Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996IZRAEL: Kibucy včera a dnes
Mezi československými židovskými pionýry byly dvě hlavní skupiny: „Bibracha“, která vysušovala bažiny u Haify a připravovala tak budování přístavu a „Chevciba“, která se 1922 usadila v Bet Alfa na úpatí hor Gilboa. V roce 1927 navštívil československou kolonii Bet Alfa president Tomáš Garrigue Masaryk. Zajímal se o uvádění komunismu do praxe, o úspěchy v chovu krav a koní a vyjádřil potěšení nad tím, jak dobře vypadaly děti v dětském domě. Mimo jiné pronesl: „Tady v Palestině stojíme všude na historické půdě nebo na půdě, která se historickou stane.“ Několik let na to objevili osadníci Bet Alfy kousek od společné jídelny zbytky synagogy z byzantské doby. Archeologům se podařilo odkrýt nádhernou mozaiku, jejíž fotografie zaslala Hebrejská univerzita prezidentu Masarykovi jako památku na jeho návštěvu.
Před druhou světovou válkou měly kibucy spíš rodinný charakter. S třetí přivandrovaleckou vlnou po válce se rozrostly a zrodila se idea kombinovat zemědělství a průmysl. V době založení státu Izrael byla více než polovina všech vesnic kibucová, celkem 149. V 50. letech vznikly mezi kibucy rozpory kvůli marxistické ideologii. Narůstající nepřátelství Sovětského svazu vůči Izraeli, které vyvrcholilo podporou Egypta a Sýrie v Šestidenní válce, vyřešilo problém samo od sebe.
V kibucech se uváděl do praxe princip „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Členové kibucu „Chaverim“, ať už přátelé nebo soudruzi, pracovali všichni v rámci kibucu, bydleli v domcích, které patřily kibucu, jedli ve společné jídelně a pralo se ve společné prádelně. Kromě toho kibuc poskytoval zdravotní péči, staral se o výchovu a vzdělání dětí a nabízel kulturní programy. Jeho cílem byl všestranný rozvoj schopností vlastních členů. Ženy měly být osvobozeny od všech mateřských i domácích povinností a plně se zařadit do pracovního procesu. Svá miminka navštěvovaly na kojení. Děti bydlely v dětských domech, spíše domovech, a s rodiči se scházely na večeři ve společné jídelně a o volných dnech. Kibuc byl veden zvoleným výborem. Již v 70. a 80. letech začaly některé kibucy rušit povinnost spaní v dětských domech. V kibucu Gavrit, odkud pochází ředitelka telavivského úřadu Hnutí kibuců, Rivka Vilan, si rodiče vzali děti k sobě ze strachu až v Golfské válce 1990. Později přistavěli k domečku o 42 m2 další pokojík a děti se přestěhovaly k rodičům.
Před dvěma lety vyhrál na jeruzalémském filmovém festivalu hned tři ceny film Rana Tala „Děti slunce“. Jedná se o dokumentární film o životě v kibucech mezi léty 1930 – 1970, sestavený z mnohých amatérských záběrů a interviewů. Dnes už dospělí, kteří vyrostli v dětských domech, vypravují, že nazývali rodiče jmény, protože oslovení máma a táta bylo příliš buržoazní. Rodiče označovali děti podle názvu jejich skupiny. Ran Tal, který se sám narodil a vyrůstal v kibucu Bet haŠita v dolině Jezreel, říká: „Kdysi se kibuc považoval za ráj, dnes se démonizuje. Ale nebylo to ani nebe ani peklo, bylo to místo, kde se mnohé překroutilo.“
V 70. a 80. letech, v době inflace, se kibucy dostaly do hospodářské krize. Zemědělská produkce zdaleka nestačila pokrýt potřeby kibuců, které se velmi zadlužily. Modernizace v zemědělství, ale i ve společné kuchyni nebo prádelně snížila potřebu zaměstnanců, takže se i uvnitř kibucu objevila nezaměstnanost. Chaverim sice měli postaráno o střechu nad hlavou, odění a stravování, ale měli prázdné kapsy. Do konce 90. let kibucy opustilo na 50 000 mladých schpných lidí, kteří v rámci kibucu neviděli budoucnost, což bylo na třetinu členů. Kibucy „zestárly“. Ani státní pomoc je nemohla vytáhnout z krize.
Kibucům nezbylo než sestoupit s ideologických výšin komunismu a vydat se na půdu tvrdé reality. Doslova říkají mezi sebou: „Ploty se velmi snížily.“ Aby kibucy získaly své ztracené syny zpět, nabízejí možnost postavit si na bezplatném pozemku vlastní dům a umožňují svým členům pracovat mimo kibuc. Platy už jdou jen zčásti do společné kasy na uhrazení zdravotní péče, důchodů a komunálních služeb, ale většina zůstává rodinám. Je možné vybrat si prosperující kibuc a stát se nově jeho členem bez jakýchkoli závazků z minulosti.
Staví se nové čtvrti, jejichž obyvatelé nejsou členy, nýbrž „sousedy“, mají podíl na zdravotních a komunálních službách kibucu, ovšem nejsou spoluvlastníky v zemědělství nebo průmyslu, jak je tomu u řádných členů. Mnohé z kibuců se přeorientovaly na domácí i zahraniční turistiku, postavily rekreační chaty nebo hotely a vylepšily jídelnu a bazén. Postavily nové školní budovy, které slouží celému okresu. Jen jesle a školky zůstávají v rámci kibucu. Rodiče vyzvedávají své děti ve čtyři, jako velké množství pracujících matek v Izraeli, a rodiny žijí normálním způsobem. Starší děti mají povinnost si odpracovat určité hodiny, ať už v kravíně nebo při údržbě společných vozidel. I nadále se investuje do vzdělávání, kultury, zdravotnictví a péče o důchodce.
Nedá se popřít, že kibucy sehrály obrovskou roli v osídlování země a absorbování nových přivandrovalců. Mnohé z nich byly založeny v pohraničí a hrají důležitou roli v obraně státu.
Dnes existuje 270 kibuců, které jsou - kromě třinácti náboženských kibuců - sjednoceny v Hnutí kibuců. Hnutí s náboženskými kibucy spolupracuje a poskytuje jim různé služby, hlavně v oblasti kultury a zdravotní péče. Vizí hnutí současnosti je pokrokové prosperující společenství několika generací, pro něž hledá nové vůdčí osobnosti. Jak přetváření kibuců nakonec dopadne, se ještě neví.
Mé pohodlné kancelářské křeslo u počítače pochází z kibucu Tzora v oblasti Bet Šemeš. Patnáctiletý saxofonista Maajan, který vyrostl a žije v tomto „dnešním“ kibucu, odkud dojíždí na hudební gymnázium do Jeruzaléma, se strašně rád vrací do klidu a přírody domova. „V kibucu panuje svoboda pohybu nejen pro lidi, ale i pro psy,“ vypráví. Patnáct dětí z kibucu, s kterými chodil od první třídy do školy, zůstane jeho nejlepšími přáteli. Jeho dospělí bratři Tzoru opustili, ale oba se s rodinami zase vrátili. Na mou zvědavou otázku proč, odpovídá: „Kvůli dětem.“ I Dany Walter, dnes průvodce turistických skupin, vzpomíná jako na nejšťastnější roky svého života na čtyři léta 1958 - 1962, od čtrnácti do osmnácti let, které strávil ve škole a při práci v kibucu Ginosar u Genezaretského jezera. Také se tam cítil velmi svobodně. Z toho plyne, že není kibuc jako kibuc a nejsou rodiče jako rodiče. Je také jasné, že přísná komunistická forma kibucu na základě marxismu už se nevrátí.
© Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP