Měla by to být vlastně samozřejmost, že Izrael je stát židovský. 29. listopadu 1947 rozhodlo Valné shromáždění Spojených národů ve své rezoluci 181 o „rozdělení britského mandátního území Palestina na stát židovský a arabský“ – počtem 33 kladných hlasů proti 13 záporným při deseti abstencích. Jasná většina. Tím tehdy ještě mladá OSN splnila závěr konference v italském San Remu z dubna 1920 o zřízení národní domoviny pro židovský národ v Palestině. „Že jsou rozhodnutí OSN ignorována,“ poznamenává izraelský politolog Šlomo Avineri k okolnostem vzniku izraelského státu, „to je normální. Ale rezoluce 181 je jediná, na kterou jedna ze stran odpověděla válkou. To je mimořádné a pozoruhodné.“

Nicméně od doby, kdy Arabové na založení židovského státu reagovali zničující válkou, uplynulo už více než půl století. Roku 1988 se OOP s existencí státu Izrael oficiálně smířila, aby dosáhla uznání od USA. Roku 1993 si staří nepřátelé, Izraelci a Palestinci, před zraky světa potřásli rukou a navzájem se uznali. Díky tomu mohl Jásir Arafat přesídlit na sporné území a stát se presidentem. Zdá se, že to tehdy musela být jen bezvýznamná lapálie, když izraelská vláda nyní od svých partnerů ve vyjednávání požaduje uznání Izraele za „stát židovského národa“. Zajímavé je rozčilení a vehemence, s jakými arabský svět tento požadavek izraelského ministerského předsedy Netanjahua odmítá.

Palestinci sice hovoří o „dvoustátovém řešení“ a jsou pro založení „palestinského státu“ vedle již existujícího Izraele. Ale dodatek „pro dva národy“, pro izraelskou stranu nevyhnutelný, na arabské straně schází. „Slyším sice cosi o dvou státech,“ informoval Netanjahu svůj kabinet počátkem třetího zářijového týdne o jednáních s palestinskými sousedy, „ale neslyším nic o dvou národech.“ „Dva státy“ požaduje všemocná kombinace ducha doby a politické korektnosti. Proto se v současnosti na mezinárodní scéně dá sotva co jiného prosadit. Že by si palestinští vyjednávači chtěli ponechat otevřenou možnost dostat dva státy nikoli pro „dva národy“, nýbrž pro národ jediný, totiž palestinský - nebo, podle ideologického určení, vůbec jen pro islámskou ummu? Palestinský premiér Salám Fajád prý opustil jednací místnost supě vzteky, když náměstek izraelského ministra zahraničí Dani Ayalon požadoval uznání formule „dvou států pro dva národy“.

Když dnes do Izraele dorazí žid z Ameriky, Evropy nebo Asie, obdrží víceméně automaticky izraelské státní občanství. Teoreticky je má už předtím, pokud může dokázat, že je Žid. Čistě právnicky získává každý Žid izraelské státní občanství současně s narozením. To je skutkový stav podle izraelského zákona o návratu do vlasti. Mnohým se přitom zdá problematické, že židovství nikdy nerozlišovalo mezi národem a náboženstvím. Společenské stereotypy jednotlivcům velice ztížily, ne-li přímo znemožnily přestoupit k jinému náboženství a přitom zůstat součástí židovského národa. Současně bylo nemožné být věřícím a zákonu věrným židem, a přitom nepatřit k židovskému národu.

Kdo dnes požaduje, že Izrael se musí stát „státem pro všechny své občany“ a své výslovně židovské definice se musí vzdát, požaduje tím anulování izraelského zákona o návratu do vlasti. Při diskusi o „židovském státu“ proti „státu pro všechny své občany“ nejde ani o státní znaky ani o zákonité svátky, dokonce ani o financování náboženských zařízení. Jde pouze a jedině o otázku, kdo má právo přistěhovat se do Izraele a tím v důsledku o to, zda tato země má budoucnost jako demokracie s většinovým židovským obyvatelstvem.

„Arabsko-izraelské obyvatelstvo je demografickou výzvou židovskému státu Izrael.“ To bylo jasné dávno předtím, než jordánský král Abdulláh tuto větu 28. srpna vyslovil v rozhovoru s izraelskou televizí. 20,3 % izraelského obyvatelstva, nebo přesně 1.559.100 lidí z celkového počtu 7.645.000 Izraelců, jsou Arabové. Izraelská židovka porodí v průběhu života průměrně 2,88 dětí, zatímco izraelská muslimka 3,73 dětí. Vyhlídka, že se stanou menšinou ve vlastním státě, je postrachem mnoha židovských Izraelců.

Snaha zachovat židovský charakter státu Izrael vedla Ariela Šarona k tomu, že v r. 2005 stáhl svou armádu z pásma Gazy. V „území za mír“ tehdy už v Izraeli dávno nikdo nevěřil. Šlo a jde jen o to zbavit se Palestinců. Proto se dnes většina obyvatel v Izraeli staví za vytvoření státu pro Palestince. Židovský národ má strach, že v moři arabsko-islámské většiny ztratí své právo na sebeurčení a tím případně i možnost sebeobrany.

Noční můru rasově segregovaného státu ještě zesiluje palestinský požadavek práva na návrat uprchlíků. Není sporu o tom, že palestinská diaspora – celosvětově odhadovaná na něco mezi třemi až pěti miliony lidí – má mít právo přistěhovat se do budoucího palestinského státu. Právo návratu, jak je propagováno dokonce i umírněnými Palestinci, požaduje však návrat arabských uprchlíků a jejich potomků do státu Izrael – což izraelsko-židovští politici napříč celým ideologickým spektrem důrazně odmítají, jelikož by to pro jejich stát prostě znamenalo demografickou sebevraždu.

Kritikové vidí v uznání židovského národního státu „zelenou pro porušování lidských práv, podepřené striktními, nedemokratickými a otevřeně šovinistickými ustanoveními prastarého, nereformovaného a dávno překonaného náboženství“ – jak to vyjádřila Izraelka Ofra Yeshua-Lyth. Nebo, řečeno slovy arabského obchodníka z jeruzalémského Starého města: „Netanjahu vypustil kočku z pytle. Jestli teď dostane svůj židovský stát, může konečně všechny nežidy vyhnat nebo zlikvidovat.“

Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu označil uprostřed září ve Washingtonu absenci uznání Izraele jako židovského státu za „vlastní podstatu izraelsko-palestinského konfliktu". 77 procent amerických voličů zastává názor, že mírová smlouva na Blízkém východě musí obsahovat uznání existence Izraele jakožto židovského státu. Přesto se zdá, že pozorovatelé v Evropě jako v Americe tento izraelský požadavek ani jeho odmítání Palestinci neberou vážně. V posedlosti životním prostorem se tak za hlavní kámen úrazu v blízkovýchodním konfliktu pokládá výstavba osad a horlivě se přehlíží, k jak neuvěřitelným obětem je Izrael ochoten, aby si zajistil svou „židovskost“ a tím své sebeurčení.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
Přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com