Víkendová raketová agrese vedená proti Izraeli z Pásma Gazy byla dočasně přerušena příměřím. Máme se radovat? Radují se obyvatelé těch oblastí židovského státu, které jsou cílem útoků? Zdaleka ne všichni.

V pondělí (6/5) večer přinesl izraelský server Ynetnews článek s titulkem „Israelis living near Gaza border angry about ceasefire“ - Izraelci žijící u hranic Gazy jsou kvůli příměří naštvaní. Proč? Protože zastavením palby se nic neřeší.

A tito lidé, kteří žijí už léta pod hrozbou útoku teroristů, jejich raket a minometných střel, v situaci, kdy se kdykoliv může ozvat poplachová siréna a oni se budou muset bleskurychle přemístit do krytu, volají po definitivním řešení. Příměří je sotva může uspokojit.

Jak říká 69letý elektrikář v důchodu Chaim Cohen žijící v Ašdodu (25 km od Pásma Gazy): „Za měsíc, za dva týdny, za půldruhého měsíce to všechno vypukne nanovo. Ničeho jsme nedosáhli. Myslím si, že Izrael na ně musí udeřit tvrdě, velice tvrdě, aby se z toho poučili.

Podobně to vidí i další. Ofer Liberman z kibucu Nir-am ležícího u severních hranic Pásma Gazy říká, že chce takovou vládu, která zajistí, že Hamas bude mít strach vystřelovat na ně rakety.

Ve stejném duchu hovoří i Nissim Dadon z města Sderot, které je ještě víc „na ráně“. V obdobně laděném článku na portále Times of Israel (“In rocket-scarred south, quiet returns but anger simmers“) říká (volně přeloženo), že s teroristy jedná Izrael v rukavičkách, jako s kojenci. A dodává: „Musíme to tam důkladně a bez milosti tvrdou rukou vyčistit a jednou provždy s touto situací skoncovat.“

Pociťují zklamání a šok z příměří, mají dojem, že byli opuštěni. Mnozí jsou přesvědčeni, že vláda souhlasila s příměřím proto, aby se zbavila raketových náletů během následujících dvou svátků, Dne vzpomínek (na padlé vojáky) a Dne nezávislosti (letos připadají na 8. a 9. května), jakož i během konání soutěže Eurovision Song Contest, kterou bude hostit Tel Aviv ve dnech 14., 16. a 18. května. (Říkají: Agendu určuje Eurovize, ne my.)

Obávají se, právem, že raketové peklo začne dříve nebo později znovu. Lze se jim divit?

Má tato situace vůbec nějaké řešení? V těchto dnech si připomínáme konec druhé světové války v Evropě. A tato válka recept nabízí. Recept, na který se mnozí z mocných této planety bojí jen pomyslet. Je to totální likvidace teroristických skupin v Pásmu Gazy - Hamasu, Islámského džihádu a případných dalších. Že je k tomu zapotřebí Pásmo vojensky obsadit? Jistěže: také nacistické Německo bylo nutné vojensky obsadit (chcete-li: dobýt), aby mohl být zlikvidován jeho ďábelský totalitní systém. Kdyby se Spojenci zastavili na hranicích „Třetí říše“, kolapsu nacismu by dosaženo nebylo. Vítězství Spojenců by bylo vítězstvím polovičatým, nebezpečí recidivy zla by trvalo. Stejně to dopadne, pokud v Pásmu Gazy budou existovat a vládnout teroristé. Bez vymýcení teroristů nelze vymýtit zlo jimi páchané. Tak jako bez vymýcení nacismu nebylo by možné vymýtit zlo jím páchané.

Dodatek

Patřím k těm, kdo v roce 2005 sympatizovali s plánem izraelské vlády Ariela Šarona jednostranně se stáhnout z Pásma Gazy. Byl jsem přesvědčen, že je to jeden z kompromisů, který by mohl mít smysl – za předpokladu, že se Arabové v Pásmu budou chovat normálně -, nicméně který není aplikovatelný na Západní břeh. Tento můj předpoklad se stoprocentně naplnil. Pásmo Gazy je od izraelského stažení zcela v arabských rukou. Na jeho území se nenachází žádný izraelský voják ani civilista. Pro palestinské Araby byl tento krok jeruzalémské vlády šancí ukázat světu, o co jim skutečně jde. Toho, kdo má oči otevřené přesvědčili mírou vrchovatou: nejde jim o mír s židovským státem, ale o jeho likvidaci.

Bylo tedy stažení z Pásma chybou? Nemyslím. Byla to zkušenost. A ta je tím nejpádnějším argumentem pro politický názor, že fatální chybou by naopak bylo stažení Izraele ze Západní břehu. Nikdo rozumný a prozíravý nemůže věřit tomu, že kdyby byl celý Západní břeh pod úplnou kontrolou palestinských Arabů, že by se nestal stejným zdrojem raketové agrese vůči Izraeli, jakým je dnes Pásmo Gazy. Nutit Izrael, aby se vrátil k hranicím z června 1967, což část svobodného světa vehementně činí, je čiré bláznovství.