IZRAEL: K projevu Miloše Zemana v Knesetu
Není to o „poměřování pindíků“, jak můj předchozí text k současné návštěvě českého prezidenta v Jeruzalémě zhodnotil jeden účastník diskuse. Je to mimo jiné o tom, že hlava státu má ve veřejných projevech říkat pravdu.
A držet se faktů, pokud možno i v detailech.
Jedno takové nerespektování faktů skončilo až u soudu. Na mysli mám kauzu Peroutka. Připomínat jistě netřeba.
V pondělním (26/11) projevu v Knesetu uvedl Miloš Zeman tři příklady z dějin, aby podpořil potřebu solidarity vůči Izraeli a židovskému národu.
Začnu od konce. S příkladem III a jeho interpretací nelze než souhlasit. Na hradním webu je uveden takto:
...třetí příklad je z nedávné doby, kdy před Evropským parlamentem mluvila palestinská teroristka, která spoluorganizovala útok na civilní letadlo. Tvrdím, že je to ostuda Evropského parlamentu a ostuda také pro všechny Evropany.
Bezvýhradný souhlas. Jen připomeňme, že se jedná o Leilu Khalidovou, která v srpnu 1969 unesla stroj na lince TWA840 Řím – Tel Aviv a v září následujícího roku byla účastnicí neúspěšného pokusu o únos letadla na lince ELAL219 Amsterdam – New York; tato druhá akce jí a jejímu kumpánovi nevyšla a stroj přistál v Londýně, kde byla zatčena (později propuštěna výměnou za rukojmí). A na konci září 2017 byla pozvána do Evropského parlamentu, aby tam řečnila o podobnosti holocaustu v Osvětimi s holocaustem v Gaze. Skandál, ostuda, nehoráznost.
Příklad II:
V roce 1973 během jomkipurské války byl Izrael pod totálním bojkotem evropských států s výjimkou Portugalska.
To je pravda a i zde bude užitečné něco málo dovysvětlit. Zmíněná válka se zpočátku vyvíjela pro Izrael dosti kriticky a bylo nutné pomoci mu prostřednictvím leteckého mostu z USA. Jedinou zemí, která s Američany aktivně spolupracovala, bylo Portugalsko. Umožnilo letadlům nutné mezipřistání na Azorských ostrovech. V moderních dějinách vojenství je tato pomoc Izraeli známá pod označením „Operation Nickel Grass“.
A konečně – příklad I:
V roce 1936 proběhla v Evianu konference o exilu židovských uprchlíků z nacistického Německa. Až na Dominikánskou republiku je ostatní země odmítly přijmout.
Zde se ovšem Miloš Zeman „ťal“ v letopočtu a je s podivem, že stejnou chybu přetiskl i hradní web:
Konference v Evianu se totiž konala o dva roky později, v červenci 1938. Pravda je, že skončila ostudným nezájmem světa o osudy židovských uprchlíků před nacismem a že jedinou zemí, která byla ochotná je přijmout, byla Dominikánská republika. V tomto bodě budiž pochválena. Současně je ale nutné doříci ono ne příliš povzbudivé „B“. Na webu Moderní dějiny v článku o Evianské konferenci (ze 7. 5. 2016, autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek ml.) čteme:
Jediný stát, který projevil ochotu pronásledovaným Židům pomoci, byla Dominikánská republika. Ta v Evianu nabídla, že přijme až 100 000 Židů. Její zástupce však nedodal, že jen málokdo z nešťastníků pronásledovaných nacisty bude moci splnit více než náročné vstupní podmínky. Dopadlo to tak, že do Dominikánské republiky přijelo osm set židovských uprchlíků.
Tolik na doplnění slov prezidenta Miloše Zemana, která pronesl 26/11 v izraelském parlamentu.