Neviditelný pes

IZRAEL: Kibucy - když socialismus byl stejně důležitý jako Bible

23.11.2007

Všude na světě může být několik důvodů, proč se ředitel podniku, významný politik nebo třeba zdatná lékařka krátkodobě změní v kuchtíka či uklízečku. Vesměs jde o trapnou profesní degradaci.

V Izraeli však nemusí být tato záměna funkcí ničím potupným ani existenčním problémem, natož nucenými pracemi. Řeč je o obyvatelích izraelských kibuců, což jsou podnes existující vesnické komuny. Všechno zde mají společné, neví, co je to kriminalita, neznají drogy ani nezaměstnanost, netuší, co je to bezdomovec, ale místo výplat dostávají kapesné a ocitají se na rozpisech služeb ve společných stravovacích zařízeních.

Takže i na kibucníka, který je šéfem významného podniku, přijde řada a musí jednou Izrael 10týdně, většinou v pátek, do veřejné kuchyně kibucu, obléct si tam na pár hodin zástěru a škrábat brambory, rozdávat jídlo nebo umývat nádobí či podlahu v jídelně, aniž by se za něho musela rodina stydět. Nejedná se tedy ani o záměnu trvalou, natož výchovně potupnou. A to ještě tento ředitel, pokud chce žít v kibucu a dodržovat pravidla života v něm, je povinen do posledního šekelu odevzdat svůj plat do společné kasy, takže místo osmi tisíc šekelů, což je jeho měsíční příjem, dostane jen kibucnické kapesné ve výši asi patnácti stovek.

Své si u kuchyňských dřezů odpracovali i čeští Židé, kteří se před více než půl stoletím přistěhovali do Izraele a stali se kibucníky. Za třemi z nich jsem přijel do izraelské komuny Hachotrim nedaleko Haify. David Raz ze Znojma je v Izraeli už přes čtyřiašedesát let, Milan Maršík z Prahy a Fredy Wurzel z Ostravy o zhruba deset let míň. Měl jsem tu čest, že mě právě oni v tehdy ještě fungující společné jídelně obsluhovali...

„Chevrat Ovdim - Společnost pracujících. Tak se jmenuje izraelská organizace spojená s ústřední odborářskou základnou Histadrut, která sdružuje všechna družstva a kibucy. A slovo kibuc se z hebrejštiny překládá jako ´scházet se spolu´," slyším základní informaci.

První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu v severní části dnešního Izraele a jmenovala se Deganja - Chrpa. Kibuc založili ruští Židé a první dítě, které se zde v roce 1915 narodilo, byl pozdější generál a ministr obrany židovského státu Moše Dajan. Své jméno dostal na počest Moše Barského, člena kibucu, který byl zabit Araby, když bránil svého mezka.

Deganja měla dramatický osud. Během druhé světové války obsadila její domy německá armáda a osadníci museli žít v chlévech. Když stát Izrael napadly už v den jeho vzniku okolní arabské země včetně Iráku a na Deganji zaútočili syrští vojáci, její rodák a nyní velitel Hagany Moše Dajan vyzbrojil kibuc dvěma pětašedesátimilimetrovými děly, která komunu ochránila.

Izrael 11Kolektivní socialistické družstevnictví, dotované Židovským národním fondem i baronem Edmondem de Rotschildem, našlo mezi Židy v Palestině velký ohlas a začaly vznikat další kibucy. V roce 1926 to byl Migdal Eder - Ederská věž, jejímiž zakladateli byli iráčtí Židé, kibuc Mišmar Ha-Emek - Stráž údolí zase založili židovští přistěhovalci z Polska a osadu Kfar Baruch postavili Židé z Rumunska. V roce 1927 vzniklo hnutí Kibuc Hameuhad - Jednotný kibuc, které si dalo do vínku marxismus a celistvost Izraele.

Naproti tomu hnutí Chever Hakvucot - Kolektivní sdružení se charakterizovalo jako nemarxistické a nesocialistické. Mezi kibucníky, kteří byli bývalými ruskými revolucionáři, však převažovaly ideje Marxe a sovětské Rusko bylo považováno za ideologický základ pro jejich činnost v Palestině. Takovým bylo hnutí Kibuc Arci - Má země.

Stranou jakékoli politiky se držely náboženské kibucy sdružené v organizaci Hakibuc Hadati. Vznikly v roce 1935 a jejích asi šestnáct osad mělo přes dvacet tisíc obyvatel. V roce 1927 zahájil činnost Zemský kibuc čítající kolem osmdesáti komun s takřka 42 tisíci členy, kteří byli spojeni s levicovou Stranou práce země Izrael - Mapai, založenou v roce 1930. Jejím představitelem byl též první premiér Izraele Ben Gurion, jenž prohlásil: „Socialismus je pro Izrael stejně důležitý jako Bible!” Strana práce zaujala střídmou levicovou strategii, na rozdíl od marxistického hnutí Mladý strážce, prosazující vytvoření židovsko-arabského státu. V roce 1919 byla Židy na Blízkém východě založena Komunistická strana Palestiny.

Novodobý Izrael vznikl v podstatě jako slovanský stát ruského typu. První větší přistěhovalecké vlny přišly do Palestiny v sedmnáctém století. Jednalo se o zhruba deset tisíc Židů z Čech, Polska, Litvy a Ruska. Ruští Židé založili Židovský národní fond, aby mohli z jeho peněz na Blízkém východě zcela legálně nakupovat od místních Arabů pozemky pro další přistěhovalce.

V roce 1897 byla ve Vilniusu založena Židovská socialistická dělnická strana, jejímž cílem bylo nastolení socialistické vlády v Rusku. Když se jim to nepovedlo, vystěhovali se s tímto záměrem do Palestiny. V roce 1906 zde založili město Pahorek jara, dnešní největší město Izraele Tel Aviv, v němž žije asi tři sta tisíc Rusů. Prvním jeho starostou byl ruský Žid Meir Diesengof. O tři roky později, tedy osm let před VŘSR, vznikla v Palestině první socialistická komuna zvaná kibuc.

V roce 1903 založil ruský židovský socialista Menachem Ušiškin Federaci učitelů hebrejštiny v Palestině. O deset let později byla z jeho inciativy v Jeruzalémě založena Hebrejská univerzita. Ruští revolucionáři, Židé Žabotinský a Trumpeldor, vytvořili základ budoucí izraelské armády - Židovskou legii a Sbor sionských mezkařů. Toto vojenské uskupení se později přeměnilo v armádní celky Haganu a Palmach. Z podnětu Theodora Herzla a ruských Židů v čele s Chajmem Weizmannem se začalo poprvé mluvit o Židovské národní domovině v Palestině.

Během první světové války se židovské dělnické hnutí, v němž působili převážně ruštíIzrael 12 Židé, rozdělilo na dva proudy. Ha-Šomer Ha´cair - Mladý strážce - měl marxistickou, téměř komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po´alei Erec Jisra´el - Strana práce Izrael). Byla založena Rusy Berlem Katznelsonem a Ben Gurionem jako socialisticko-sionistická strana, prosazující ,konstruktivní socialismus´. Mapai pak s malými přestávkami vládl Izraeli až do roku 2001, kdy byl v jeho čele Ehud Barak.

V roce 1921 dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda - Dělnické legie, která měla být základem pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země. Židovské Hnutí společných kibuců má dodnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.

„V kibucích pracuje každý podle svých možností a dostává stejnou finanční odměnu formou kapesného," zasvěcuje mě David Raz do filozofie kibucnického života. „Život v této komuně znamenal ze začátku doslova boj člověka s přírodou a bažinami, s pouští i malárií. Nezřídka rovněž s Araby."

Říká se jim jako členům kibucu chaverové; mají právo volit výbor, který po všech stránkách řídí jejich život. Slovo chaver znamená v hebrejštině kolega, druh nebo kamarád. V období druhého Chrámu, tedy kolem roku 520 před Kristem, bylo toto pojmenování čestným titulem, udělovaným členům zbožné či učenecké skupiny Židů, později se tak říkalo počestnému ženichovi. Dnes se říká he-chaver - vyvolán k Toře - všem významným členům židovských organizací a poslanci jsou nazýváni chavrej kneset.

„Potřebovali jsme žít a přežít, hlavně udělat všechno pro to, abychom uhájili stát Izrael, takže nám nezbylo nic jiného, než se spojit se stejně postiženými repatrianty a založit vlastní společenství," říká David Raz. „A když někomu poslala bohatá teta z Evropy šicí stroj, používali jsme ho všichni. To samé platilo o rádiích, pračkách a jiných užitečných darech. Přepych jsme oželeli jako každý, kdo měl konečně vlastní střechu nad hlavou, i když zatím s prázdným obývákem."

Byli to oni, kteří vytvořili v Izraeli z vyprahlých pouští vinice plodící nejlepší víno, zasadili sady, v nichž se dnes ročně sklízí tisíce tun oliv, fíků, granátových jablek a banánů či datlí. Bez společného vlastnictví by to nešlo, bez komun by nebyl Izrael.

Izrael 13„Nebylo dost bytů, ani peněz na jejich vybudování; musely postačit společné ubytovny," připomíná někdo, když se usazujeme kolem stolu ve skromném obývacím pokoji v domku Fredy Wurzela, který nám jako hostitel nabízí kávu a vlastnoručně upečenou bábovku.

Věřili po tragických zkušenostech s holocaustem jen sami v sebe, tvrdili, že je Bůh zklamal, když dopustil vyvraždění šesti milionů Židů. Proto schází ve většině kibuců kostely, stejně ale rovněž bary a jiná rozverně zábavná zařízení, žalmy ze Starého zákona si ale tito uražení Židé četli každý den.

Kibucy se dají snadno rozpoznat, protože už z dálky připomínají životadárné oázy. Vlastně kdysi takovým zázrakem v poušti skutečně byly. Teď je zde spousta stromů, většinou olivovníků nebo jabloní, vinice a banánové plantáže, s plody obalenými proti vlivům počasí a nenasytnosti ptáků do modrých igelitů.

„Přišli jsme do nevlídného úhoru, postavili strážní věž, kolem ní stany a začali žít," směje se David Raz a i po letech kroutí nedůvěřivě hlavou. „Dřeli jsme, aby se nám něco urodilo a my měli co jíst. Nechápu, jak jsme tu bídu vydrželi..."

„Počátkem 50. let jsme dostali od Němců odškodnění za válečné útrapy," říká Fredy Wurzel. „Možná to bylo něco kolem tří tisíc marek na osobu. V kibucech byla ale podmínka, že kdo si ty peníze vezme, ten je musí všechny odevzdat do společného fondu. Nebo přestane být členem kibucu..."

„Drtivá většina ty marky skutečně odevzdala, jen pár chamtivých Čechů si je nechali a museli se odstěhovat do města, kde splakali nad výdělkem," krčí rameny Milan Maršík. „Zaplatili pár nájmů za byt a měli po reparacích, přitom tady bydleli skoro zadarmo..."

Osmého září roku 1952 odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za ztráty napáchané nacisty během II. světové války. Už od roku 1943 začaly židovské skupiny formulovat požadavky na poválečné vyrovnání, které bude zahrnovat odškodné v řádech miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (nemovitosti, umělecká díla, zlato), platby za otrockou práci a náhrady za ztráty židovských životů.

V roce 1945 Pařížská repatriační konference však tyto židovské požadavky ještě ignorovala. O šest roků později nicméně německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást břemene viny, k níž se musí Německo postavit čelem, nabídl určité sumy marek pro přeživším holocaust.

V Izraeli vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin vedl hnutí proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Izraelská vláda nicméně rozhodla o jejich přijetí.

Brzy také německé společnosti mimo jiné Volkswagen, Deutsche Bank a Daimler-Benz, které za války kořistily z otrocké práce židů, vytvořily fond na kompenzaci těchto pracovníků. V 90. létech bylo prokázáno, že v úsilí nacistů ukrást a poté skrýt židovský majetek byly zapojeny rovněž švýcarské banky. Po určitém dohadování i tyto banky souhlasily se vznikem fondu pro oběti holocaustu.

Strážní věže se v kibucech staly minulostí, místo nich jsou jen vrátnice u příjezdových cest, podél nichž stojí řady přízemních domků se zahrádkami. Žádné rozmařile Izrael 14přepychové vily s garážemi a okázalými bazény či rodinnými pýchami v podobě drahých limuzín a vozů pro nákupy paní domu, zato hodně zeleně, na okrajích těchto osídlení pole, sady, dílny a malé továrny, ale vcelku velká parkoviště hlavně pro turisty, kteří zde nacházejí levné ubytování.

A také jsou zde stojany pro kola. Ta se nezamykají. Ještě nedávno byly v Hachotrimu bez zámků i domky. Ještě nedávno to tak všechno bylo. Dnes už je vše úplně jinak.

Osady v Izraeli zavádějí diferencované platy. Původní myšlenka, podle níž všichni pracují bez mzdy na společném díle, se rozplývá. I v zahraničním tisku proběhla v těchto dnech krátká zpráva, že v Deganji, prvním kibucu, založeném právě před sto lety, se členové družstva rozhodli zrušit dosavadní úplnou komunu a zavést diferencované platy. Pro izraelskou společnost - zejména pro ty Izraelce, kteří v zemi žili už 40 až 50 let – to byl šok, jako by bylo pro Američany zavedení socialismu či pro křesťany kdyby jejich papež konvertoval na islám nebo kdyby se Židé vzdali obřízky a začali jist vepřové maso...

Kibuc znamenal zemědělské družstvo, ale vůbec ne podobné JZD, přesněji zemědělská komuna, v níž všichni pracují na společném díle a nikdo nebere plat, jenom skromné kapesné, a v níž se uskutečňuje heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Tato kdysi svatá pravda ale už neexistuje ani v kibucu Hachotrim, kde začali ,modernizaci´ tím, že zrušili společnou jídelnu a začali si doma vařit sami.

Už neexistují ani další činnosti. Jako když každý člen dostal koncem týdne ze společné prádelny dvě košile, jednu sváteční, jednu pracovní. Nebo že všichni jedli ve společné jídelně, děti spaly ve společných domovech, přicházely domů jen po pracovní době rodičů nebo vůbec ne a matky měly každý den ,hodinu lásky´, kdy si zašly do školy se s dětmi pomazlit. Ty tam jsou romantické doby, kdy první kibucy založili začátkem 20. století idealističtí přistěhovalci, stoupenci anarchistických a socialistických ideálů.

Snívali o tom, že síť kibuců se rozšíří po celé zemi, a Izrael se tak stane jedinou ideální, rovnostářskou společností. Vůdcové nejdůležitějších politických stran byli členové kibuců, kteří i jako poslanci parlamentu šli ostatním příkladem, zachovávali skromnost a střídmost, byli nepodplatitelní a zdálo se jim, že rozšíření jejich jednopokojového bytu v kibucu o půl pokoje je „zbytečný luxus“.

Kibucy se ale zadlužily, stát už jim nemínil dál půjčovat. Nastal konec těchto komun. Další sionistickou tradici zahalil soumrak. A aby toho nebylo málo zahájila odborová ústředna izraelského veřejného sektoru Histadrut 25. července 2007 v 6 hodin izraelského času celonárodní stávku. Reagovala tak na zatím neúspěšná mzdová jednání s vládou. Předseda Histadrutu Ofir Eini a ministr financí Ronnie Bar-On se sice sešli, aby se pokusili najít řešení, které by stávku odvrátilo.

Rozdíl v představách odborové ústředny a vlády o nárůstu mezd se však lišil o více než 10 procent. Zatímco ministr financí nabízel kvůli nízké inflaci jedno procento nárůstu mezd, Ofir Eini si trval na 10 procentech. Analytici ze Sdružení průmyslníků předpovídají, že generální stávka více než 600.000 odborářů bude stát izraelské hospodářství ve svůj první den 800 milionů šekelů (4 miliardy českých korun) a ztráty s každým dalším dnem porostou. Stávka veřejného sektoru ochromila práci vládních úřadů, letiště a provoz na železnici i nemocnice, které fungují jen v nouzovém režimu. Zemi tak vznikly obrovské škody, zejména v oblasti turistického průmyslu a obchodu.

Vyhozené peníze, které by se tolik hodily zadluženým kibucům...

Nepracovalo se na úřadech místní ani centrální úrovni, s výjimkou strategického resortu obrany. Nefungovaly pošty, soudy, ústřední banka - Bank of Israel. Zastavil se i provoz v přístavech. Ke stávce se připojili i zaměstnanci elektrárenských a vodárenských společností. V těchto odvětvím měla však stávka spíše symbolickou povahu, protože k zastavení životně důležitých dodávek nedošlo a zaměstnanci pouze omezili údržbu a některé další vedlejší činnosti.

Inu, soumrak izraelských kibuců nastal bez předchozího varování...

Fotografie. Autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz



zpět na článek