Stát Izrael si dne 29.5.2022 připomněl a oslavil padesáté páté výročí sjednocení Jeruzaléma. Jeruzalém a židovský národ jsou vzájemně propojeni. Po více než tři tisíce let hrál Jeruzalém ústřední roli v dějinách Židů, o níž nade vši pochybnost vypovídá Bible. Po celou, dva tisíce let trvající, diasporu nazývali Židé Jeruzalém domovem svých předků. To ostře kontrastuje se vztahem mezi Jeruzalémem a novými islamisty, kteří uměle navyšují vazby islámu na Jeruzalém.
Arabští politici, kteří ovládali Jeruzalém v padesátých a šedesátých letech minulého století, nezajišťovali žádnou náboženskou toleranci ve městě, které dalo vzniknout dvěma hlavním západním náboženstvím (judaismu a křesťanství) . To se změnilo po šestidenní válce v roce 1967, kdy Izraelci znovu získali kontrolu nad celým městem. Symbolicky bylo jedním z prvních kroků Izraele oficiálně uznat a respektovat náboženskou svobodu všech obyvatel Jeruzaléma. Avšak válka o kontrolu nad Jeruzalémem a jeho náboženskými místy trvá dodnes.
Terorismus palestinských Arabů se zaměřil zejména na Jeruzalém ve snaze znovu ovládnout hlavní město Izraele. Výsledkem je, že proměnili Jeruzalém, v překladu z hebrejštiny „Město míru“, v krvavé bojiště, a tím ztratili jakýkoliv právní a morální nárok podílet se na osudu města.
Jeruzalém, není „pouhým“ městem, napsal historik Sir Martin Gilbert. Zaujímá ústřední duchovní a fyzické místo v historii židovského lidu. Již více než tři tisíce let židovský národ vzhlíží k Jeruzalému jako ke svému duchovnímu, politickému a historickému hlavnímu městu, i když ho fyzicky neovládal. Během své dlouhé historie Jeruzalém sloužil a stále slouží jako politické hlavní město pouze jednoho národa – Židů. Jeho význam v židovské historii začal v roce 1004 př. n. l., kdy král David prohlásil Jeruzalém za hlavní město prvního Izraelského království. Davidův nástupce a syn král Šalomoun tam podle biblických textů postavil První chrám jako svaté místo k uctívání Všemohoucího Boha. O čtyři sta deset let poté co král Šalamoun dokončil stavbu Jeruzaléma, Babyloňané ovládli a následně zničili toto město a přinutili Židy odejít do exilu. O padesát let později perský král Kýros II. dovolil Židům vrátit se do Země izraelské a Jeruzaléma potom, co dobyl Babylonii. Prvním úkolem Židů bylo získat zpět Jeruzalém jako své hlavní město a znovu tam postavit novou svatyni, v dějinách známou jako Druhý chrám.
Jeruzalém byl víc než jen politické hlavní město Izraelského království. Byl to duchovní maják. Během období prvního a druhého chrámu Židé v celém království cestovali do Jeruzaléma třikrát ročně na poutě na židovské svaté dny Sukot, Pesach a Šavuot, dokud Římská říše nezničila Druhý chrám v roce 70 n. l. a neukončila židovskou suverenitu nad Jeruzalémem na dalších dva tisíce let. Navzdory tomuto těžkému osudu se Židé nikdy nevzdali svého pouta k Jeruzalému a Zemi izraelské.
Bez ohledu na to, kde Židé na celém světě celou tuto dobu žili, nikdy na Jeruzalém nezapomněli a modlili se směrem k Jeruzalému. Dokonce i dnes, ať už v Izraeli, Spojených státech nebo kdekoli jinde, židovská rituální praxe, oslava svatého dne a události životního cyklu zahrnují uznání Jeruzaléma jako základního prvku židovské zkušenosti.
Hluboké pouto židovského náboženství k Jeruzalému dokládají tato fakta:
Židé se v modlitbě vždy obracejí k Jeruzalému.
Archy (posvátné truhly), které uchovávají svitky Tóry v synagogách po celém světě, jsou obráceny k Jeruzalému.
Židé končí velikonoční seder každý rok slovy: „Příští rok v Jeruzalémě“, stejná slova se vyslovují na konci Jom kipuru, nejslavnostnějšího dne židovského roku.
Třítýdenní moratorium na svatby v létě připomíná prolomení jeruzalémských hradeb babylonskou armádou v roce 586 př. n. l. Toto období vyvrcholí zvláštním dnem smutku – Tisha B’Av (9. den hebrejského měsíce Av) – připomínající zničení prvního i druhého chrámu.
Židovské svatební obřady – radostné události, jsou poznamenány smutkem nad ztrátou Jeruzaléma. Ženich recituje biblický verš z babylonského vyhnanství: „Jestli na tebe zapomenu, Jeruzaléme, ať moje pravice zapomene na jeho lstivost,“ a rozbije sklenici na památku zničení chrámů.
Dokonce i řeč těla, o které se často říká, že o člověku mnohé vypovídá, odráží důležitost Jeruzaléma pro Židy jako lid a dokládá mnohem nižší prioritu tohoto města pro muslimy
Židé se modlí čelem k Jeruzalému a v Jeruzalémě modlí směrem k Chrámové hoře
Muslimové se modlí směrem k Mekce a v Jeruzalémě zády k městu, i při pohřbu se muslimové modlí k Mekce.
Dále je nutné zmínit, že Starý zákon zmiňuje „Jeruzalém“ 349krát. Sion, jiné jméno pro „Jeruzalém“, je zmíněno 108krát. Korán se o Jeruzalému nikdy nezmiňuje.
I když jiné národy ovládaly Jeruzalém, Židé si udržovali fyzickou přítomnost ve městě, přestože byli pronásledováni a zbídačeni. Před vznikem moderního sionismu v 80. letech 19. století byli Židé vedeni ideou náboženského sionismu, a z toho důvodu se navraceli do Izraelské země, kde se usadili zejména ve čtyřech svatých městech v Safedu, Tiberiasu, Hebronu a v Jeruzalémě. V důsledku toho Židé tvořili většinu populace města po generace. V roce 1898 židovská populace převyšovala všechny ostatní tři ku jedné. Židé tvořili 75 procent populace starého Jeruzaléma v tom, co generální tajemník Kofi Annan nazval „východním Jeruzalémem“. V roce 1914, kdy město spravovali osmanští Turci, tvořili Židé většinu 45000 z 65 000 obyvatel. V době izraelské státnosti v roce 1948 žilo ve městě 100 000 Židů, ve srovnání s pouhými 65 000 Araby. Před sjednocením měl „východní Jeruzalém“ pod kontrolou Jordánska pouhých 6 kilometrů čtverečních ve srovnání s 38 kilometry čtverečními na „židovské straně“.
Navzdory třinácti set let muslimské arabské nadvlády nebyl Jeruzalém nikdy hlavním městem žádné arabské entity, ani nebyl nikdy zmíněn v paktu Organizace pro osvobození Palestiny, dokud Izrael nezískal kontrolu nad východním Jeruzalémem v šestidenní válce v roce 1967.
Celkově lze úlohu Jeruzaléma v islámu nejlépe chápat jako výsledek politických požadavků ovlivňujících náboženskou víru.
Mohamed, který založil islám v roce 622, se narodil a vyrostl v dnešní Saúdské Arábii, nikdy nevkročil do Jeruzaléma. Spojení islámu s Jeruzalémem nastalo až roky po jeho smrti, kdy byly v roce 688 a 691 postaveny svatyně Skalní dóm a mešita al-Aksá, jejichž stavbu podnítily politické a náboženské rivality. V roce 638 dobyl Mohamedův nástupce, chalífa Omar Jeruzalém na Byzantské říši. Jedním z důvodů, proč chtěl Omar v Jeruzalémě postavit svatyni, bylo potvrdit nadřazenost islámu nad křesťanstvím a jeho nejdůležitějším svatostánkem, kostelem Božího hrobu.
Již po Mohamedově smrti nastal boj o moc uvnitř samotného islámu. Umajjovští chalífové sídlící v Damašku, kteří ovládali Jeruzalém, chtěli zřídit alternativní svaté místo, pokud by jim jejich rivalové zablokovali přístup do Mekky. To bylo důležité, protože hadždž neboli pouť do Mekky byla a zůstává dodnes jedním z pěti pilířů islámu. V důsledku toho postavili Skalní dóm a přilehlou mešitu, tzv. „náhradní Mekku“
Pro zvýšení prestiže „náhradní Mekky“ byla jeruzalémská mešita pojmenována al-Aksá. V arabštině to znamená „nejvzdálenější mešita“, ale má mnohem širší význam, protože jde o stejnou frázi, která se používá v klíčové pasáži Koránu zvané „Noční cesta“. V této pasáži přijíždí Mohamed do „al-Aksá“ na okřídleném oři doprovázeném archandělem Gabrielem, odtud vystupují do nebe na setkání s Alláhem, po kterém se Mohamed vrací do Mekky. Pojmenování jeruzalémské mešity al-Aksá bylo pokusem říci, že Skalní dóm byl právě tím místem, odkud Mohamed vystoupil do nebe, čímž připoutal Jeruzalém k Božímu zjevení v islámské víře.
Ovšem Jeruzalém nikdy nenahradil význam Mekky v islámském světě. Když v roce 750 padla dynastie Umajjovců, Jeruzalém se na tři sta padesát let až do křížových výprav propadl do neznáma. Během těchto staletí mnoho islámských míst v Jeruzalémě chátralo a v roce 1016 se Skalní dóm zřítil.
Přesto po třináct set let různé islámské dynastie syrské, egyptské a turecké nadále vládly Jeruzalému jako součást jejich celkové kontroly nad Zemí Izrael, kterou narušili pouze křižáci. Pravdou je, že za tu celou dobu žádná islámská dynastie nikdy neudělala z Jeruzaléma své hlavní město. V 19. století byl Jeruzalém tak zanedbaný islámskými vládci, že několik předních západních spisovatelů, kteří Jeruzalém navštívili, byli pohledem na něj nesmírně pohnuti a sepsali o tom svá svědectví. Například francouzský spisovatel Gustav Flaubert při své návštěvě Svaté země v roce 1850, kdy byla součástí Osmanské říše (1516-1917), napsal, že našel „všude ruiny“. O sedmnáct let později Mark Twain napsal, že Jeruzalém se „stal vesnicí chudáků“.
V roce 1880 tvořili Židé 52 procent populace Starého města ve východním Jeruzalémě a v roce 1914 stále obývali 42 procent Starého města. V roce 1948 bylo v Jeruzalémě 100 000 Židů a 60 000 Arabů. Společné jordánsko-izraelské sčítání lidu uvedlo, že v roce 1961 tvořili 67,7 % obyvatel města Židé. Letecký snímek z roku 1967 odhaluje pravdu o oblasti zvané „východní Jeruzalém“: nebylo to nic víc než přelidněné město obehnané hradbami s několika rozptýlenými čtvrtěmi obklopenými vesnicemi. Před sjednocením měl Jordánskem kontrolovaný východní Jeruzalém pouhých šest kilometrů čtverečních, ve srovnání s 38 kilometry čtverečními na židovské straně.
Ve skutečnosti se důležitost Jeruzaléma v islámském světě jeví evidentní pouze tehdy, když nemuslimové včetně křižáků, Britů a Židů dobudou a ovládají město. Pouze v těchto bodech historie prohlásili islámští vůdci Jeruzalém za své třetí nejposvátnější město po Mekce a Medině. To se stalo opět roku 1967, kdy Izraelci během šestidenní války v roce 1967 dobyli Jordánskem kontrolovaný východní Jeruzalém- Staré město. Je zvláštní, že Národní deklarace OOP, sepsaná v roce 1964, nikdy nezmiňovala Jeruzalém. Teprve poté, co Stát Izrael znovu získal kontrolu nad celým městem, aktualizovala OOP svůj manifest tak, aby zahrnoval Jeruzalém.
Po dobu devatenáct let měli Židé a křesťané a dokonce i muslimové žijící v Izraeli zakázáno vstoupit do svých svatých míst, a to navzdory příslibu Jordánska, že umožní volný přístup. Židé se například nemohli modlit u Západní zdi, křesťanským Arabům žijícím v Izraeli byl odepřen přístup do kostelů a dalších náboženských míst ve Starém městě a nedalekém Betlémě, rovněž pod jordánskou kontrolou. Během jordánské vlády nad východním Jeruzalémem vedly jeho restriktivní zákony na křesťanské instituce k dramatickému poklesu křesťanské populace ve svatém městě. O více než polovinu klesl počet křesťanské populace v Jeruzaléma a to z 25 000 na 11 000, taková situace je stejná všude v muslimských zemích na celém Blízkém východě, kde se nectí náboženská svoboda.
Teprve po šestidenní válce byla židovská čtvrť přestavěna a byl obnoven volný přístup na svatá místa. Za zmínku stojí, že posléze co Jordánsko anektovalo Judeu a Samaří („Západní břeh Jordánu“) v 50. letech 20. století, se ani jemu nepodařilo udělat z Jeruzaléma, které dnes Arabové považují za „třetí nejposvátnější místo islámu“, své hlavní město.
Když Stát Izrael po šestidenní válce v roce 1967 znovu sjednotil Jeruzalém, jedním z jeho prvních činů bylo poskytnout bezprecedentní svobodu vyznavačům všech náboženství. Izrael znovu sjednotil Jeruzalém jako jedno město v roce 1967 nato, co se Jordánsko připojilo k egyptské a syrské válečné ofenzívě a ostřelovalo židovskou část Jeruzaléma. Izraelští vedoucí představitelé slíbili, že město už nikdy nebude rozděleno.
Navzdory hanebnému zacházení se židovskou čtvrtí a Olivovou horou za jordánské nadvlády a přes to, že Arabové porušili svůj slib zpřístupnit všechna posvátná místa Židům a křesťanům, jedním z prvních činů, které Izrael podnikl po sjednocení města, bylo zaručit a chránit občanská a lidská práva všech občanů Jeruzaléma. To zahrnovalo nejen volný přístup ke svatým místům pro obyvatele všech vyznání, ale také představovalo bezprecedentní akt náboženské tolerance. Izrael udělil muslimským a křesťanským náboženským autoritám odpovědnost za správu jejich příslušných svatých míst – včetně muslimské správy nejposvátnějšího místa judaismu, Chrámové hory. Nakonec však Waqf, který má administrativní odpovědnost za Chrámovou horu, Jeruzalém nikdy nebyl arabským městem.
Arabští předáci nadále trvají na tom, že Jeruzalém je jejich město. Tento mýtus se používá k implementaci strategie vyrvat Izraeli částečnou kontrolu nad Jeruzalémem a učinit Jeruzalém hlavním městem „palestinského státu“. Jedná se také o součást dlouhodobé strategie palestinských teroristů o zničení židovského státu. To je jeden z důvodů, proč předseda OOP Jásir Arafat odmítl bezprecedentní izraelský návrh na mírových rozhovorech v Camp Davidu v roce 2000. Návrh se snažil vyřešit bezvýchodnou situaci ohledně statutu Jeruzaléma tím, že Arabům nabídl podíl na správě částí města. Posléze Arafat odhalil své skutečné postavení v prohlášení po summitu, které deklarovalo požadavek OOP na suverenitu nad Jeruzalémem včetně Chrámu Božího hrobu, mešit na Chrámové hoře, Arménské čtvrti, „a Jeruzaléma jako celku, celistvosti, celistvosti. .“
Palestinští Arabové udržují mýtus, že historicky existovaly dva Jeruzalémy – arabský „východní Jeruzalém“ a židovský „západní Jeruzalém“. Jeruzalém však nikdy nebyl arabským městem, Židé mají v Jeruzalémě většinu od roku 1870 a „východ-západ“ je geografické, nikoli politické označení.
Přestože sjednocení města proměnilo celý Jeruzalém v největší město Izraele a rušnou metropoli, i umírnění palestinští vůdci myšlenku sjednoceného města odmítají. Usilují o zabrání židovských posvátných míst včetně židovské čtvrti a Západní zdi, ke kterým nemají žádný právní ani historický vztah. Většina tohoto města je postavena na prázdné půdě poseté skalami kolem města, která byla posledních 40 let ve veřejném vlastnictví. S celkovou dnešní populací 591 400 je oddělení východního a západního Jeruzaléma stejně životaschopné a přijatelné jako představa opětovného rozdělení Berlína na dvě města.
Arabský nárok na Jeruzalém, židovské město podle všech definic, odrážejí mentalitu „co je mé, je-mé, co je tvé, jé také mé“, je základem palestinských konceptů, jak ukončit arabsko- izraelský konflikt. Tento návrh je také vyjádřen v požadavku na „právo na návrat“, a to nejen v Jeruzalémě – hlavním městě Izraele, ale „uvnitř demarkační linie“ z roku 1967.
Arabové však neustále popírají historické pouto mezi Židy a Jeruzalémem sabotují a ničí archeologické důkazy, dokonce i na nejposvátnějším místě judaismu – na Chrámové hoře.
Tzv. Palestinci neustále popírají legitimitu spojení židovského národa s Jeruzalémem. Jásir Arafat a další arabští vůdci trvali na tom, že na Chrámové hoře nikdy nebyly židovské chrámy. Také dodnes palestinští politici tvrdí, že Západní zeď byla ve skutečnosti islámským svatým místem, na které mají muslimové historická práva. Islámští duchovní, kteří spravují Chrámovou horu, uvedli tuto rétoriku do praxe a projevili zjevnou neúctu a opovržení vůči archeologickým důkazům, dokládající odvěkou židovskou přítomnost ve městě a v celém Izraeli.
V letech 1999 až 2001 muslimský Waqf odstranil a vysypal z Chrámové hory a její spodní struktury více než 13 000 tun toho, co nazýval sutiny, včetně archeologických pozůstatků z období prvního a druhého chrámu, které Izraelci našli na skládkách. Během výstavby nové podzemní mešity v podzemní síni, o níž se věřilo, že pocházela z doby Heroda, a při dláždění mešity „pod širým nebem“ jinde na Chrámové hoře zakázal Waqf Izraelskému památkovému úřadu dohlížet nebo dokonce pozorovat, tyto práce.
Taková hrubá neúcta k předislámskému židovskému dědictví Jeruzaléma – zejména na nejposvátnějším historickém místě judaismu je mnohem zákeřnější formou stejné islámské nesnášenlivosti, která motivovala Taliban, aby zboural dvě gigantické předislámské sochy Buddhy vytesané do útesu Afghánistán.
Palestinští Arabové soustředili mnoho ze svých teroristických útoků na Židy v Jeruzalémě v naději, že město získají náporem sebevražedných atentátníků, kteří učiní život ve „Městě míru“ nesnesitelným. Nicméně to není nová taktika. Arabská strategie proměnit Jeruzalém v bojiště začala již roce 1920.
Arabští vedoucí představitelé se bohužel často uchylují k násilí, aby získali to, čeho nebyli schopni dosáhnout u vyjednávacího stolu. Když v roce 2000 ztroskotaly rozhovory v Camp Davidu, palestinští politici rozpoutali intifádu al-Aksá, která se rovnala plnohodnotné válce proti Izraeli.
Začalo to den před Roš ha-šana, židovským novým rokem, kdy arabské davy vrhaly kameny z Chrámové hory na židovské věřící, kteří se modlili u Západní zdi pod ní. Tento útok kameny se změnil v neustálou kampaň teroristických útoků. Jako rozbuška pro intifádu sloužilo podněcování palestinských vůdců po celém světě založené na lžích, které falešně obviňovaly Izraelce z útoku na mešitu al-Aksá potom, když Ariel Šaron během půl hodinové procházky navštívil Chrámovou horu. Faktem je, že palestinské plány na válku začaly okamžitě poté, co Arafat odešel z rozhovorů v Camp Davidu.
Proč tedy tzv. Palestinci cílé své teroristické útoky proti „Městu míru“ ? Protože palestinští Arabové navzdory své rétorice plně chápou symbolický a duchovní význam Jeruzaléma pro Židy.
Sebevražedné útoky na veřejné autobusy a kavárny, nákupní centra a další přeplněná místa v srdci Jeruzaléma jsou od dohod z Osla z roku 1993 plánovány palestinskými teroristy tak, aby udělaly jeruzalémským Židům ze života peklo. Palestinské teroristické útoky v únoru a březnu 1996 v podobě bombových útoků na dva autobusy, připravily o život 26 Izraelců, a bombový atentát na pizzerii Sbarro v srpnu 2001, usmrtil 15 Izraelců (včetně pěti členů jedné rodiny), jsou součástí probíhající 120 let staré bitvy o Jeruzalém, kterou palestinští Arabové vedli proti sionismu.
V dubnu 1920 si třídenní řádění nábožensky podněcovaných antisionistických arabských davů vyžádalo v židovské čtvrti 6 mrtvých a 200 zraněných. Útočníci zničili synagogy a ješivy a vyplenili židovské domy. Arabové umisťovali časované bomby na veřejná místa již v únoru 1947, kdy odpálili ulici Ben-Yehuda, hlavní jeruzalémskou tepnu, a zanechali 50 mrtvých.
To vše se dělo před založením Státu Izrael. V 50. letech minulého století Jordánci pravidelně stříleli do židovských čtvrtí ze zdí Starého města. A poté, co bylo město v roce 1967 sjednoceno, Arabové obnovili svou bitvu o město nastražením bomb v kinech a supermarketech. První teroristický útok v této obnovené bitvě o Jeruzalém provedli palestinští násilníci roku 1968, kdy pomocí nálože na jeruzalémský trh Mechane Yehuda zavraždili 12 Izraelců.
Prostá fakta o chování tzv. Palestinců jasně dokazují, že ztratili jakékoli historické, náboženské a politické nároky na Jeruzalém.