Americký president vyslovil přesvědčení, že do roka mohou být vyřešeny všechny zásadní sporné otázky mezi Palestinci a Izraelem. Jednou z nich je existence židovských osad na Západním břehu, když na území Gazy izraelská vláda stejný problém odstranila tím, že zde v rámci jednostranného „odpoutání“ všechny židovské osady zlikvidovala. Dá se od ní stejně vstřícný krok očekávat i na Západním břehu? Uzná konečně jejich nezákonnost z hlediska mezinárodního práva a právo Palestinců bydlet na území zbaveném Židů?

Palestinci se často nechávají slyšet, že výstavba židovských sídlišť na „jejich“ území je ilegální, a požadují jejich úplnou likvidaci. Židé prostě nemají právo žít na palestinském území, zatímco Arabové, kteří dnes tvoří 20 % izraelské populace, právo žít v Izraeli samozřejmě mají. Nehledě k tomu, že požadavek takového etnického „čištění“ je diskriminační a morálně nepřijatelný, nemá ani žádnou oporu v mezinárodním právu, ani v dosavadních izraelsko-palestinských dohodách. Žádná z dohod uzavřených mezi Izraelem a Palestinci od r. 1993 nezakazuje výstavbu a rozšiřování sídlišť. Tato otázka je naopak výslovně odložena do závěrečné etapy jednání o trvalém uspořádání vzájemných vztahů.

Tvrzení, že prozatímní izraelsko-palestinská dohoda zakazující jednostranné kroky ke změně právního postavení Západního břehu znamená také zákaz bytové výstavby, je neudržitelné. Změnou právního statutu by byla anexe území Izraelem nebo jednostranné vyhlášení nezávislého státu. Výstavba nových bytů konečné právní postavení nijak neovlivní. Kdyby tomu tak mělo být, bylo by nutno zastavit jakoukoli bytovou výstavbu, židovskou i arabskou.

Výstavba osad na Západním břehu také není v rozporu s ženevskou konvencí z r. 1949, která ve čl. 49 zakazuje okupačním mocnostem „deportaci nebo přesuny vlastního civilního obyvatelstva na obsazená území“. Izraelští občané nebyli na Západní břeh deportováni ani přesunuti. Západní břeh také není obsazeným územím ve smyslu dotyčné konvence, protože zde před šestidenní válkou v r. 1967 neexistoval žádný mezinárodně uznaný svrchovaný stát. Účelem ženevské konvence navržené po druhé světové válce a násilných masových deportacích a přesunech civilních obyvatel v tomto období bylo ochránit místní obyvatelstvo před nuceným přesídlením. Izrael své obyvatele nikam násilně nepřesouval a dobrovolnou individuální migraci tato konvence neomezuje. V žádném případě také noví osadníci nevytlačovali původní obyvatele - ostatně celková plocha nově osídlených míst nepřesahuje 3 % celkové rozlohy Západního břehu. Pro nová sídliště nebyla konfiskována žádná soukromá půda a proti každému takovému pokusu se kterýkoli postižený může obrátit na Nejvyšší soud.

Právo usazovat se kdekoli na britském mandátním území bylo Židům přiznáno mezinárodním společenstvím Ligy národů v r. 1922. Za posledních tisíc let jediným obdobím, kdy byl Západní břeh Židům zakázán, byla jeho okupace Jordánskem (1948-1967). Za této vlády, která neměla žádné mezinárodní uznání, byl prodej půdy židovskému vlastníku smrtelným proviněním. Tento historický výstřelek však nemůže nikoho připravit o nárok usazovat se svobodně na půdě, kterou získal zákonným způsobem.

Nelze tedy nevidět, že všechen povyk kolem „nelegálních židovských osad“ nemá žádný právní podklad a je motivován především politicky. Ovšem ani v takovém případě nemůže nikdy ospravedlnit teroristické útoky proti nevinnému obyvatelstvu.