Často mnohá mainstreamová média a politici tvrdí, že jsou izraelské osady na tzv. „okupovaných územích“ nelegální a překážkou míru. Je tomu doopravdy tak? Opravdu jsou židovští osadníci zločinci, kterým jde jen o trýznění Palestinců? Opravdu se jedná jen o palestinské území? Tolik k propagandě. Nyní nastíním fakta a mýty, které se vážou k dané problematice.

Mýtus: Izraelské osady jsou nelegální
Fakta: Židé žili v oblasti Judeje a Samaří (nyní nazývané Západní břeh Jordánu) od starověku, s výjimkou jordánské okupace z let 1948-1967. Četné právní orgány a mezinárodní organizace se přou, zda jsou či nejsou židovské osady na Západním břehu Jordánu protizákonné. Stephen Schwebel , bývalý předseda Mezinárodního soudního dvora konstatuje, že země jednající v sebeobraně může zabavit a obsadit území, pokud je to nutné k vlastní obraně a ochraně svých obyvatel. Stephen Schwebel dále konstatuje, že Izrael má právo spravovat území, které získal po vítězné šestidenní válce z roku 1967, až do doby uzavření „spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě“.

Mýtus: Židovské osady jsou překážkou míru
Fakta: Židé byli ochotni uzavřít mír s arabskými sousedy i před správou tzv. „okupovaných území“. Dokonce těsně po vítězství v šestidenní válce z června 1967 nabízeli Izraelci návrat všech území, tedy Sinaje, Západního břehu Jordánu (Judea a Samaří) a Gazy, ale arabská odpověď zněla jasně: „žádný mír, žádné jednání, žádné uznání“. V roce 1977, kdy začala mírová jednání mezi Sadatem a Beginem, která vedla k uzavření mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem, vrátil Izrael celý Sinajský poloostrov Egyptu a Egypt uznal právo Izraele na existenci a zavázal se zrušit obchodní embargo na Izrael. Roku 1994 uzavřel Izrael mírovou smlouvu s Jordánskem. Roku 2000 před vypuknutím druhé intifády, kterou vyprovokoval tehdejší palestinský vůdce Jásir Arafat, nabízel Ehud Barak palestinským Arabům navrácení celé Gazy a 97 % Západního břehu Jordánu a likvidaci většiny osad na tomto území, přesto Palestinci konflikt ukončit odmítli. Naopak osady mohou být podnětem k míru, protože si palestinské vedení snad uvědomí, že „čas není na jejich straně“. Ovšem palestinské učebnice přirovnávají Izrael ke křižákům, jejichž vláda někdy skončí a Palestinci pak zaberou celé území „od země k moři“. Židovská populace na sporných územích má veliký početní růst a Palestinci by se skutečně měli zamyslet, zda je jejich uvažování pro ně prospěšné. Přesto bohužel řada politiků nebo novinářů lže o údajném sabotování míru ze strany Izraele, po Izraeli se chce, aby stáhl Židy z „palestinských území“, která by se stala „prostá Židů“ (bez Židů). Naopak - po Arabech v Izraeli nikdo nechce, aby se vystěhovali z Izraele a Stát Izrael by se tak stal „Arabů prostý“ (bez Arabů). Opět ukázka klasického dvojího metru.

Mýtus: Ženevská úmluva zakazuje výstavbu osad na okupovaném území
Fakta: Čtvrtá Ženevská úmluva zakazuje násilné přesuny lidí z území jednoho státu do druhého státu, který obsadil v důsledku války. To však není případ Izraele. Jednak Židé šli na sporná území dobrovolně, nikdo je násilím nepřemisťoval - a za druhé okupovat lze jen území, které někomu patří. Podíváme-li se do dějin, tak dané území nikdy nepatřilo lidem, kteří jsou nyní označováni jako Palestinci. Území patřilo buď Židům, nebo Egypťanům a Jordáncům. Jordánci spravovali Západní břeh Jordánu, Egypťané Gazu. A co víc - Izraelci stavějí osady na pozemcích, na něž se nevztahují soukromá vlastnická práva palestinských Arabů. 

Mýtus: Velikost židovského obyvatelstva na Západním břehu Jordánu vylučuje kompromis
Fakta: Celková zastavěná plocha osídlení sporných území tvoří méně než 2 %. Více než 70 % Izraelců žije v oblastech velkých měst, jako je Jeruzalém. Izraelci jsou přesvědčeni, že v těchto velkých městech kvůli bezpečnosti musí zachovat početní převahu a američtí prezidenti Clinton s Bushem počítali s tím, že tyto oblasti zůstanou pod izraelskou suverenitou. Když na začátku začala mírová jednání mezi Židy a Araby, tak 80 % Západního břehu Jordánu neobsahovalo žádné židovské osady. V současnosti žije na Západním břehu Jordánu 300 000 Židů ve 122 obcích. Drtivá většina z těchto obcí má méně než 1000 obyvatel a ve 40 % obcí žije méně než 500 lidí. Navzdory palestinské hysterii bylo od roku 1990 zbudováno velmi málo židovských osad, většinou se jedná o rozšiřování obcí, které vznikly před rokem 1990. Je ironií, že palestinské vedení si neustále stěžuje na izraelské osadníky, ačkoli tisíce Palestinců jsou zaměstnány v izraelských osadách. Ostatně je skutečností, že Židé půdu od Arabů regulérně vykupují, což je okolnost, o níž se mlčí.

Rozvíjející se Izrael se svou vysokou úrovní výstavby, průmyslu, vědy, techniky, zdravotnictví, školství aj. poskytuje tyto výdobytky své práce všem obyvatelům bez rozdílu, tedy i Arabům. Není tajemstvím, že pracovitost nepatří mezi arabské ctnosti stejně jako organizovanost společnosti a společenské správy, protože Palestinci již v řadě generací dávají přednost neustálým válečným půtkám, k nimž jsou i nastupující generace vedeny od školních tříd. Žádné lidské společenství založené na trvalé nenávisti, zášti a mstě nemůže vytvořit trvalé, lidstvu prospěšné hodnoty.