Sovětského svazu vůči Izraeli, které vyvrcholilo podporou Egypta a Sýrie v Šestidenní válce, vyřešilo problém samo od sebe.

V kibucech se uváděl do praxe princip „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Členové kibucu „Chaverim“, ať už přátelé nebo soudruzi, pracovali všichni v rámci kibucu, bydleli v domcích, které patřily kibucu, jedli ve společné jídelně a pralo se ve společné prádelně. Kromě toho kibuc poskytoval zdravotní péči, staral se o výchovu a vzdělání dětí a nabízel kulturní programy. Jeho cílem byl všestranný rozvoj schopností vlastních členů. Ženy měly být osvobozeny od všech mateřských i domácích povinností a plně se zařadit do pracovního procesu. Svá miminka navštěvovaly na kojení. Děti bydlely v dětských domech, spíše domovech, a s rodiči se scházely na večeři ve společné jídelně a o volných dnech. Kibuc byl veden zvoleným výborem. Již v 70. a 80. letech začaly některé kibucy rušit povinnost spaní v dětských domech. V kibucu Gavrit, odkud pochází ředitelka telavivského úřadu Hnutí kibuců, Rivka Vilan, si rodiče vzali děti k sobě ze strachu až v Golfské válce 1990. Později přistavěli k domečku o 42 m2 další pokojík a děti se přestěhovaly k rodičům.

Před dvěma lety vyhrál na jeruzalémském filmovém festivalu hned tři ceny film Rana Tala „Děti slunce“. Jedná se o dokumentární film o životě v kibucech mezi léty 1930 – 1970, sestavený z mnohých amatérských záběrů a interviewů. Dnes už dospělí, kteří vyrostli v dětských domech, vypravují, že nazývali rodiče jmény, protože oslovení máma a táta bylo příliš buržoazní. Rodiče označovali děti podle názvu jejich skupiny. Ran Tal, který se sám narodil a vyrůstal v kibucu Bet haŠita v dolině Jezreel, říká: „Kdysi se kibuc považoval za ráj, dnes se démonizuje. Ale nebylo to ani nebe ani peklo, bylo to místo, kde se mnohé překroutilo.“

V 70. a 80. letech, v době inflace, se kibucy dostaly do hospodářské krize. Zemědělská produkce zdaleka nestačila pokrýt potřeby kibuců, které se velmi zadlužily. Modernizace v zemědělství, ale i ve společné kuchyni nebo prádelně snížila potřebu zaměstnanců, takže se i uvnitř kibucu objevila nezaměstnanost. Chaverim sice měli postaráno o střechu nad hlavou, odění a stravování, ale měli prázdné kapsy. Do konce 90. let kibucy opustilo na 50 000 mladých schpných lidí, kteří v rámci kibucu neviděli budoucnost, což bylo na třetinu členů. Kibucy „zestárly“. Ani státní pomoc je nemohla vytáhnout z krize.

Kibucům nezbylo než sestoupit s ideologických výšin komunismu a vydat se na půdu tvrdé reality. Doslova říkají mezi sebou: „Ploty se velmi snížily.“ Aby kibucy získaly své ztracené syny zpět, nabízejí možnost postavit si na bezplatném pozemku vlastní dům a umožňují svým členům pracovat mimo kibuc. Platy už jdou jen zčásti do společné kasy na uhrazení zdravotní péče, důchodů a komunálních služeb, ale většina zůstává rodinám. Je možné vybrat si prosperující kibuc a stát se nově jeho členem bez jakýchkoli závazků z minulosti.

Staví se nové čtvrti, jejichž obyvatelé nejsou členy, nýbrž „sousedy“, mají podíl na zdravotních a komunálních službách kibucu, ovšem nejsou spoluvlastníky v zemědělství nebo průmyslu, jak je tomu u řádných členů. Mnohé z kibuců se přeorientovaly na domácí i zahraniční turistiku, postavily rekreační chaty nebo hotely a vylepšily jídelnu a bazén. Postavily nové školní budovy, které slouží celému okresu. Jen jesle a školky zůstávají v rámci kibucu. Rodiče vyzvedávají své děti ve čtyři, jako velké množství pracujících matek v Izraeli, a rodiny žijí normálním způsobem. Starší děti mají povinnost si odpracovat určité hodiny, ať už v kravíně nebo při údržbě společných vozidel. I nadále se investuje do vzdělávání, kultury, zdravotnictví a péče o důchodce.

Nedá se popřít, že kibucy sehrály obrovskou roli v osídlování země a absorbování nových přivandrovalců. Mnohé z nich byly založeny v pohraničí a hrají důležitou roli v obraně státu.

Dnes existuje 270 kibuců, které jsou - kromě třinácti náboženských kibuců - sjednoceny v Hnutí kibuců. Hnutí s náboženskými kibucy spolupracuje a poskytuje jim různé služby, hlavně v oblasti kultury a zdravotní péče. Vizí hnutí současnosti je pokrokové prosperující společenství několika generací, pro něž hledá nové vůdčí osobnosti. Jak přetváření kibuců nakonec dopadne, se ještě neví.

Mé pohodlné kancelářské křeslo u počítače pochází z kibucu Tzora v oblasti Bet Šemeš. Patnáctiletý saxofonista Maajan, který vyrostl a žije v tomto „dnešním“ kibucu, odkud dojíždí na hudební gymnázium do Jeruzaléma, se strašně rád vrací do klidu a přírody domova. „V kibucu panuje svoboda pohybu nejen pro lidi, ale i pro psy,“ vypráví. Patnáct dětí z kibucu, s kterými chodil od první třídy do školy, zůstane jeho nejlepšími přáteli. Jeho dospělí bratři Tzoru opustili, ale oba se s rodinami zase vrátili. Na mou zvědavou otázku proč, odpovídá: „Kvůli dětem.“ I Dany Walter, dnes průvodce turistických skupin, vzpomíná jako na nejšťastnější roky svého života na čtyři léta 1958 - 1962, od čtrnácti do osmnácti let, které strávil ve škole a při práci v kibucu Ginosar u Genezaretského jezera. Také se tam cítil velmi svobodně. Z toho plyne, že není kibuc jako kibuc a nejsou rodiče jako rodiče. Je také jasné, že přísná komunistická forma kibucu na základě marxismu už se nevrátí.

© Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP

www.israelnetz.com